Šílenství ho úplně pohltí. Nepochopí, že jí už nikdy duši vrátit nemůže. Bude z ní jen loutka ovládaná jeho vůlí.
Válka, meče, oheň… Živí nemají šanci proti jeho vojskům. Věčný klid bude pryč. Nenechá nikoho v posledním odpočinku. Hrobka jeho otců se vyprázdní. Pomstí se jim, pomstí se všem, nikdo ho neporazí…Vyplení zemi, vyplení vše, ale až potom zjistí, že to nemělo smysl. Protože to nikdy to nenajde.
A to jen kvůli nejkrásnějšímu lidskému citu.
Zastav to.
* * *
Lesem se stále rozléhal dusot kopyt. Prach pomalu, neochotně dosedával zpátky na zem. Ozvalo se hlasité zaržaní.
V sedle koně seděl urostlý rytíř v plné bitevní zbroji, na které se skvěl znak černé orlice se lvíma nohama, po několikadenní cestě už ne tak zářivé jako dřív. Záda mu zahaloval plášť z tmavě fialového sametu; látky, kterou tento les ještě nikdy nespatřil. Na hlavě měl nasazenou helmu s úzkými průzory, z pod které se ozývalo hlasité oddechování. Obezřetně se rozhlédl po okolí a zaposlouchal se do zvuků lesa. Jen zpěv ptáků a šumění korun staletých stromů, ve kterých si vánek hrál na schovávanou mu zněly v odpověď. Podíval se znovu vpřed na prašnou stezku, bez konce a bez začátku, vinoucí se stále vpřed. Energicky pobídl znaveného koně a ujížděl zase dál. Za ním jen vlál fialový plášť vlnící se v rozčísnutém vzduchu. Netrvalo dlouho a zmizel za hustou clonou zvířeného prachu.
Někde hluboko v lese zazpívala kukačka.
* * *
Královské jablko leželo daleko od trůnu, kříž se třemi drahokamy ohnutý. Vedle něj se válel pergamen, zpráva od králových zvědů se smutným obsahem.
Vladař měl hlavu skrytou v dlani levé ruky, pravou křečovitě svíral žezlo. Koruna ležela na mramorové podlaze vedle trůnu.
„Králi,“ přerušil dlouhé, mrtvolné ticho pevný hlas patřící muži, který až doposud trpělivě čekal, až mu vladař dá slovo. „Dovol konečně vyjet i mně. Už dost rytířů padlo, aby ji pro mě zachránili.“
Mezi rozevřenými prsty se zalesklo bělmo králova oka. Ze sevřených rtů zaznělo v odpověď: „Pokoušelo se o to mnoho udatných rytířů, nejlepších šermířů a nejodvážnějších bojovníků. Pokusil se o to i můj syn-“ Na chvíli se odmlčel, aby získal roztřesený hlas opět pod kontrolu. „Mám ještě další dvě dcery, proč si nevybereš jednu z nich?“
„Ale já ji miluji. Od prvního dne, co se to stalo, jsem ji chtěl hledat, ale ty s mým otcem jste rozhodli, že můj život je příliš drahý a znamená velmi mnoho pro obě naše království. Ale tentokrát už čekat nehodlám. Dej mi armádu, legii žoldnéřů, aby toho draka zabili. Já ji povedu, a princeznu vysvobodím.“
„Ne, sám víš, že to nejde,“zaznělo chraplavě zpoza popraskaných rtů, které voda nebo víno už dlouho nesvlažily. „Víš, kolik já a tvůj otec vedeme válek. Nyní nemůžu uvolnit nikoho. Království je důležitější než princezna. Bohužel nemám jinou možnost. Pochop to, princi.“
Na tváři následníka trůnu se na okamžik objevil výraz zoufalství, hned vystřídaný zarputilou odhodlaností. „Jak myslíš. Doufám, že se tvoje spojenectví s mým otcem nerozpadne,“ odvětil ostře princ a rázně vykročil z trůnního sálu. Král se ho ani nesnažil zastavit. Místo toho mrštil s žezlem na podlahu. S průzračným cinknutím zazvonilo o královské jablko.
