Óda na žal
Za vlahé noci, v letní čas,
když měsíční svit jasně plál,
na bujném oři uháněl,
v lesklé zbroji král.
Ujížděl jak o život,
do bitvy kruté se kvapně hnal,
na zámku v kaji za soumrakem,
svou milovanou zanechal.
V posledním jejich objetí,
mu šátek bílý svěřila,
by muži svému i v čase války,
po boku jeho vždy byla.
Luna s lunou si žezlo střídá,
přec dávno včera je už dnes,
tu černé psaní na práh zámku,
milované, sýček snes.
Korálky slz brázdí líci,
srdce puká ve dví žalem,
nikdy víc se neshledají,
milovaná, se svým králem.
Za jitra rána, v zimní čas,
když na obloze slunce žár
i poslední plamen dovyhas,
v kaluži krve leží král.
Jediné co z lásky zbylo,
ten bílý šátek krajkový,
v náruči větru poletuje,
nad širým polem, márovým.
Moruše
Jen letmý pohled do duše,
jak křehký lístek moruše,
jak zářný tanec světluše,
jak pohlazení Venuše,
proplouvajíc netuše,
na mušlovém to trůnu.
Krajinka snů
Plout krajinkou snů?
Co na tom?
Když představíš si krásu možného,
oddáváš se tichu hlasů,
které šeptají ti sladce.
Však svůj sen raděj žij
a nepropadej dávným časům,
co lákají tě ke spánku
a mamon klamný směle vyměň,
za švitoření skřivánků.