Postupovala kupředu pomalými nejistými krůčky a opatrně při každém z nich zkoumala hrbolatou skálu pod svýma nohama. Kdekoli se mohla otevírat hluboká jáma nebo dokonce mohla prozatím vcelku rovná chodba vyústit ve strmý komín, na jehož dně by skončila s přelámanými kostmi, odsouzená k pomalé a bolestivé smrti. Jenže ona neměla jinou možnost. Chtěla-li si tedy zachovat aspoň jakous naději na záchranu života. Kamenný vchod se před ní spásně otevřel v té příslovečné minutě dvanácté.
Jenže ani zdaleka neměla vyhráno. Mohla se spolehnout jen na to, že ji nezklame její instinkt, protože neviděla už ani na špičky svých prstů když je držela přímo před očima. Jak postupovala hlouběji do nitra skály, ta trocha denního světla, pronikající dovnitř úzkým vstupem, pozvolna slábla, až se nakonec proměnila v černočernou tmu.
Neměla u sebe žádnou svíci, louč ba dokonce ani křesadlo. Jejím jediným majetkem zůstalo to, co měla na sobě. Sukně, kterou si v rychlosti přehodila přes noční košili, a boty, do kterých stihla vklouznout těsně před tím, než vyskočila ven oknem. Víc nic. Nedali jí šanci, aby se na útěk mohla jakkoli připravit. Jen málo chybělo, aby ji za úsvitu vyvlekli rovnou z postele na hranici, která by pod ní zaplála možná dříve, než by se pořádně probrala.
Měla však štěstí. Poslední dobou ji ustavičně pronásledovalo jakési velmi nepříjemné tušení. Měj se na pozoru, buď pořád ve střehu, snaží se tě zničit a nebudou mít žádné slitování… rezonovalo několikrát denně v její hlavě bez toho, zda na něco podobné vůbec pomyslela. Snad to byl její vnitřní hlas, snad nějaký dobrý strážný duch, ale něco jí stále říkalo, aby byla opatrná mnohem více, než kdy jindy. Ať šla kamkoli, ustavičně se kolem sebe obezřetně rozhlížela, a v noci spala „jen na jedno oko“ jako se to traduje o zajících.
Díky tomu jim teď unikla. Přinejmenším prozatím…
Ačkoli několik posledních dní už sama sobě vyčítala, že zbytečně panikaří. Zdánlivě totiž nebylo pro podobné obavy žádného důvodu. Lidé z vesnice se k ní sice nechovali nijak hezky, ale vcelku o nic hůře, než před měsícem, rokem, lety dvěma, pěti… Dávno si zvykla na někdy více jindy méně utajované strach, nepřátelství či dokonce nenávist ze strany všech okolo. Báli se jí a ošklivili si ji možná od okamžiku, co se narodila. Nebo přinejlepším kam až její paměť sahala. Už jako malé jí mnoho matek bránilo v tom, aby si hrála s jejich dětmi.
Jak rostla, bylo to stále horší a horší. I samotní její vrstevníci ji zaháněli sprškou kamení v okamžiku, kdy se k nim chtěla přidat. Tak si postupem času zvykla na samotu a lidem se spíše vyhýbala. Ovšem i to bylo podle mnohých špatně.
„Jen se na ni podívejte, na bosorku! Celé dny a noci po lesích běhá, že jí hanba není!“ zněly stížnosti.
„Měla ji matka dát do kláštera dokud byl čas,“ rozumovali někteří.
„Kdepak, to by nepomohlo. Taková divoženka by i stánek boží obrátila na ruby.“
„Právě. Vždyť i tady u nás na vsi než by byla pohromadě s bohabojnými lidmi, raději do hor utíká a tam si s divou zvěří povídá,“ pohoršovali se.
„Kdyby jen to! Obyčejná hovada jsou jí milejší, než dobří křesťané. Prý bychom se k nim měli lépe chovat,“ kroutili hlavou sedláci.
