Existuje něco jako emoční inteligence? A pokud ano, jak se emoční a kritická inteligence liší? Fungují společně? Existují dva lidské mozky, dvě mysli? Nebo existuje jediný mozek či mysl, ve kterém jak emoční myšlení, tak logický úsudek fungují „synergicky“ jako celek?
Za prvé si vezměme některé definice. „Inteligence“ je definována ve Websterově New World Dictionary jako „schopnost získávat a udržet znalosti“. Kromě toho se tato získaná znalost používá k řešení našich každodenních problémů a řízení našeho chování. Emoční inteligence je měřítkem toho, do jaké míry člověk úspěšně (nebo neúspěšně) použije zdravý úsudek a odůvodňuje situace při stanovení emočních nebo citlivých situačních odpovědí. A tohle přináší další otázku: Co je to „emoce“?
Websterův New World Dictionary uvádí, že emoce jsou tou součástí vědomí, která má co dělat s probuzením citů. Emoční stav se odlišuje od jiných duševních stavů; od poznání, od projevů vůle a od vědomí fyzického pocitu (příjemného nebo nepříjemného). „Pocit“ může být subjektivní reakcí spojenou s určitou situací. Kritické myšlení se týká symbiotického vztahu mezi poznáním (IQ) a emočním myšlením (EQ). Kritické myšlení je racionálním a reflexivním druhem myšlení a zabývá se tím, co dělat a v co věřit. Protože naše emoce a pocity jsou pevně zapojeny do našich přesvědčení a naší činnosti, rozumově-reflexivní myšlení má důvod držet se našich emocí. Například: já se bojím, protože věřím, že jsem ohrožen, a proto buď zaútočím na svého předpokládaného útočníka, nebo uprchnu. Kritická inteligence a reflexivní kritické myšlení nám umožňují využít sílu našeho logického myšlení, abychom přiměřeně nasměrovali naše touhy, pocity, emoce a činy. Naše emoční funkce nepředcházejí naše rozumové funkce. To znamená, že naše emoční inteligence a naše poznávací funkce reagují současně. A poznání má zásadní význam. Pochopitelně; jsme přece homini sapienti – a feminae sapientiae!
Tak jako osoba s příslušnou matematickou dovedností může efektivně vyřešit problém diferenciálního počtu, osoba s vysokou emoční inteligencí bude reagovat na situace s pocity, které se hodí v konkrétní situaci. „Pocitové stavy“ jsou naším emočním kompasem, který nás vede k rozumnému chování a činu. V tomto smyslu jsou pocitové stavy motivační a motivace je předzvěstí vůle. „Rozumové emoce“ se převádějí do rozumových přání a rozumového chování. Ale je to naše myšlení, které nakonec navrhuje jednání nebo vytváří danou emoční odpověď na situaci a její vyhodnocení. Populární teorie tvrdí, že lidská mysl se skládá nejméně ze tří základních funkcí: poznávání (myšlení), pocitů (emocí) a projevů vůle (vůle, „úsilí“). „Poznávání“ zahrnuje takové duševní činnosti, jako je analyzování, porovnávání, předpokládání, vyvozování, tázání, stavění do kontrastu, hodnocení atd. Zkrátka: poznávací funkce vytváří pojmy, racionalizuje, zdůvodňuje a řeší problémy. Pocitová (nebo emoční) funkce naší mysli je naším vnitřním poradcem. Dává nám zpětnou vazbu k našemu „výkonu“ v jakémkoli, i složitém případě.
Konečně, chtění (nebo vůle) je třetí funkce mysli. Ačkoli se navzájem liší, pracují tyto tři základní duševní funkce současně a dynamicky. Právě naše myšlení nás nakonec vede při výběru akce nebo nám pomůže vyhnout se chybné volbě akce. Ostatně je to naše myšlení, které nás připravuje na emoční hodnocení situace nebo souboru okolností. Každá chyba v naší emoci (pocitu) a úsilí (vůli) vytváří závadu (neschopnost) v našem myšlení a uvažování. Základní funkce naší duševní činnosti pak s těmito chybami nepracují efektivně a účinně. Když je chyba v jedné nebo více z těch tří oblastí, pak doslova nemůžeme jasně myslet. Kritické myšlení nám umožňuje vytvářet zdravé přesvědčení a dospívat k relativně správným úsudkům. „Skutečně inteligentní člověk není nehmotný intelekt fungující v emočním vzduchoprázdnu, ale hluboce angažovaná myslící osoba, plná vášně a vysokých hodnot, snažící se o logické myšlení, zdravý úsudek a moudré chování.“ Jemně vyladěná schopnost kritického myšlení je klíčová pro šťastný a dobře vedený rozumný a citový život.