Domů Tvorba mensanů Anna Šochová: O Bílé věži

Anna Šochová: O Bílé věži

Od Redakce

Přes vrcholy hor oblak pluje
ve vzdálené, smutné kraje.
Stín jeho do lesů padne,
v hvozdech není cesty žádné.
Přesto v dáli třpytná špice
divy věští – snad i více.
Dále, než ten oblak bílý
pověsti se rozšířily.
O pokladech, krásné panně,
kterou spasí mužné rámě.
Proč ne? Po zemi je reků dosti,
v šencích kdekdo zbraní chrastí,
silou svou se u vína
každý druhý zaklíná.

Bez planého vychloubání
jedou k věži čtyři páni.
Z války domů spolu táhnou,
slyšeli však pověst dávnou.
Čeho bát se? V lítém boji
rytíř a smrt jsou rázem svoji.
Místo číší třesknou meče,
v tanci smrtka hosty seče.
Z proudů krve závoj tká si,
z hoře, bolu češe vlasy.

Kývli hlavou čtyři druzi,
když slyšeli, co jim hrozí:
V pustině prý šeré stíny,
zlá pak kouzla v bílé síni.
Až ve věži, v samé špici,
najdou dívku s bledou lící.
Jedou páni bok po boku,
koním není do skoku.
Nářek táhlý z lesů stínů
v srdce vkládá divnou vinu.

Vytrvali, byli čtyři,
neochvějně k cíli míří.
Zem se chvěje, skála trhá,
první rytíř strhnul druha.
Na třetího kámen padá,
čtvrtý štítem kryl mu záda.
Blesky nebe křižovaly,
čtyři páni dále jeli.

Stromy zřídly, slunce svitlo,
před nimi cos bíle kmitlo.
Koně tryskem běží k cíli,
u strmé skály zarazili.
Sáhů dvacet vzhůru čněla,
z ní věž bílá vyrůstala.
sekne meč a bodne dýka,
Skála dál jak sklo je hladká.
Rytíř s břevnem v modrém poli
místo síly loutnu volí.
„Píseň má až k nebi zní,
dolétne, kde kráska sní.
Písní zeptám se, zda ví-li,
co udělat v příští chvíli.“
Přátele své rozesmál,
že chce zkoušet madrigal.
Znají dobře jeho písně,
zbavují je smutků, tísně.
Nikdo z nich však nevěří,
že brnkání věž pokoří.

„Dobrá, budiž, milý druhu,
dodej myslím našim vzpruhu.
Nečekej víc. Myslíš asi,
že nám spustí dlouhé vlasy?“
Rytíř loutnu tiše ladí,
její tělo něžně hladí.
„Pomoz, milá přítelkyně,
vystoupat do bílé síně,
vysvobodit dívku zdejší,
písní ze všech nejkrásnější.“
Zazpíval o pnoucí růži,
v níž se krása s vůní druží.
Ač je křehká, něžná hebce,
vzhůru strží šplhá lehce,
přes výmoly, přes propasti
ke slunci si cestu klestí.

Rytíři ztichle kolem sedí,
k pěvci omámeně hledí.
Hle, ze skály nečekaně
vynoří se schodů stupně.
Spirálou k věži stoupají,
páni se mlčky křižují.
Nejstarší náhle vyskočil,
první vzhůru pospíšil.
Za ním druhý, třetí běží,
k věži, kde ta dívka leží.
Jenom pěvec dole stojí,
nedokončil píseň svoji.

Náhle loutna rozechvělá
v rukou se mu rozlomila.
Vyděšeně rytíř zbledl,
k věži bílé oči zvedl.
Někde tam jsou jeho druzi.
Smrt jim nebo kouzlo hrozí!
Loutny divné zlomení
velmi zlé je znamení.
Rytíř více nemeškal,
za přáteli pospíchal.

Za vraty jej ticho vítá,
chvíli hledal dvířka skrytá.
Nad ním kroky, šramocení,
nejmíň jeden mrtvý není?
Vtrhnul tam a nejdřív hledí,
proč jsou všichni v tváři rudí.
Překvapeně v síni stojí:
„Co se stalo, druzi moji?“
Do kouta mu ukázali,
sami pryč se odvrátili.
„Marná tedy snaha naše,
odešla do mrtvých říše.“
S úctou přikryl dívčí tělo,
jež na lůžku dávno tlelo.
Jenom dlouhé zlaté vlasy
zbyly z jeho slavné krásy.
Přežehnal se, pomodlil,
svíci do hlav postavil.

Druzi pěvce obklopili,
zpět ke koním ho vedli:
„Návratu již přišel čas,
rodná země čeká nás!“
Nasedli a mlčky jeli,
až před nocí zastavili.
Nejstarší první hlídku měl,
postavu čísi uviděl.
„Stůj! Kdo o půlnočním čase
na pustině zjevuješ se?“
Sevřel meč svůj, vyskočil,
když se víc zjev přiblížil.
Poklekl, když smutnou tvář
postříbřila Luny zář.

„Paní krásná, libý sne,
Luna studem uhasne.
Žárlit bude na tvou líc.
Nechci již sám žíti víc!“
Ruku svou mu podala,
do náruče klesala.
„Vše, co mám, tvoje bude…“
Líbá rytíř rety rudé
i sametová ramena.
Mysl jeho zmámená
vítá i dlaň studenou
pod zpocenou halenou.
„Nemáš nic, jen mé jsi vzal
a můj budeš celý dál!“
Dobušilo silné srdce
sežehnuté mrazem prudce.

