Při přípravě dubnového čísla časopisu jsem překládala článek z Mensa World Journal od Chrise Leeka, předsedy Britské Mensy – a v něm jeho romantický příběh, jak se před více než čtyřiceti lety poprvé setkal se svou manželkou na celostátním setkání Irské Mensy (IMAG – Irish Mensa Annual Gathering). A že se na toto setkání chystají jet i letos na konci dubna do Belfastu. Vida, povídám si, to je hezké, že v Irsku pořádají setkání, kam jim jezdí i z Británie. Moment – když jim tam jezdí i ne-Irové, tak by jim nemuseli vadit ani další cizinci. A mluví se tam anglicky, takže bych nebyla ztracená, to by mohlo mít potenciál takového malého EMAGu…
O čtyři týdny později jsem seděla v letadle do Belfastu.
Už samotné přihlašování na setkání mělo naprosto nečekanou podobu – a sice wordovský dokument, který si člověk stáhnul z webu, vyplnil a poslal e-mailem. Přehled dostupných exkurzí a aktivit pak byl na webu aktualizován ručně. „Chudáci organizátoři, z tohohle systému se musejí zbláznit, to je za trest,“ pomyslela jsem si, když jsem odesílala svoji přihlášku. „Ale asi mají míň účastníků, tak to snad nebude takový záběr jako třeba u českých setkání, tam by se to nedalo.“ To jsem ale netušila, že se jim letos přihlásilo přes sto padesát lidí, že se tým skládá ze tří organizátorů a že celý systém spočívá v sadě manuálně dopisovaných excelovských tabulek a rukou popsaných papírů. Po osobní zkušenosti s organizací setkání podobného rozsahu si naprosto nedokážu představit realizovat ho v podobných podmínkách a organizátoři – Judy Hewitt, Vincent Lavery a William Magill – mají můj neskonalý obdiv.
Trochu adrenalinu mě čekalo ještě po nakoupení letenek, zaplacení nevratné zálohy na ubytování a odeslání účastnického poplatku. Až tehdy mě totiž napadlo zapátrat někde po fotkách z minulých setkání. Do té doby jsem pořád ještě měla utkvělou představu „malého EMAGu“ s mixem účastníků kolem cca 20–50 let. Schválně – věděli jste, že na Britských ostrovech je hned po USA nejstarší členská základna na světě? Já to sice věděla, ale s irským setkáním jsem si to nějak… nespojila.
Přes čtyřicet procent členů Mensy je tu starších 60 let (pro představu – u nás je to necelých pět procent). Překalibrovala jsem tedy trochu svá očekávání a vyrazila novým zkušenostem vstříc.
Setkání jsem si užila nad očekávání. Strukturou víceméně odpovídalo tomu „malému EMAGu“, který jsem původně čekala, a šlo o kombinaci exkurzí, výletů, přednášek a setkávání včetně icebreakeru a gala večeře; díky menšímu počtu účastníků jsem se ale pocitově vrátila ke svému úplně prvnímu českému mensovnímu setkání – nikoho neznáte, máte trochu paniku, že všichni budou strašně nabušení a mnohem chytřejší než vy, ale všichni jsou milí, hovorní a vy jste příjemně překvapení, jak je vám fajn.
Nebyla jsem jedinou účastnicí ze zahraničí – setkání se účastnilo velké množství Britů (potkala jsem tam fyzicky i svůj prvotní impuls k účasti v podobě Chrise Leeka s chotí), několik Francouzů, pár Kanaďanů a věřím, že i někdo z USA a Německa – na ty tam ale byli zvyklí; to, že jsem Češka, bylo nicméně trochu nečekané a fungovalo to jako svělý icebreaker. Jeden z ostřílených členů mi hned vyprávěl, jak se jeho dcera do Česka vdala a že tu měla svatbu na zámku; druhý, úplný nováček měsíc po přijetí a na úplně první mensovní akci, mi vyprávěl o své české manželce; a třetí vzpomínal na svou služební cestu do Písku před dvaceti lety…
A věk byl vlastně úplně jedno – ostatně tak to bývá i na českých setkáních.
V letošním roce Irská Mensa slaví padesát let od svého založení v roce 1973 – během galavečeře tedy u této příležitosti promluvil Dave Lally, jeden z jejích zakládajících členů, a podělil se mimo jiné o historku o samotném aktu jejího založení. Irská Mensa byla založena v kavárně Ulster Musea v Belfastu – což zní fakt dobře, kde jinde byste chtěli slavnostně podepisovat zakládací listinu Mensy než v řádně intelektuálním prostředí jako muzeum, že. Reálný důvod ale byl zcela prozaický. Onoho 8. července, kdy měli zakládající členové Dave Lally, Aidan Magill a Siobhan Malloy schůzku, byla neděle. Úplně všechny obchody a stravovací zařízení měly zavřeno a muzeum bylo jediné v provozu. Vzali tedy za vděk muzejní kavárnou. Dodnes tam visí plaketa, která tuto událost připomíná.