„A taky škodnou prý nezbíjet. To by tak hrálo!“ vztekali se vášniví lovci.
„Hady, štíry a vlky má asi za bratry,“ posmívali se.
„Však není divu, sama je vlčí dítě,“ přisazovali si další.
„Měla toho parchanta raději bába hned pohodit do rokle.“
***
Asi jsem dlouho spala a snila. Možná uplynula celá staletí. Netuším. Nestarám se o to. Tohle přece není mým úkolem. A nikdy nebylo. Jiné síly řídí střídání věků tam nahoře. Lidských věků.
Zde plyne čas jinak. Mně je lhostejné, jestli od mého příchodu sem uplynul den, rok nebo třeba několik tisíc let. Nemá to pro mne významu. Hodina jako století.
Toho času, který potřebuji pro splnění svého poslání, mám a vždycky budu mít dostatek. Tak proč by mne zajímal nějaký jiný?
Ano, pro lidi tam nahoře je důležitý. Myslí na něj neustále, věnují mu pozornosti více, než by vlastně bylo zdrávo. Nechávají se jím ovládat, mnohdy i zotročit.
Nade mnou však lidský čas moci nemá. Již ne…
***
Roztřásla se. Částečně nejspíš chladem, protože její lehké oblečení a nízké střevíce naboso byly na pozdní podzim opravdu nedostatečné. Krom toho ty šaty byly celé rozedrané od hustých větví a pichlavého trní, kterými se lesem prodírala v zoufalé snaze uniknout svým pronásledovatelům. Dokud běžela, co jí jen síly stačily, studený vítr dušičkové noci, profukující ji až na kost, příliš nevnímala. Ale teď se pohybovala tak pomalu, že měla dostatek času si uvědomit, jak strašná je jí vlastně zima.
Kromě toho ji nejspíš silně rozechvíval i strach. Neprostupná tma ji obklopovala jako mrazivý černý závoj. V té temnotě před ní se mohlo skrývat prakticky cokoli. Třeba ty nejděsivější nestvůry z hrůzostrašných vyprávění, třeba ztělesnění všech možných nočních můr…
Navíc nebyla zvyklá na tak neproniknutelnou černotu. Její oči se za celé ty roky dívaly jen do zeleně stromů, peřejí potůčků a temné modře hlubokých horských ples. Louky, lesy a v nich žijící zvěř, ptáci a ryby byli jejími jedinými přáteli. Ano, milovala sice jak den tak noc. Ovšem sebe tmavší noční obloha byla jasným světlem ve srovnání s tím děsivě nepřirozeným příkrovem tmy, který ji nyní svíral.
A k tomu ta strašidelná absolutní nepřítomnost jakéhokoli zvuku. Ležela na ní jako těžký balvan. Jediný její dech dával tušit, že se ještě nachází na tomto světě a ne někde, kde smyslové vjemy neexistují. Děs jí ovšem svíral hrdlo natolik, že dýchala velmi slabounce a takřka neslyšně. Na okamžik se jí proto samotné zazdálo, že dýchat snad už úplně přestala. Ve snaze porušit to tíživé ticho lehce zakašlala.
Vzápětí ji polilo horko nad nepatřičností podobného konání. Její kašel se dutě odrazil od stěny a zanikl kdesi v hlubině. Jako v hrobě, napadlo ji.
A co když… co když vážně JSEM v hrobě? Zamrazilo ji pojednou. Co když jsem mrtvá? A celý ten útěk se mi jen zdál? Ve skutečnosti jsem skončila na hranici a teď jsem… V pekle! Vyděsila se ještě víc.
***
Doběhli ke skále, ve které se ve výšce několik stop nad zemí černal otvor. Skupinka se na moment zarazila. Bylo zřejmé, že štvaná kořist jim zmizela uvnitř hory, ale do tmavé jeskyně se nikomu moc nechtělo. Tak tam stáli jako zpráskaní psi. Koukali mlčky střídavě na tu díru nad sebou, pak jeden na druhého, potom zase na vchod do jeskyně… Každý čekal, jestli se přece jen nenajde někdo, kdo by se trochu osmělil.