Druhý rytíř mne si oči,
kolem něj se dívka točí.
Hlídku přítel nedrží?
Na tom pranic záleží!
Vztáhl paže, tiše volá,
by se k němu položila.
Sklonila se, očí svit
stačil rozum zatemnit.
„Krásný dare této noci,
máš mne cele ve své moci.
Pověz, co mám udělat,
bych tě mohl milovat?“
„Uděláno bylo dost.
Nezbyde tu ani kost,
zvěří lesní ohlodaná,
než-li slunce vstane zrána.“
Než-li slova pochopil,
led mu srdce rozkrojil.

Třetí rytíř hlavu zvedá,
oheň hasne, rosa padá.
Klít už hrubě nahlas chtěl,
když dívku tančit uviděl.
Vlasy zlaté kolem vlály
oči modré dech mu braly.
„Blíže přistup, krásná paní,
snad jsi ještě snové zdání.
Čeho žádáš, co dát mohu?
Nejvíce z nás čtyř druhů
zlata mám a drahokamů,
bohatá buď paní domu!“

„Prsteny dáš mi mé, čelenku?
slibuješ kradené, holenku!
Já tou mrtvou z věže byla,
lupiče drzé dohonila.
Moje chladné objetí
všechno živé usmrtí.“
Blíží se již, rytíř stojí,
s hrůzou čeká na smrt svoji.
Klesl k zemi nečekaně
před dotekem její dlaně.
To již čtvrtý rytíř skočil,
druha svého ještě chytil.

„Paní, budiž milostiva,
poslední vzdech jemu zbývá.
Odpusť, prosím, slabosti,
kdy zapomněl hrdosti,
lesk šperků ho oslepil,
jen u tebe pochybil.“
„Pozdě prosíš, pěvče milý,
ti tři mi již zaplatili.
Tvá úcta mne však dojala,
v říši mrtvých zahřála.“

„Dovol tedy paní moje,
ať má každý místo svoje.
Do hrobu je uložím,
u křížů se pomodlím.“
Kývla jen a sám tu byl,
těla druhů zahalil.
Ke hrobu je přenášel,
zlato přitom poztrácel.
Celý den je oplakával,
v noci dívku marně čekal.
Nechal druhy s jejich kříži,
sebral šperky a jel k věži.

Před ním opět hladká skála,
z rytíře však zloba sálá:
„Upřímnost nás vedla k tobě,
přátelé mí leží v hrobě.
Třebas hloupě selhali,
zachránit tě hodlali!
Zlato přinesl jsem zpátky,
neopakuj svoje hrátky!“
Schod po schodu zve ho dál,
hněv z něj cestou opadal.
Pokryl šperky seschlé tělo
jež se včera svěží zdálo.

Lítost rytíř pocítil,
mrtvou něžně pohladil.
„Pohádka nás obelstila,
věž tvá pouhou hrobkou byla.
Přesto rád bych jméno znal,
do skály je vytesal.“
„Pouhé jméno, více nic?“
Pod závojem bělá líc.
„Řečeno je v prokletí,
že smím opět ožíti,
po letech se probudím,
políbená pánem svým.“
Rytíř strnul, tiše vstal,
ani slůvko nedodal.
Schody sbíhá v okamžení,
než se osud krutě změní.

Tryskem koně lesem hnal,
aniž cestu dobře znal.
Kol něj velcí netopýři
v upištěném tanci víří.
Práskl les a duní zem,
duchů strašných povstal sněm.
Tisíce hrůz temné noci
svolal ďábel ku pomoci.
Kůň se plaší, vzpíná, řičí,
jenom rytíř bledý mlčí,
dokud pekel kníže sám
nepřidal se k těmto hrám.

V kotouči plamenů stojí,
po boku má dceru svoji.
„Pozemský červe, řekni hned,
proč jsi tvrdý jako led?!
Vždyť pannu takovéto krásy,
původem ze vzácné rasy
polibkem jsi získat směl.
Celý svět by záviděl!“
Dívka slzí, spíná ručky,
rytíř křižuje se mlčky.
„Zlato ti dám,
světa vládu,
lásku všech žen a žádnou zradu.
Vyjev pravdu, mladíku:
Proč ses vyhnul polibku?“

Zle se rytíř kabonil,
všechnu bázeň odhodil.
„Uráží mne pekel pán,
jako bych byl rab či kmán?
Srdce mé jsi třikrát zabil,
teď rád bys ho zlatem zalil.
Lásku žen mi slibuješ?
Zradou čpí už tahle lež!
Tamo v hrobě druhů mých
spí mé lásky, zpěv i smích.
Zmiz mi z očí, satanáši,
najdi sobě kořist snazší!
Věrnost a čest v srdci muže
ni tvé peklo nepřemůže!“
Vše utichlo. Luny svit
padá svět náš postříbřit.
Rytíř koně uklidnil,
k domovu jej otočil.

Přes vrcholy hor oblak pluje,
ve vzdálené, smutné kraje.
Kdesi v dáli třpytná špice
naději skrývá – snad i více.
Pekel horkých, smrti chladné
dcera krásná dodnes vadne.

Kdyby Satan život znal,
jinošské tělo by jí dal
alespoň pro ten jeden den,
kdy mohla býti s milencem.

Autor: Anna Šochová

Zanechat komentář

+ 56 = 58

Mohlo by se vám líbit