Představili se nám dva milí lektoři, on svalnatý a ona gumová, a Blanka se na mě podívala, jestli už to se mnou neseklo. Zatím jsem žil. Po krátké rozcvičce, při které jsem ztratil první, druhý, a dokonce i třetí dech a měl jsem chuť jít umřít na nejbližší žíněnku, jsem začal zjišťovat, že je za námi ta nejlehčí část celé lekce. Nastalo první cvičení s tyčí.
Nejdřív jsem se k ní přibližoval s lehkým děsem, ale pak se ukázalo, že v té podivné, od podlahy ke stropu táhnoucí se rouře problém není. Byl ve mně. Léta programování a sezení ve škole si vybrala svoji daň a ani řádně plněné novoroční předsevzetí „Cvičit!“ nepomohlo. I při tak ladném sportu, jako je pole dance, musí být člověk pěkně namakaný. Klobouk dolů před všemi striptérkami.
Následoval rychlý sled různých přítahů, testů výdrže, šplhání a padání, při kterých jsem cítil, jak mi odumírá těch pár svalů, co jsem v rukou ještě donedávna měl. A když jsme se konečně dostali k samotným tanečním prvkům, tam to nebylo o moc lepší.
Zkušenější slečny měly své pánské doprovody naučit nějakou otočku kolem tyče, což se ukázalo být jako problém. Nevím z jakého důvodu, ale mému vousatému obličeji a chlupatým nohám chyběla jakási ladnost, tudíž mé spiny byly spíše nepovedenou variací na výjezd hasičů. Snad se počítá alespoň snaha.
Ale postupně jsem začal chápat, jak se má která ruka a noha natáhnout, aby si je člověk úplně nezlámal. A překvapivě, když už to mé poskakování kolem tyče začalo alespoň trochu nějak vypadat, dostavil se celkem dobrý pocit a já zjistil, že mě to i baví.
I když jsem většinu cviků zvládl dost polovičatě nebo vůbec, pár zářných momentů tam bylo a o ty jde především. Ostatní mužské pole dancery, kteří se drželi jednou rukou hlavou dolů a stíhali u toho ještě štípat dříví švýcarským nožem, jsem se snažil ignorovat. Já jsem přišel sportovat, ne se vytahovat.
A tak z pocitu, že středověké vplétání do kola nahradilo vplétání do tyče, se stalo dobře strávené dopoledne. Sice ještě teď, když večer v posteli dopisuji poslední řádky svého útrpného počínání, cítím, kde všude jsem se dotkl tyče a kde všude se země dotkla mě, ale byl to neskutečný zážitek, na který moje tělo ani mysl nikdy nezapomene. A o to přeci jde, ne?