Vítr již rozfoukal všechnu mlhu, zametl zledovatělý prach na silnicích a volných prostranstvích. Nyní mlčel. Řetěz naposledy, s hlubokým zařinčením narazil do zábradlí, a rozhostilo se ticho a –
Ne klid. Bylo to jakési prázdno. Najednou se zdálo, že jediní obyvatelé tohoto kousku města jsou duchové. Auta stála nehybně po krajích silnic a na parkovišti, čekající na své majitele. Marně. Trolejbusová vozovna, moderní prosklená budova ve tvaru lodi, vypadala, jako by ji nikdo nikdy nepoužíval. Vozy v jejích útrobách stály vyrovnané v řadě, po jediném řidiči ani stopa. Tunel, ze kterého obvykle vyjížděly, byl vyplněný neprostupnou temnotou. Tmavě šedá, holá lanka trolejí zavěšená nad silnicemi, visela bez sebemenšího pohnutí, a spolu se sloupy tvořily dojem dlouhé chodby, oddělené od okolí železnou klecí. Na nedaleké zastávce čekaly pouze oloupané, popsané lavičky, a nepřijíždějící tramvaj vyhlížel odpadkový koš a vedle stojící sloupek označující místo, kde by měla zastavit. Nikde v dohledu se nic nehýbalo, po člověku ani památky.
Ale možná…
Z šedé oblohy se spustilo hejno černých ptáků. Vrány. Zakroužily v širokém oblouku nad plochými střechami budov školního areálu, proletěly okolo komínů a zamířily níž, k zastaralým oprýskaným oknům ve vrchních patrech. Vzduch prořízlo ostré zakrákání, nesoucí se až doposud zmraženým tichem k nejbližším sklům. Ale ne až za ně…
Je tam.
* * *
Ze zastaralého amplionu se šuměním prodralo několikanásobné gong, záhy se ztrácející v náhlém nárůstu hluku.
Ještě jednou se podíval po třídě, jak se mu relativně udržovaný klid v hodině mění v naprostý, ale pro školy tak typický, chaos přestávek. Dnes mu to však nevadilo. Oči se zastavily u žáka v poslední lavici u okna, který snad jako jediný ještě seděl na svém místě. Rychlými tahy tužkou dokončoval nějaký obrázek v sešitě, ale i na dálku bylo poznat, že se nejedná o paralelní zapojení rezistorů, které bylo na tabuli. Nepříliš užitečný výsledek hodiny základů elektrotechniky.
Ale ani to mu nevadilo. Dnes rozhodně ne. Po tváři mu přelétl zvláštní úsměv. Zapadlé oči však zůstávaly stejné. Směs šedé a modré, tvrdé jako ocel, zaštiťující černou uprostřed, která nedávala sebemenší šanci komukoliv nahlédnout dál, ani těm, kteří byli obdařeni tím zvláštním talentem.
Na okamžik se střetly s pohledem toho chlapce, ten však okamžitě sklopil zrak zpátky k sešitu, a po podpisu obrázku ho narychlo zavřel.
Takže zasněžená krajina… Ještě se uvidí, co se z tebe vyklube, prolétlo vyučujícímu při odchodu hlavou.
Tentokrát nezvolil tradiční cestu do svého kabinetu, ale přesně opačnou.
* * *
Ten učitel Tomášovi den ode dne naháněl větší hrůzu. Ne, že by k němu byl nepříjemný, to ani zdaleka, ale vždy, když na sobě ucítil jeho pohled, přeběhl mu mráz po zádech. A navíc v jeho očích bylo něco… divného. Nedokázal to popsat, ale na rozdíl od ostatních z něj necítil žádné emoce, nebo náladu. Všechno bylo skryto za čímsi podobným bariéře.
Osobně proti němu nic neměl, ale instinktivně ano. A nejvíc právě uplynulou hodinu. Vlastně se nic nestalo, byla to hodina jako každá jiná, ale i přes to, že učiteli nevěnoval pozornost, jeho mysl uchvacoval iracionální strach právě z něj. Tomášovi se stále ještě třásly ruce. To nebyla paranoia. Určitě ne.
* * *
Kancelář se halila do tichého, klidného šera. Přes žaluzie se dostalo jen pár paprsků světla, dopadajících na knihovnu z leštěného dubového masivu, táhnoucí se podél celé pravé stěny místnosti.
Ředitel se za stolem, patrně stejné výroby jako ostatní nábytek, skláněl nad svazkem papírů, když ho vyrušilo tlumené zaklepání.
„Dále,“ odpověděl automaticky.