„Nu což, sousedi,“ vzal si nakonec slovo jeden muž středního věku. „Ať si tu bosorku rarach odnese sám. Přece se za ní nebudeme plahočit čerti vědí kam.“
„Moje řeč, moje řeč,“ přidal se jiný. „Půjdeme raději domů. Stejně jsme se za ní hnali úplně zbytečně.“
„Já jsem vám to hned od začátku říkal…“ zavrčel dýchavičný tlusťoch, „…že to nebyl chytrý nápad. A vůbec!“ zašermoval pěstí proti neviditelnému protivníku. „Mně nic neudělala, vlastně mi moc nevadila, tak nechápu, proč se za ní štvát o zlomkrk někam ke všem satanášům.“
„Že vám hanba není!“ vykřikl nesouhlasně jiný. „Celé vesnici škodila, rosu z luk kradla, krávy očarovala a loni zrovna o žních bouřku i s krupobitím přivolala. Copak jste už zapomněli?“
„Správně! Dávno jsme ji měli upálit a byl by svatý pokoj.“
„Jenže teď už pozdě bycha honit,“ pokrčil rameny ten, který promluvil jako první.
„Jaképak pozdě?!“ ozval se jeden z těch nejhorkokrevnějších pronásledovatelů. „Tahle jeskyně nemá jiný východ. Tak přineste pochodně a chytíme ji. Nemá nám jak uniknout!“
„Jenže…“ zrozpačitěla většina a s bázlivými výrazy se dívali jeden na druhého.
„Co jenže?“
„V té… jeskyni… žijí démoni,“ špitl tlusťoch.
„Kdepak!“ oponoval kdosi. „Říkala moje bába, že jí to povídala její prabába, že ta jeskyně vede rovnou do pekla.“
„Tak tím líp, aspoň nám čerti ušetří práci,“ vydechla většina s ulehčením a měla se k odchodu.
I těm nejbojovněji naladěným bylo v ten moment jasné, že žádná moc na světě nepřinutí kteréhokoli z jejich sousedů, aby se šel osobně přesvědčit, co je pravdy na tvrzení prabáby něčí báby.
***
Téměř omdlévala strachy. Ze všeho nejvíc z představy, že je v pekle. Tedy na místě, o kterém věděla, že je zlé. Velice zlé…
Na to, aby si tohle bolestně uvědomovala, nemusela být věřící. Do kostela totiž příliš nechodila. Ani jako dítě a v dospělosti teprve ne. Nezdálo se jí, že by ji tam někdo postrádal. A ona zase nijak nepostrádala kostel. Divila se, co ostatní lidi na podobná místa tolik láká. Nechápala to. Ona si pouze ráda někdy zašla na hřbitov. Jen tak, líbil se jí ten klid. Navíc tam mohla být sama se svými myšlenkami jako v lese, ale rozjímáním na tomto místě nevyvolávala u ostatních nevoli, že se chová DIVNĚ. Jako by vnímání krás přírody bylo něco podivné nebo dokonce hříšné.
Otce nikdy nepoznala a matku pochovala, když byla ještě sotva odrostlé dítě. Takže všem připadalo vcelku přirozené, že poměrně často zajde na matčin hrob a vysedává nad ním celé hodiny. Některé měkkosrdcaté tetky ji v těchto chvílích dokonce litovaly. O žádný soucit se však za celý život neprosila. Nikoho – a těchhle pokryteckých ženských už vůbec ne. A stejně neměla ráda, když ji na hřbitově kdokoli příchozí vytrhl z přemýšlení. Než aby ji vyrušili, raději se snažila před jejich příchodem nepozorovaně zmizet. Čas od času ale přelézt zeď a zmizet za humny nestihla, tak se raději skryla někde v křoví, v koruně stromu nebo dokonce v trámoví místního kostelíka. Proto se tu a tam stalo, že neúmyslně vyposlechla cizí rozhovor nebo část bohoslužby.