* * *
Vztek už mladého prince dávno opustil. Nyní si jel pro svou milovanou, a ani drak mu v tom nezabrání. Snad. Prohlédl si svoji výzbroj, se kterou ho hodlá zabít. Jen meč. Žádná zbroj, nic co by ho mohlo ochránit před ohněm. Znervózněl. Myšlenky se ale automaticky vracely k ní. Zahnaly všechen strach a dodaly sebejistotu. Láska hory přenáší…
Najednou se před ním vztyčily hradby lesa. Vůbec si ho nevšiml, až do té doby, kdy vrcholky nejvyšších stromů zahalily sluneční kotouč. Pobídl koně vpřed, do hustého hvozdu. Cestička neomylně směřovala do jeho srdce.
Hned, jak se ocitl mezi prvními stromy, někde v dálce zazněl zpěv kukačky.
* * *
Během posledních týdnů mu v jeskyni přibylo až příliš mnoho zdobených zbrojí. Chtěl jen klid a pokoj pro dlouhý spánek. A pak přišli bandité s tou mrtvou, sotva patnáctiletou dívenkou – v původně asi bílých – zašpiněných a roztrhaných šatech. Zjevně ji znásilnili. Kůži měla na mnoha místech, hlavně na pravé ruce ohořelou. Ti bandité to vymysleli chytře. Dají ji sem a rozhlásí, že ji má drak ve své moci. A přesto to byli hlupáci. Zachtělo se jim pokladu, na kterém ležel. A tak ho probudili. Jen jeden unikl, bohužel tím se tu zprávu dozvěděli všichni. A další hlupáci, ti z magické univerzity ji ještě potvrdili. Zahnívající maso tu nechtěl, tak ji spálil dechem. Nyní její kostra spočívala opřená o skálu.
Koster začalo rychle přibývat, jak se v království objevovali hrdinové a odvážlivci. A každý byl tak hloupý, že ho chtěl zabít. Ti, co s sebou neměli magické ochrany umírali rychle, ti co je měli, umírali dlouho a ve strašných bolestech. Ten poslední nejdéle. Jen brnění a kosti vždy zůstaly.
* * *
Ten známý pach… zase další člověk. Nebylo jich snad dost? Mohli by už dostat rozum…
„Kde je princezna, nestvůro?!“ zakřičel princ od vchodu do jeskyně, meč tasený.
Drak pomalu vzhlédl. Ještě se mu nestalo, že by se s ním někdo snažil komunikovat. Ten rytíř si snad byl vědom své šance proti plamenům.
„Nikdy jsi ji nemohl zachránit,“promluvil, opět po tak dlouhé době obyčejnou, lidskou řečí.
Ani na dvacet metrů nemohl přehlédnout, jak se tomu člověku zúžily zorničky a zrychlil dech. Měl příliš dokonalý zrak i sluch.
„Lžeš! Kde je, cos jí provedl?!“ obořil se na něj, tvář, plnou zoufalství se ani nesnažil skrýt.
„Vaši mágové nedokážou ani rozeznat živého od mrtvého,“ odpověděl drak nepřímo. Podíval se na kostru princezny. Ozvalo se zařinčení meče o zem, jak vypadl princi z ruky. Rozběhl se k ní. Ve tváři se mu leskly slzy. Poklekl ke kostře a políbil ji tam, kde dřív mívala tvář. Musel jsi ji mít moc rád, jinak bys ji nepoznal.
Zastav to.
Celou jeskyni prozářilo oslnivé světlo, způsobené mocným plamenem, který zaplavil stěnu jeskyně od stropu až na zem.
Zastavil jsem.
U skalní stěny se k sobě tiskly dvě kostry, lebkami u sebe, v nekonečném polibku.