Do e-mailové schránky mi dorazila zpráva, že se hledají dobrovolníci z řad mensanů pro kalibraci budoucího nového IQ testu pro dospělé. Přepadly mě rozporuplné pocity – bylo by skvělé si zase po sto letech nějaký test zkusit, ale co když zjistím, že mi hlava za poslední roky zlenivěla a mozek připomíná vlašský ořech spíš svojí velikostí, ne vrásněním záhybů? Ztratím naráz sebevědomí i členskou kartičku? Nechala jsem e-mail několik dní uležet. Není potřeba se do toho hrnout, na skok do katastrofy je vždy dost času. Navíc – kdo ví, jestli budu mít ten den čas, jestli zase nebude doma někdo marod a jestli se vůbec nějak na místo testování dostanu. Ale aspoň tu dopravu bych si zjistit mohla.
No, a tak jsem se začala víc těšit než děsit a pak byl najednou den D. Projet přes Prahu z jihu na sever nebyla žádná idylka, holt pátek odpoledne, ale povedlo se, milý pan vrátný u CIIRCu mi poradil cestu spletí chodeb a pak už jsem se vznášela kolem dveří s cedulkami institutu informatiky a kybernetiky a připadala jsem si, jako že sem přesně patřím a není o tom pochyb. Lucie Měchurová, která tam opravdu patří, mile uvítala mě i další zpozdilé dobrovolníky, nabídla pití a sušenky jako povolený doping a uvedla nás do volné zasedačky. Pak nás uvedla i do problematiky kolem nového testování, rozdala papíry se zadáním úloh a odstartovala náš závod s časem.
Představovala jsem si to jinak. Říkala jsem si předem, jak pěkně posvištím, záludné úlohy přeskočím, abych jich prošla víc, nebudu se zdržovat nebo zasekávat. No ale byl pátek odpoledne. Než jsem se vzpamatovala, byl konec časového limitu. Cítila jsem se prachbídně, sušenky nesušenky, nebylo to ono. Útěchou mi bylo to, že výsledek se nedozvím, že nikdo můj už 11 let starý test IQ nebude přehodnocovat a že už začíná víkend. Teď s odstupem času už pocit totálního selhání opadl, zase hledím na vlašské ořechy laskavě a s chutí. Na celkovou podobu testu jsem hodně zvědavá. A až bude hotový, asi si ho půjdu zkusit – ale ne v pátek odpoledne.