Po krátkém klapnutí dveří do místnosti nahlédl postarší učitel s plnovousem a ještě větší pleší, než jakou měl ředitel sám. Ale ne o mnoho. Výraz v jeho obličeji naznačoval dobré zprávy.
„Neruším?“ zeptal se. Pozdrav si odbyl už minulou přestávku.
„Ale jistě že ne. Pojďte dál, pane Klásek,“ zaznělo mu v odpověď ještě vstřícněji než obvykle.
Už to poznal. Ať to bylo cokoli, věděl, že jakýkoli jiný výraz, než obvyklá kamenná tvář, znamená něco důležitého. Učitel přešel po místnosti a usadil se do jednoho z křesel po levé straně stolu.
„Mám pro vás dobrou zprávu, pane Řího.“
Já vím, si ředitel nechal pro sebe. „Ano?“
„Žádná výjimka se v tomto roce nestala.“
Daleko lepší zpráva, než jakou očekával. „Opravdu? Ale jak je možné, že jsme ho neodhalili dřív? Nebo je to ona?“
„Je to chlapec. Zdá se, že něco málo zná, ale necítím z něj žádnou sílu. Umí jen pozorovat a taky se maskovat.“
„Opravdu? Neříkejte… A jakým způsobem?“ zeptal se ředitel s rychle narůstajícím zájmem.
„Jde o ukrývání aury, takže je pak velmi snadno přehlédnutelný, hlavně když u něj je někdo další. Dá se tak pozorovat pouze vizuálně. Bylo by nebezpečné, kdyby se vmíchal do davu. Tak by se nám mohl velmi snadno ztratit.“
„To bude snadné vyřešit,“ mávl nad tím ředitel rukou a otevřel jednu ze zásuvek stolu. Byla plná dokumentů. „Jak že se jmenuje?“
„Tomáš Skalický,“ zaznělo v odpověď.
Ředitel položil ruku na hřbety složek a pak, bez jediného zaváhání vytáhl právě tu, kterou potřeboval. Obálka byla téměř prázdná, až na pravý horní roh, kde stálo jméno a šesticiferný kód. Otevřel ji a zběžně prolistoval. U papíru hned za kopií vysvědčení z deváté třídy se zastavil a důkladně si ho přečetl. S náznakem zklamání se obrátil zpět na kantora.
„Víte, kolego, že jich bylo ještě před padesáti lety daleko méně?“ zeptal se. Nechal Kláska, aby naznačil zápornou odpověď a pokračoval: „Zrovna jsem dočetl jeden ze spisů dávných mistrů našeho řemesla, a dozvěděl se, že je tehdy bylo velmi obtížné najít. Naši předchůdci proto často jezdívali s cirkusy a dalšími kočovnými společnostmi, a protože se na jejich vystupování šel podívat kdekdo, objevil se i některý z nich.
Po druhé světové válce je zaznamenán jejich velký nárůst, a to nejen v Evropě. A za padesát let nebylo zjištěno proč.“
Probral se zbytkem papírů, zavřel složku a ještě jednou pohlédl na jméno.
„Informujte ostatní zaměstnance,“ vyzval ho po chvíli, slovo školy však vypustil, „ať se ke mně dostaví po obědě na poradu.“
Po chvilce ticha, která naznačovala, že může jít, se Klásek zvedl k odchodu. Ještě než za sebou zavřel dveře, ozvalo se za ním s náznakem škodolibého pobavení: „A nezapomeňte informovat pana Navrátila.“
Dveře potichu klaply. Opět klid. Jen složka Tomáše Skalického v tichém šelestu přistála v jiném šuplíku na dva další, velmi podobné dokumenty.
Říha se porozhlédl po místnosti a zadíval se na část knihovny, kde byly vystaveny největší cennosti. Tři knihy, všechny v černé kožené vazbě, vykazující okázalé stáří, ale i dobré zacházení, vedle nich tři podivná kovová těžítka s dobře zřetelnými rytinami, největší cenností však byla nádherná, stříbrem zdobená replika turecké šavle ze 17. století.
Ředitel se otočil v křesle, odhrnul žaluzie a zadíval se ven na vrány, jak přelétávají po školních pozemcích. Zaposlouchal se do jejich krákání.
* * *
Ruka nepříjemně pálila. Nebyla to jediná část těla, která si stěžovala, ale byla na tom nejhůř. Unaveně se pohybovala sem a tam, a jehlovým pilníkem, který držela, rozšiřovala otvor v malé kovové destičce upevněné ve svěráku.
