Medvěd
Už jen cesta sem byla plná dobrodružství. Doslechli jsme se o producentovi čaje v horách směrem za Martvili kaňonem, a tak jsme ráno vyrazili. Posunuli jsme se maršrutkou, kam to šlo. A ejhle, první stop – opilý řidič ve starém Mercedesu se chlubí svými schopnostmi. Sviští s námi a vtipkuje. Už jsem získával jistotu, kterou pokazilo snad jen to, že nás málem přejel při odjezdu. O chvíli později jsme vtaženi na rodinnou oslavu do domu, kam jsme se šli zeptat na cestu. O spícím mladíkovi na stole (proč mi jeho pozice připomíná letícího Supermana?) se dozvídáme, že už tři měsíce chodí týden co týden žádat o ruku dcery. Jenže tatík dal podmínku, že nic nebude, dokud jej nepřepije. Tak si říkám, jestli to manželství za ten bolehlav stojí.
Otvírám branku, vlevo je kurník, přede mnou toaleta a vpravo? Medvěd! Dost to ve mně hrkne. Hej, Liboré! To s tím Míšou nebyl fór! (Chvíli před tím jsem se ptal producenta čaje Todua na záchod. „To máš jednoduchý. Vyjdeš před dům, dáš se ke kurníku, za brankou bude před tebou toaleta a vlevo Miško.”)
„No jo,” říkám si, „to jsou ty politické fórky Gruzínců: Miško, Miško!” (Míša je odkaz na významného politika Mikheila Saakashvili – polovina lidí jej miluje, a tak mu říká familiárně Miško. Druhá polovina jej nenávidí, a tak používá stejnou zdrobnělinu jako posměšek.)
Z medvěda se ráno vyklube medvídě. Je to sirotek z hor, který si našel dočasný domov u Todua – producenta čaje v Semi-Svaneti. A když si s ním ráno hraji, tak poznám, že na svých 50 kg je teda pěkně silný.
Nákup čajové zahrady
„A paní notářko, jak dlouho by to vyřízení dědického řízení mohlo trvat?”
V lednu jsme dojeli podepisovat kupní smlouvu. Jenže se ukazuje, že pozemek není jen tak k odkupu, ale je ještě zatížen svou minulostí.
„Možno dva měsíce.” Jo, tak to není zas tak hrozný, si říkám.
„Možno dva roky,” pokračuje notářka. „Ehm.”
S poděkováním se vypoklonkujeme z kanceláře a zdrcený jedu zpátky k Avtovi. Kvůli tomu jsem posledního půl roku vyjednával, několikrát přiletěl do Gruzie a teď na konci? Podpásovka.
A ještě k tomu ta zima! Ono jsme sice kousek od moře, jenže tyhle papírové stavby v lednu moc tepla neudrží.
Prásk! Ohromující rána a jsme ve tmě. Zrovna když vyprávím svůj zážitek z poledne Avtovi, tak blesk vyhodí blízký transformátor. Nevadí, při svíčkách taky dobře! Jenže nejde elektřina, nejede ani čerpadlo a bez čerpadla brzo dojde voda.
„Avto! Co budeme dělat? Nejde voda.”
„Klid Petře, máme pět litrů kompotu, máme 30 litrů vína, máme 5 litrů chachi. Žízní neumřeme.” (Čača je pálenka, většinou z vína, ale může být třeba i z kiwi.)
O pár hodin později:
„Avto! Co budeme dělat? Došel kompot.”
„Klid Petře, máme 28 litrů vína a pořád 5 litrů chachi.”
Můžu vám říct, že pokud si máte vybrat, tak pro mytí zubů je leší pálenka. Moc si z těch tří dnů nepamatuji. Ale v průběhu osudem přiřčené párty se po vesnici rozneslo, že Petr hledá čajovou zahradu. A jak najela elektřina a my se pořádně prospali, tak přišel Gio. Vzal nás do zpustlé čajové zahrady a tam jsme si plácli.
Ono i tak to nebylo bez zádrhele (na tomto pozemku zase měl stát navázanou exekuci), ale v březnu už jsem stavěl plot kolem svého.
Požehnání
Je horko. Už před hodinou bylo přes 30 °C. Ještě musím pár věcí dokončit, a tak tu balím sám v manufaktuře poslední vzorky čajů pro ČR. Jsem vyčerpaný. V posledních dnech jsem měl náročnou pozici, kdy jsem kontroloval a vracel holkám výstupy z ručního zpracování čajů. Holkám… 🙂 Hmm, možná to není adekvátní označení dam s průměrným věkem 65 let. No, ne vždy to bylo v pohodě, když jsem některým vracel čaj k předělání potřetí. Uff, v tomhle se úplně necítím. Aktuálně je to ale na mně. Výrobu ručních černých čajů jsem je tu učil já, takže kdo jiný by to měl být?
Někdo otvírá dveře.
Ia a Mzia? Co potřebují? ptám se sebe.
Camarjoba… z lámané ruštiny mám těžkou hlavu. Chvíli přemítám, jestli jsem špatně někoho nevyplatil (Ia je „vedoucí” směny). Chvíli zvažuji, jestli se ptají, kdy zase přijedu. Jenže…
Došlo mi, že mi už nějakou chvíli děkují. Za to, že jim přináším slušnou práci.
Červenám se a mám vyražený dech. Óm tat sat.
Tahle vzpomínka sytí mou duši ve chvílích, kdy se trápím nad skřípáním financí tohoto dobrodružství.
Autor Petr Sič založil v Gruzii čajovou firmu, zabývá se obnovováním opuštěných zahrad, implementací moderního know-how, ekologických přístupů a vývojem speciálních čajů.