Domů Z akcí a projektů ČuČuá! aneb prázdninový pobyt na Šukačce – tam, kde se pásávaly kozy

ČuČuá! aneb prázdninový pobyt na Šukačce – tam, kde se pásávaly kozy

Od Katerina Ahmad
Foto: Jana Soukupová, Simona Veisová, Tomáš Wünsch

Odjíždím z týdenního pobytu na Šumavě, na který jsem se dostala díky pozvání kamarádky, jejíž syn je členem Dětské Mensy, a v hlavě mi zní něco jako „kutálí se, kutálí se, kuli kuli kuli kuli kulička…“ Mezi účastníky bylo spousta těch, kteří si třeba i tento nápěvek s radostí několikrát za den zazpívají – malinkých dětí. Ti starší se nápěvku také přes den nemohou zbavit, je to chytlavá melodie…

A která z nich vlastně nebyla? „A tak dupu dupu dupu dupu dupu dupu bacila!“ zní v uších za chvíli. Anebo „Húúúúúú, jede vláček motoráček… do kopečka z kopečka…“ Znáte?

Naši kluci se do pravidelného podvečerního tančení se Simčou nezapojili hned. Nejdříve pozorovali, pak je ale skupina strhla. Tedy kromě toho nejmenšího, který se pravidelně přidával jen na písničku o bublifuku, kdy dospělí opravdu bubliny tvořili a děti se je plácačkou snažily zaplácnout. Tato společenská zábava měla takový úspěch, že se s každým dnem o nějakou chvíli prodloužila. Den před odjezdem jsme s dětmi juchali asi až do půl jedenácté, možná i déle, přiznám se, že člověk v tom tanečním opojení úplně přestane sledovat čas.

K velkolepým výkonům nás děti často přiměly i přes den. Třeba když jsme se po cestě vydali na krátkou procházku k Suchým studánkám, kde jsme se rozhodli, že s kočárky zvládneme vystoupat do prudšího kopce i k jedné opravdové studánce. Solidarita byla úžasná: vzájemně jsme si pomáhali, abychom tam ty naše drobečky dotlačili nebo donesli. Odměnou nám bylo příjemné posezení u krásné lesní studánky s výhledem do okolní krajiny a pocit, že jsme zvládli něco, do čeho by se nikomu z nás asi příliš nechtělo, kdyby šel s dětmi sám.

Mě moje děti dokonce i rozbrečely, když jsme se vydrápali na Špičák a pak za odměnu nasedli do lanovky, která nás vezla dolů. Sotva jsme se usadili, tak chtěly ze strachu vystupovat – sedačky jezdí opravdu hodně vysoko… Sama takové jízdy nemám ráda, protože se bojím. Sledovali jsme tedy očíslované sloupy s přáním, aby se tam konečně objevila jednička. Tam chtěl Tobi vystoupit tak, že skočí na střechu dolní budovy lanovky. Když jsme pak odcházeli, dozvěděla jsem se, že to byl nejlepší zážitek dne. Děti jsou boží.

Mimochodem: „Beruška letí? Letí! Světluška letí? Letí! Velryba letí? Neletí!!! Kachna neletí. Letí!“ A taky je nahoře na kopci s vlekem, nad chatou, parádní houpačka, dost velká, aby se na ni vešli dva. V chatě obrovské volné podkroví, kde se dá hrát fotbal, tenis, fotbálek… Za chatou ohniště, kde jsme se sešli k opékání, před chatou terasa, kde se pořádají závody na koloběžkách a odrážedlech a všude kolem chaty… nádherná Šumava.

Bylo to moc fajn. Tak zase někdy ČuČuá!

Zanechat komentář

4 + 3 =

Mohlo by se vám líbit