Po ukončení téměř všech covidových opatření jsme se s Tomášem Blumensteinem, Janou Middleton a 45 dalšími mensankami a mensany opět radostně vydali na cesty – vzhůru do Anglie a Walesu.
Po noci strávené v autobuse nás uvítal ranní Bath – jedno z nejkrásnějších měst ve Velké Británii, které je na Seznamu světového dědictví UNESCO. Obdivovali jsme bývalé římské lázně, prošli se kolem katedrály se žebříkem plným andělů, lázeňských budov a opatství na náměstí The Circus a Royal Crescent s georgiánskými domy, pochutnali jsme si na „čaji o páté“, součástí kterého bylo pečivo scone s hustou smetanou a marmeládou. Někteří z nás se projeli na lodičce, aby si prohlédli místní flóru a faunu, a mnozí poprvé v životě na vlastní oči na břehu řeky Avon spatřili ledňáčka.
V dalších dnech jsme navštívili římskou pevnost a lázně Caerleon, kde se Mensa také zapsala do historie místní památky nyní již veselou příhodou, kdy při prohlídce římských lázní jedné z účastnic spadl mobil a místní průvodkyně musela do 2000 let starého bazénu vejít a mobil vytáhnout. Mobil to přežil a průvodkyně nakonec také! 🙂
Poté jsme se přesunuli na poloostrov Gower na pobřeží s útesy, kde jsme kromě krásných písečných pláží sledovali i balancování ovcí na útesech nad nimi. Wales je země, kde je více ovcí než lidí a nejvyšší počet hradů na světě v přepočtu na počet obyvatel. V pláštěnkách jsme navštívili mohutný Caerphilly Castle – vodní hrad ze 13. století se šikmou věží, který je součástí jedné z nejrozsáhlejších pevností ve Velké Británii. Proudy vody crčely z nebe a bylo jí dost i ve vodním příkopu kolem hradu.
Prošli jsme Gower Heritage Centre – 800 let starý vodní mlýn se zvířecí farmou a řemeslnickými dílnami. Provázel nás zprvu hrozivě vypadající holohlavý muž s tetováním na 97 % těla (alespoň co jsme viděli), který nám v průběhu prohlídky farmy ukazoval dřevěný vlastnoručně zhotovený novotou vonící přístřešek pro hospodářská zvířata a s velkou něhou vyprávěl, jak sbírá vajíčka kachen, zahřívá je v inkubátoru a pomáhá novorozeným kůzlátkům na vratké nožičky. Zdání klame… i když… po práci zřejmě odjíždí na svém harleyi hlučně fandit oblíbenému fotbalovému týmu. 🙂
Viděli jsme i další skanzen, tentokrát Welsh Folk Museum na předměstí Cardiffu, kde jsme se ponořili do historie života ve Walesu, procházeli jsme zrekonstruované staré obytné domy, které sem byly přemístěny z různých částí země, zemědělská stavení, školu, kostel, kovárnu i alžbětinský zámeček ze 16. století s krásnými zahradami.
Abychom viděli jednu z nejkrásnějších pláží v jižním Walesu v zátoce Three Cliffs Bay (zátoka Tří útesů), vydali jsme se kolem zříceniny hradu Pennard Castle zatravněným územím plným divokých krav, které s velkou chutí okusovaly slanou trávu – zdejší půda je totiž pravidelně zaplavována mořem.
Další den opět nastal liják, který naše sympatická průvodkyně Anička nazvala laskavě drizzling, tedy mrholení (na další stupeň grizzling už naštěstí nedošlo). Mířili jsme zrovna do národního parku Brecon Beacons, nejvyšších hor jižního Walesu. Plánovaný výstup tedy organizátoři odložili až na odpoledne, což se ukázalo vzhledem ke kluzkým kamenům jako velmi moudré a Pen y Fan (886 m), nejvyšší vrchol Kapradinových hor, jsme nakonec zdolali. Během strmého stoupání nahoru jsme, co nám síly stačily, obdivovali nádherné scenerie, malebnou krajinu s vysoko položenými vřesovišti, ledovcovými údolími a zalesněnými soutěskami. Odměnou nám kromě epesních výhledů byla i vrcholová prémie – ochutnávka bara brith (velšsky „kropenatý chleba“). Jde o chléb vyrobený ze samokypřicí mouky ochucený tradičním čajem, sušenými rozinkami a směsí hřebíčku, zázvoru a skořice.
Pak už jsme se přesunuli do Cardiffu, hlavního města Walesu, kde jsme se prošli centrem města i viktoriánskými nákupními pasážemi a měli jsme dostatek času prohlédnout si Cardiff Castle – šlechtické sídlo z 19. století s mohutnými hradbami postavené na místě normanského hradu. Vstupní bránu chrání drak, v tomto případě milá socha dráčka. Velšané však používají i hrozivější ztvárnění draků. Červený drak je symbolem Walesu, takže byl k vidění na každém kroku.
Večerní setkání s waleskými mensany bylo velkým překvapením, hlavně co se týče (ne)komunikace mezi členy navzájem. Vzhledem k brutálnímu dodržování GDPR (General Data Protection Regulation, tedy Obecného nařízení o ochraně osobních údajů) si členové navzájem nepíší, ale veškerá komunikace jde přes „centrální mensovní úřad“, ani se nesetkávají, nemají žádné akce, nedostávají časopis, a to ani časopis Mensy International. Nechtělo se nám tomu věřit. Naši hostitelé naopak se zájmem vyslechli povídání o našich akcích, intranetu, Logické olympiádě, o jarním a podzimním setkání … a myslím, že nás také podezřívali, že trochu přeháníme. Povídání nad výbornou smaženou treskou s hranolkami, čerstvou tatarkou, mačkaným zeleným hráškem a koktejlem s ginem a brusinkami plynulo svižně.
V průběhu přesunu do Londýna byla velmi příjemným překvapením od organizátorů návštěva Oxfordu, kde byla v roce 1946 založena Mensa.
Poslední den jsme strávili v Londýně a stejně tak jako hladce plynuly vody Temže, my jsme na katamaránu z Embankment (nábřeží) pluli až do Greenwich, kde se část účastníků oddělila, aby si pobyt v Londýně prodloužila, a zbytek už zamířil k domovům.
Za týden jsme nachodili asi 130 kilometrů, takže jsem si kromě zážitků, tradičních sušenek shortbread a rýmy přivezla i slušnou bolest nohou, která mě ale po návratu do práce a na druhou směnu doma zase rychle přešla. 🙂
Děkujeme Janě a Tomášovi za zorganizování tohoto skvělého poznávacího zájezdu a ostatním mensanům za příjemnou společnost.
