Petra: Na dovolené si má člověk užívat … pod tímto heslem jsem se přihlásila na plánovaný paragliding. Shodou okolností byl naplánován na první víkend mého dovolenkového pobytu v Česku.
Jenže počasí se rozhodlo z létání udělat věc nejistou … a nahlodat i hlavního pořadatele Huberta. Ten mi volal ve středu a ptal se mě na názor, zda zrušit, či nezrušit celou akci s ohledem na předpověď počasí. Vzhledem k tomu, že jsem nezdolná optimistka, hlasovala jsem pro nezrušení. A jak se ukázalo, těch optimistů bylo více.
Jarek: Nakonec se nás sešel plný tucet. Já osobně jsem to na rozdíl od Petry bral spíše fatalisticky. Přijedeme, rozhlédneme se a možná se i proletíme. Proto mě Hubertův ustaraný obličej nechával klidným. Mé jediné přání bylo, abych v neděli odkráčel po svých.
P: Vybavena spoustou teplého oblečení (nikoli však dostatečným množstvím … přece jen teplotní rozdíl 45 a 15 je značný) jsem se vydala na Moravu. Cestou mi počasí jasně dávalo na vědomí, že se jen tak nevzdá. Pršelo čím dál více a tepla ubývalo. Moje první plánovaná zastávka byla v Prostějově.
J: U mě se Petra balila do černého prostěradla tak dlouho, dokud nevypadala jako palestinský terorista těsně před setkáním s Alláhem. I když jí byly vidět pouze oči, přesto byla prostějovskými mensany rychle rozpoznána a očekávaný úlek se nekonal. Proto se nám pokusila pomstít jiným způsobem.
P: Členy MS Prostějov jsem se neúspěšně pokusila otrávit kombinací vlastními silami uvařené arabské gahvy (speciální kořeněná káva, která nemá vůbec nic společného s normálním kafetem) a datlí. Našli se i tací, kterým tento nápoj chutnal.
J: Mně opravdu chutnala, asi bych si na ni zvykl. Přesto raději zůstanu u tradiční rozpustné kávy.
P: Do auta jsem přibrala dalšího odvážlivce na létání – Jarka Zavadila. V sobotu se počasí naštěstí trochu umoudřilo … ale jen v Prostějově. Takže při příjezdu do Třince nás vítaly mraky a déšť … a … ZIMA …
J: Přijet z prosluněné Hané do sibiřské pobočky na Ostravsku byl fakt šok. Hanka se ale tvářila, jako by se nic nedělo, takže možná je to tam normální počasí. 🙂
P: Sraz s ostatními odvážlivci byl na parkovišti pod sjezdovkou. Zde jsem se seznámila s Bárou, která tvrdila, že ke své nemocné nožce přišla na zahradě, a nikoli při paraglidu. Následovala porada o dalším sobotním programu a okouknutí předpovědi počasí na odpoledne a druhý den. Vzhledem k tomu, že v dešti se nelétá, jsme se nakonec rozhodli ubytovat a poté odjet na bowling do Třince. Večer jsme byli seznámeni s podrobnostmi o létání na křídle a bezpečností při létání (někteří stále nejistě pokukovali po Báře). Jako bonus jsme zhlédli film o přeletu hor dvěma odvážlivci … vypadalo to úžasně … klid a pohodička.
J: Já jen dodám, že večer (a část noci) nám příjemně plynul při kytarové vložce Petry a Huberta. Na závěr Hubert doprovázel Petřino brnkání hrou na flétnu a nutno dodat, že výsledek byl skvělý (aspoň mně se to hodně líbilo).
P: S ohledem na počasí byla stanovena snídaně na devátou hodinu ranní a poté se rozhodne, co bude s létáním … V osm ráno někdo vlítnul do pokoje (pouze předpokládám, že klepal) se slovy, že jestli chci letět, tak za pět minut před chatou … počasí se prý umoudřilo. Ale nikdo neví, na jak dlouho … Posbírala jsem veškeré teplé oblečení a vyrazila ven … následována druhým odvážlivcem – Jarkem. Pilot už na mě čekal … Ještě jsem dostala podrobné instrukce o tom, co se bude dít a co mám dělat. Byla jsem zapnuta do sedačky, připnuta ke křídlu. Rozeběhnutí proběhlo poměrně hladce – vzlétli jsme bez padání a okusování roští a okolních stromů. A pak už jen krásný klídek, pohoda, nikde nic rušivého … poměrně krásný výhled na Třinec a okolí (pouze to, co mraky dovolily). Jako bonus jsem tu věc mohla pod vedením řídit … ten pán na mých zádech asi věděl, co dělá, když mi na chvilku svěřil řízení. Před přistáním ještě trocha organizovaného houpání a točení ve spirále – pod heslem „Bez adrenalinu to není ono“. Let byl krásný, osvěžující, ale krátký.
J: Aby Hubert nevypadal jako deviant, tak musím říct, že skutečně na dveře ráno klepal a čekal na vyzvání, než vešel. 🙂 Na odletové ploše jsem nejprve pozoroval Petru, jak tiše odlétá v dál, a říkal si, že tohle přece dokážu taky. Jak se ukázalo o chvilku později, byl jsem přehnaně optimistický. Když jsme se odlepili od země, nečekal jsem na pokyn instruktora a začal se soukat do sedačky. To se vzápětí ukázalo jako velká chyba. Křídlo pokleslo, a protože vsedě se přistávat nedá, tak jsem brzdný manévr provedl pomocí mých kolenou a rukou. Vzhledem k nízké rychlosti nedošlo u nikoho k žádné újmě, a tak jsme hned po roztažení křídla opět vzlétli. Tentokrát už vše proběhlo, jak mělo, takže jsem si mohl užít pocit volnosti, který bohužel netrval věčně. Po několika minutách jsme dole čekající Petře předvedli ukázkové přistání (špinavé kalhoty jsem raději nekomentoval) a odjeli jsme zpět na snídani.
P: Po nás se ještě podařilo vzlétnout Simonovi. Poté se příroda rozhodla, že už by to stačilo, a mraky klesly. Odebrali jsme se do chaty na něco teplého. Od travičských úmyslů jsem neupustila a gahvu servírovala i skupince odvážlivců.
J: Jen se gahva musela zajídat čokoládou. Datle spořádali Prostějováci. I tak se mi ale zdálo, že čokoláda měla podstatně větší úspěch než gahva.
P: Na cestu domů se zúčastnění odvážlivci vydávali postupně. Ještě trošku zapršelo na rozloučenou. Byl to opravdu krásný … i když trochu mokrý a studený víkend.
J: Také bychom chtěli poděkovat Hubertovi a Hance za výbornou organizaci, instruktorům za zážitek do konce života a účastníkům za skvělou atmosféru.