Během necelých čtyř dnů IMAGu a pár dní výletování k tomu jsem toho nakonec zažila spoustu. Poznala jsem super lidi, nahlédla do fungování jiné národní Mensy, zašla jsem si na luxusní afternoon tea, prošla se po útesech, dala si „tradiční britské“ indické jídlo, užila si dobrodružný výlet na Belfast Castle hromadnou dopravou během městského půlmaratonu (doporučuji), podívala se na místní trh, zažila koncert v bývalém kostele, navštívila kino v řadovém domku a několikrát jsem si během svého pobytu nechala ujet autobus, protože jsem sebevědomě stála na zastávce v protisměru (a z druhé strany silnice pak sledovala, jak vesele odjíždí).
V době, kdy píšu tenhle článek, mě za pár dní čeká EMAG (ten opravdický, velký – letos do Rotterdamu je přihlášených už přes 960 účastníků z 47 zemí). Vy už ho při čtení nestihnete – ale tipy na některé nadcházející mezinárodní akce najdete na straně 30. To kdybyste z mého vyprávění chytli cestovatelskou slinu a chtěli se vydat třeba na mensovní sraz do Indonésie…
Co je to vlastně Irish Mensa? Aneb malé mensovně-(a)politické okénko.
Když jsem začala psát článek o setkání Irské Mensy a chtěla si dohledat nějaké informace k jejímu fungování a historii, zjistila jsem, že je to s ní… mírně řečeno složité.
Zaprvé o ní existuje minimum volně dostupných informací, oficiální web obsahem nepřekypuje, moc článků o ní nevyšlo a ani na stránkách Mensy International toho k ní moc nenajdete. A zadruhé – když už něco najdete, nebudete z toho možná úplně moudří.
Na základě velmi kusých informací, které se mi podařilo získat z různých online zdrojů, jsem překvapeně došla ke zjištění, že:
- Irská Mensa je definovaná čistě geograficky, zahrnuje celý ostrov Irsko, a její součástí jsou tedy jak Irská republika, tak Severní Irsko, není ale samostatnou národní Mensou. Je oficiálně součástí Britské Mensy a prakticky jen její administrativní jednotkou.
- Vznikla ale dřív, než Britská Mensa zavedla svůj systém dělení na správní „regiony“ (těch je v současnosti celkem 13 – mezi jinými Skotsko, Wales, Channel Islands, Londýn…), platí pro ni tedy trochu jiná pravidla a má podle všeho o něco větší autonomii.
- V roce 1988 byly dokonce vytvořeny stanovy Irské Mensy, které mimo jiné stanovují pravidla pro volbu mensovního výboru/komise, který má na starost její fungování a rozvoj (to chápu jako variaci na Radu Mensy). V roce 2020 nicméně Britská Mensa podle všeho informovala členy prostřednictvím e-mailu ve smyslu, že tyto stanovy ve světle Brexitu už nevyhovují a budou nahrazeny upravenou směrnicí – tedy tím byly zřejmě de facto Britskou Mensou jednostranně zrušeny.
- Při svém pátrání jsem také narazila na několik diskusí na téma neexistence samostatné Irské Mensy a na projevy nevole jejích členů například v diskusi u facebookového příspěvku o ustanovení Mensy Taiwan z roku 2020 (jejich komentáře u zmíněného příspěvku byly později správci účtu Mensy International smazány). Jako argument proti oddělení samostatné Mensy Irsko se uvádí potenciální negativní politické dopady na vztah mezi Irskou republikou a Severním Irskem, zastánci oddělení argumentují tím, že v řadě oblastí fungování Irska už dávno platí dohody, které toto řeší, a že pokud má na vlastní národní Mensu nárok Mensa Taiwan, je zpátečnické nemít i samostatnou Mensu Irsko; a stěžují si i na nedostatek komunikace ze strany Britské Mensy.
Jak jsem už zmínila, oficiálních, aktuálních a podrobnějších zdrojů je minimum, vhled do tématu mám omezený a názory členů, které jsem tu zmínila, jsou názory jednotlivců. Netuším, jak se k situaci staví většina irských Mensanů, jestli je (ne)samostatnost Irské Mensy jakkoliv zajímá, ani jaký (a zda vůbec) byl vývoj v záležitosti jejích stanov od roku 2020.
Jen když se na to podívám optikou ještě nedávné irské historie, úplně nechápu, jak to může fungovat – pokud jste někdy v Irsku byli a navštívili jste jakoukoliv prohlídku s výkladem týkajícím se byť jen okrajově historie posledních dvou set let, víte, že politický aspekt vztahu s Británií v nich bývá zcela nevyhnutelně přítomný a stále živý. Bývala bych tedy čekala, že (v Mense dost neobvyklý) koncept organizační podřízenosti jednoho samostatného státu druhému vyvolá silnou reakci. Mě osobně tedy přinejmenším překvapil…