Tomáš se narovnal, aby ulevil zádům, rozhlédl se, aby zjistil, jak jsou na tom nejbližší spolužáci, a s potlačovaným zívnutím se protáhl. Byla to nekonečná práce. Železné piliny se zažíraly hluboko do kůže a neustále jich přibývalo. Měl dojem, že ostatním to nevadí tak, jako jemu, alespoň si při reptání na téma „co je to za hroznou výuku“ ničeho takového nevšiml.
Zlaté dřevo, říkal si. Když si tehdy u vyřezávání mumlal, jak to jde pomalu, nevěděl, co ho čeká. Jenže teď už bylo pozdě. To věčné pilování byla první – a podle jeho názoru naprosto zbytečná – část praktického vyučování. Ještě, že je měli jen dva dny ze dvou týdnů. Zbývala hodina a půl.
„Podej mi rýsovací jehlu,“ promluvil chraplavý hlas z nepříjemně krátké vzdálenosti. Tomáš nemusel ani otočit hlavou, aby se ujistil, kdo to je. Neměl tohoto učitele rád, a velmi brzy poté, co ho poprvé uviděl, nabyl dojmu, že to je vzájemné. Trochu opožděně se pokusil zakrýt svoje leknutí, konečně odtrhl pohled od okna, a začal se přehrabovat v zásuvce stolu, ze které musel vzápětí vytáhnout i kladivo a dorazovou měrku.
Promnul si ruce, chopil se svého nástroje a pustil se zpátky do práce. Upřel zrak znovu ven. Výhled kazily staré rezavé mříže, stejné, jako v jejich třídě. Nejlepší ochrana proti zlodějům. Ve škole bylo mnoho věcí, které se daly ukrást a dobře zpeněžit, i když, jak se porozhlédl po dílně, tady to neplatilo.
Obloha se zdála být jedním velkým mrakem, dostatečně šedivým na to, aby bylo jasné, že bude pršet. Slunce za ním zářilo příliš slabě, než aby udělalo den hezčím. Tráva se sice zbavila jinovatky, ale svoji barvu už ztratila. Ztmavla a už se nezdála tak živá.
Učitel se vracel zpět. Jeho kroky byly od otevřených dveří do kabinetu zřetelně slyšet. Nejvyšší čas, aby se zase otočil k práci a předstíral, že ho plně vytěžuje. Stihl to.
„Tady to máš zpátky,“ utrousil. Jeho hlas byl měkký, snad kdysi zvučný a příjemný, ale neblaze se na něm podepsal alkohol a častý křik. Stal se suchým stejně, jako cigarety, které z něj byly také občas cítit. Učitel podal Tomášovi kladivo a dorazovou měrku. Tomáš je uložil zpátky na svoje místo, natáhl ruku, aby vzal poslední předmět, ale…
Au! Zasyknutí zastavily pevně sevřené rty. Dlaň se srazila s hrotem rýsovací jehly, když ji chtěl dát učitel do stolu sám.
„Nestalo se ti nic?“ zeptal se učitel rychle. Jeho hlas se stal na okamžik vlídnějším, jako by o svého žáka měl starost. Jako kdyby mu nebyl lhostejný.
„Ne, nic,“ zamumlal Tomáš, hledaje místo, kam ho hrot zasáhl. Bod, odkud odeznívala bolest, zůstal neporušený. Žádná krev, snad jen drobná oděrka. Skrz kůži se nedostal.
„Vážně?“ ujišťoval se kantor. Tady v dílně se dalo dojít k infekci snadno.
„Nic s tím není,“ odvětil a ukázal mu dlaň. Učitel si ji pozorně prohlédl, a když neshledal nic, co by ošetřit potřebovalo, odešel zkontrolovat a případně zhoršit známku některým příliš hlasitým žákům. Ale až k nim nedošel. Zastavilo ho zazvonění telefonu.
„Ano? Á, to jsi ty, Vláďo. Jak to jde?“ vybavoval se lehkým, nenuceným konverzačním tónem, usmíval se a hrál si se zakroucenou telefonní šňůrou. „Já? Už jsem to zkoušel, ale nevyšlo to,“ pokračoval. Během krátké odmlky přejel pohledem dílnu a pak přikývl, jako by to ten na druhé straně mohl postřehnout. Anebo jen nebylo slyšet souhlasné mhmm. „Dobře, budu tam. Jo, jo, ty taky. Tak se měj.“
Sluchátko s klapnutím dosedlo na původní místo.
O čem si tak mohli povídat… Měl dojem, že to nebyl jen tak obyčejný rozhovor o ničem, kterých si učitelé praktického vyučování telefonovali denně spousty. Poslední dobou měl podezřívavých dojmů až nad –
Tok myšlenek najednou zastavil hlasitý zvuk. Nezněl zvenčí, ale v jeho hlavě. Dlouhý, zoufalý výkřik… Sevřelo se mu srdce, jako by ze sebe chtělo dostat všechnu krev, vzduch uvázl v uzavřených plicích.