A že o ďáblovi a jeho nekalých rejdech, stejně jako o hrozných trestech, které po zásluze čekají na všechny jeho pomahače, místní velebníček vyprávěl obzvláště rád! Zejména pokud věděl nebo tušil, že by mohla být někde na blízku. Zbytek vesnice jeho slova ustavičně papouškoval – a v její přítomnosti to, zdálo se, jednomu každému dělalo obzvláštní rozkoš.
Tak dlouho jí všichni kolem vyhrožovali peklem, až na ně přestala úplně věřit. Jenže teď, tváří v tvář té beznadějné prázdnotě, byla její nevíra v trest za hříchy silně zviklána.
Ale já jsem přece… nikdy nikomu… neublížila , chytila se příslovečného stébla naděje. Nedělala jsem přece nic špatné. To oni… oni se vůbec nechovali podle toho, co hlásali. Prý láska k bližnímu! Pěkná láska! Faleš, závist, lakomství, krutost… to byly jejich křesťanské ctnosti. Tak proč bych měla být v pekle zrovna já?
A vůbec , začala rozumovat, kdybych byla v pekle, musely by tu být plameny, kotle, pach síry… a čerti s vidlemi… a samotný Lucifer na trůně… skládala k sobě střípky vyposlechnutých řečí.
Takže , rozhodla kategoricky, toto není žádný hrob ani peklo, ale docela obyčejná jeskyně. Jenom je hodně hluboká, tak proto je tady taková velká tma a nedoléhají sem seshora žádné zvuky. Na tom není nic nadpřirozeného…
Ale vzduch není zatuchlý, takže někam to vede, někde musí nakonec ústit. Tak co se dá dělat, musím zkrátka dál.
Přidržela se jednou rukou stěny a udělala další opatrný krok kupředu.
***
Ano, i mně čas tam nahoře také kdysi vládl. Jak už je to dávno?! Těžko bych to počítala. Není snadné si vzpomenout. Tím spíš když se mi ani příliš nechce vyvolávat z paměti cokoli z těch dob. Ten život tehdy… na lidském světě… nebyl nijak krásný. To je vlastně slabé slovo, velmi přikrášlené vyjádření skutečností. Ale proč lhát sama sobě?
K sobě bych měla být upřímná. Můj lidský život byl odporný, ubohý a zlý. Všichni kolem mi dělali jen to nehorší. Opláceli špatným to málo dobrého, které jsem pro ně dokázala dělat… ach ano… tehdy jsem neznala skoro nic…
Byla jsem jako slepá a hluchá. Stromy, keře, květiny, ptáci i zvířata ke mně mluvili… a já… já je neslyšela. Nerozuměla jsem téměř ničemu.
Snad cosi málo mi občas poradil nějaký instinkt… či co to bylo. Směšné… nebo spíš smutné, jak žalostně málo jsem tenkrát znala a uměla.
Přesto to bylo neporovnatelně více, než věděli ti ostatní.
A proto… mě málem zničili.
***
Jednou rukou se přidržovala stěny jeskyně a druhou nemotorně tápala před sebou. Šouravě se pomalu sunula kupředu.
Před očima se jí objevily různobarevné mžitky, které se postupně slévaly ve vlnovky, kruhy a další obrazce, stále složitější. Geometrické tvary, skládající se ze stylizovaných rostlin, se jí zčista jasna objevovaly před obličejem a stejně nečekaně mizely, aby byly vystřídány novými.
Také se jí zdálo, že slyší různé zvuky. Kapky deště, šumění listí ve větru, zurčení potůčku… a hlasy, mnoho lidských hlasů. Šeptaly jeden přes druhý, takže nebyla schopná zaznamenat, o čem hovoří.
