Takže jsme se dne 16. listopadu 2010 „srazili“ v Absolutním bowlingu v Osadní ulici na Praze 7, abychom si zde zahráli, jak již název napovídá, bowling. Sešli jsme se ve složení Zuzka Šimková, Jani Veličová, Jíťa Markesová, Jani Axman Vlková, Alča Novotná, Jirka Čejchan, Roman Archman a Pavel Oplt. Během rozehrané hry dorazil i Martin Hladík (doufám, že jsem na nikoho nezapomněla a pokud ano, neskutečně mne to mrzí).
Ještě předtím, než jsme však začali hrát, jsme si dali jediné jídlo, které tam „vařili“ – a sice mraženou pizzu – ale výbornou (aspoň dle mého vkusu, ani nebylo poznat, že není čerstvě upečená), případně uzené mandle – ty vážně chutnaly, ač to zní neuvěřitelně, jako uzené. Poté jsme se odebrali k porovnání výkonů i v tak neintelektuální činnosti, jakou bowling je (i když o tom by se dalo polemizovat; i koule se musí správně nasměrovat, aby „sejmula“ všechny kuželky pokud možno na první pokus a to vyžaduje určitou úvahu, kam ji tedy nasměrovat, a určitě i prostorovou představivost). Alča se vzdálila ještě během hry, musela do tanečních – nicméně ve své baletní sukénce s těžkou koulí v ruce vypadala křehce jako rusalka. V souvislostí s tímto si vybavuji, že jsme ve dvou družstvech (hráli jsme na dvou drahách) byli rozděleni ne pod svými jmény, ale pod jmény pohádkovými. Pojmenování byla vskutku nápaditá: Budulínek, Amálka, Rákosníček, Fík (maxipes), Mach, Šebestová, Jája a Pája.
Nebudu tady zatěžovat nikoho nudnou statistikou, jak kdo dopadl. Ačkoliv mně samotné to nijak extra nešlo, musím vyzdvihnout výkony bytosti jménem Mach a Rákosníček (jedná se o tutéž osobu lidskou, ale protože došlo ke střídání osob v rámci obou družstev, jednou se jmenovala tak, podruhé zase onak), tato bytost zvítězila v obou kolech na plné čáře s docela solidním náskokem oproti ostatním. Vzhledem k ochraně osobních údajů pohádkových bytostí její jméno neuvedu, i když je autorce tohoto článku známé. Naopak nejslabší výkony podala Šebestová (a to v obou kolech). Na závěr samotné hry nastalo obligátní focení, a ač byl trochu problém s napůl vybitými bateriemi fotoaparátu, přesto se pár snímků podařilo.
Pár nezmarů, kteří nikam druhý den nemuseli, se ještě usadilo v jedné pizzerii poblíž bowlingu. Vaří tam úplně úžasnou tomatovou polévku tak hustou, že v ní skoro stála lžíce. A taky čajík z čerstvé máty s medem a s limetkou – jedním slovem „mňamka“. Tam jsme vydrželi, dokud nás doslova nevyhodili s tím, že je už „zavíračka“. Poté jsme se všichni (aspoň se mi nic nedoneslo) pokorně odebrali do svých příbytečků upadnout do říše snů.