Měla pocit, že všichni mluví najednou k ní. Že jí chtějí říct něco důležitého. Životně důležitého. Snažila se zaposlouchat znovu. Maximálně se soustředila, ale všechno bylo marné.
„Dost!!! Tak už dost!“ zakřičela zoufale.
Ucpala si uši dlaněmi a rozběhla se. Bylo jí jedno, že může spadnout do nějaké jámy nebo boční šachty a srazit si vaz. Už nepřemýšlela, chovala se pudově. Jako zvíře, chycené do pasti. Jediné, co chtěla, bylo dostat se odsud pryč.
Kamkoli.
***
Byl mi dán velký dar. Dar úplně nového života. A taky vědění. Tak ohromného vědění, že jsem si něco podobného nedovedla představit ani ve svých nejbujnějších snech. Vše, po čem jsem kdy toužila, se mi splnilo.
Ale od počátku jsem věděla, že tento dluh budu muset jednou splatit. To, co mi bylo dáno, musím předat dál. Až nadejde pravý okamžik.
Tak tomu je od počátku věků. Ta která učila mne, tím splnila svůj závazek. Nyní povinnost leží na mně.
Nemohu si vybírat, kdy a jak ji splním. To bylo rozhodnuto dávno před tím, než jsem sem přišla. Ale jedno vím jistě. Až se doba naplní, poznám to. Vím to. Vycítím to tak jasně, že je nemožné, abych se zmýlila.
Dlouho jsem se učila. A ještě déle odpočívala. V polospánku mezi světlem a tmou, mezi dnem a nocí. Teď se však budím.
To může znamenat jen jedno jediné. Nadchází můj čas…
***
Ležela na zemi, pravou nohu nepřirozeně zkroucenou pod sebou. Byla to právě bodavá bolest v kotníku, která ji vrátila do reality.
Měla pocit, že to byl všechno nějaký divný sen. V první moment doufala, že jak otevře oči, zjistí, že se právě probudila a leží doma ve své posteli.
Mýlila se však. Jejímu domku se to, co viděla kolem sebe, nepodobalo ani náhodou. Spojitost se strašidelnou temnou jeskyní, kterou – jak si matně vzpomínala – zběsile utíkala, zde ovšem také příliš velká nebyla.
Černočerná tma byla ta tam. Kolem ní panovalo sice vcelku šero, ale cosi zářivého podél zdí prostor osvětlovalo mírně narudlým světlem, více než dostatečným na to, aby snadno rozeznávala vše podstatné. Po složitých geometrických vzorech samozřejmě taky nebylo nikde ani stopy.
Ležela na podlaze z šedého mramoru v jakémsi rozlehlém a především velmi vysokém sále. Skoro nedohlédla na klenutý strop, který podpíraly desítky štíhlých malovaných sloupů.
Stejně tak zběsilý a zároveň nezřetelný šepot stovek hlasů se už nikde neozýval. Vůkol panovalo naprosté ticho. Bylo však něčím radikálně odlišné. Nebyla to ta předchozí naprosto nepřirozená absence jakéhokoli zvuku, toto ticho připomínalo ze všeho nejvíc klid lesního palouku nebo břehu lidmi opuštěné říčky.
Pomalu se zvedala a zvědavě se rozhlížela kolem. Vypadalo to, že je úplně sama v celé té ohromné síni, jejíž účel nechápe, a navíc ať dělá co dělá, není schopná přijít na to, jak se zde vlastně ocitla.
Pak si však všimla vysokého křesla přímo naproti sobě až na druhém konci. Spíš to byl nějaký trůn, protože se nad ním vznášel velký baldachýn. Zdál se být na první pohled z nějakého stříbrem vyšívaného brokátu.
Osvětlení zde nebylo příliš dobré, takže na tu dálku postavu pod ním sedící příliš zřetelně nerozeznávala. Jen jedno jí bylo jasné – na tom trůně seděla žena. Nevěděla, proč si je tím tak jistá, ale vsadila by klidně svou hlavu na to, že postava na druhé straně sloupového sálu je stejného pohlaví jako ona.
„Jen přistup blíž,“ oslovila ji pojednou silným hlasem, který ještě zesíleněji rezonoval pod klenbou.
„Já?“ rozpačitě se rozhlédla kolem sebe.
„A kdo jiný?“ ozval se zvonivý smích.
Pokusila se došlápnout na zraněnou nohu. Přenést na ni plnou váhu nebylo možné, ale lehce se o ni opírat mohla.
Sláva bohu a všem svatým, zlomené to nebude, jen podvrtnuté nebo obražené , blesklo jí hlavou.
Zvolna kulhala směrem k trůnu.
„Řekla jsem ti pojď sem ke mně,“ ozvala se postava na něm sedící trošičku netrpělivým tónem.
„Odpusťte, vzácná paní, já rychleji nemůžu. Mám něco s nohou,“ vysvětlovala.
„Proč jsi to neřekla hned?“ podivila se a potom máchla oběma rukama. „Tak teď pojď.“
„No, neboj se, jen klidně jdi,“ vyzvala ji, když viděla, že se k tomu moc nemá.
Bolest v kotníku náhle ustala, takže mohla svižně pokračovat v chůzi. Najednou se v půli kroku prudce zarazila. Příčinou však nebyla zraněná noha, ale to, čeho si všimla.
Předmět, co zpočátku mylně považovala za nějaká brokátová nebesa nad trůnem, byla ve skutečnosti obrovitá složená křídla. Podobně kožovitá, jako mají netopýři, a barvy zašlého stříbra. Pod nimi sedící postava, které zjevně vyrůstaly ze zad, vypadala napůl jako lidská bytost a napůl jako ještěr. Tvář jednoznačně patřila člověku, nadpozemsky krásné dívce, ovšem jasně žluté oči s pouhými štěrbinami zorniček již příliš jako člověčí nevypadaly. Kolem obličeje jí poletovaly silné prameny zvlněných vlasů temně smaragdové barvy, přecházející až do černa, které připomínaly stovky malých hádků. Tělo zřetelně ženských tvarů pak měla celé pokryté nazelenalými šupinami s kovovým leskem, navíc někde pod pasem přecházelo v hadí ocas. I prsty na rukou připomínaly spíše dravčí pařáty – byly stejně zelenkavé a nadto opatřené dlouhými stříbřitými drápy.
Zůstala stát jako opařená. Bez hlesu zírala na stvoření před sebou.
„Co je to s tebou?“ nenechalo ji dlouho přemýšlet.
„Jjá… já… vy… vy jste Lucifer?“ vykoktala ze sebe nakonec.
„Lucifer? Lucifer…“ zamyslela se oslovená. „Ach ano, Lúciferos. Ten, který přináší světlo. Sice dávám přednost jménu Dragonia, ale také mi tak kdysi říkali.“
„Takže tohle je peklo,“ rezignovaně si povzdechla.
„Peklo?“ jakoby rozpačitě se pousmála. „Nevím, co má být „peklo“. Jestli ale tohle slovo znamená něco odlišného od světa lidí tam nahoře, pak je tady nejspíš peklo.“
„Vy…“ zadívala se na ni se strachem v očích. „Vy trestáte hříchy?“
„Co je to „hřích“? Ten pojem jsem už někdy někde slyšela. Je to přece jenom dost dávno, ale nemýlím-li se, značí to něco jako minutí cíle. Ty si myslíš, že jsi minula svůj cíl?“
„Já… nevím,“ znejistěla.
„Jak jen můžeš něco takového nevědět?!“ zabodla do ní Dragonia své úzké kočičí zorničky.
Pak se znovu zasmála: „Když jsi právě teď zrovna zde, znamená to, že ty jsi svůj cíl určitě neminula.“
Vážnějším tónem ještě dodala: „Jsi součástí věčného koloběhu. Přišla jsi, abych tě mohla naučit to, co nemá být zapomenuto.“