…umlčený ztrátou vědomí.
A to věděl jak? Nevěděl. Ty myšlenky se nabízely samy, vtíravě, neodbytně, tvářily se jako jediné a nevyvratitelné řešení.
Poněkud pozdě si uvědomil, že sebou trhl, jako kdyby dostal ránu elektrickým proudem. Rozhlédl se, jestli to někdo nespatřil, a vzápětí skryl hlavu do dlaní.
Dnes měl hodně špatný den.
* * *
Pod proudem vody se rudá barva rychle vytratila. Čepel ostřená zvlášť pro tuto příležitost, ztratila poslední zbytky tekutiny, se kterou se tak ráda mazlila. Naštěstí jí nemusel prolévat mnoho, šlo to jako po másle. A tělocvikáře, pana Žďárského, vlastně také nepotřeboval. I když, každá pomocná ruka se hodí. Spousta takových, jako ona, se v podobných situacích dokázalo chovat dost nevyzpytatelně. A někdy se na jejich zvládnutí hodil i hasící přístroj, nebo některé ze schopností, které už musel tolikrát, i když většinou rád, použít.
Dnes ho hřál pouze pocit poctivě vykonané práce, která jistě v některých kruzích pomůže k udržení výborné prestiže a statisticky bez několika desetin stoprocentní úspěšnosti. Ach ano. Jediná černá ovce se od roku 1949, kdy byla tato škola založena, objevila na zdejších pozemcích. Ale to ještě nebyl ředitelem.
„Řekněte někomu, aby vám s ní pomohl na ošetřovnu,“ rozkázal, když jeho pohled opět spočinul na dívce ležící v koutě místnosti. „Tak za půl hodiny by se měla probudit. Můžete ji pak propustit domů.“
Ocel se několikrát zaleskla v ručníku, a pak se rychlým pohybem vrátila do pochvy, upevněné k opasku. Přes třicet let nacvičovaný pohyb.
Oblékl si sako a pohlédl na Žďárského. „Kolik je hodin?“
Tělocvikář se opíral o stěnu a hrál si s baseballovým míčkem. Podíval se na stopky, ještě s píšťalkou pověšené na šňůrce kolem krku. Párkrát stiskl jedno z tlačítek na boku. „Čtrnáct hodin, tři minuty.“
„Nejvyšší čas,“ zamumlal si pro sebe Říha.
„Koho na tu práci budete chtít? Mám s sebou téměř vše, co budu potřebovat, a myslím, že by bylo nejlepší zastihnout ho těsně po skončení vyučování.“ Vydal se směrem ke dveřím. „A kterého jste měl vlastně vybraného?“
„Oba,“ usmál se svým obvyklým, zvláštně pobaveným způsobem. „A proto chci všechny naše lidi, abychom je mohli chytit, a nenastaly žádné vážnější problémy.“
* * *
Očima se vrátil ke svému odrazu v poškrábaném zrcadle.
Zdál se být stejný, a přece si připadal jako někdo jiný než ten, koho viděl ráno. Zmatek a strach ještě nevyprchaly docela. Voda je, stejně jako železné piliny na rukou, nedokázala smýt úplně. Ale do podzimních prázdnin zbýval už jen jeden den. Myšlenka dodávající sílu a posilující vůli.
Mokrýma rukama si přejel po tváři kolem nosu k čelu, a konečky prstů zajel do vlasů. Chvíli je tam nechal. Kdyby tak mohl zůstat jen v tom temném prostoru před očima, bez všeho spěchu, myšlení na včerejšek, plánování zítřka…
Nešlo to. Jednou je otevřít musel.
Zamířil k šatnám. Prošel dveřmi, na kterých byl vidět tmavší obrys ještě nedávno visící cedulky, hlásající umývárna, a vykročil chodbou.
Potemněla. Po její celé délce byly pouze tři prosklené části; nouzové východy naproti dveřím ke schodištím, které nedokázaly osvětlit koridor ani za poleního slunce, natož teď. Mraky stále těžkly a vzduch pod nimi nepříjemně houstl.
„Ahoj,“ ozvalo se mu za zády, sotva ušel dvacet metrů. Stačil si všimnout jen toho, že hlas patří dívce.
Zastavil. Už bylo dost těch překvapení, zvláště když nebylo ani jedno z nich příjemné. Právě naopak.
Pomalu se otočil. Uviděl před sebou drobnější dívku s dlouhými, rovnými vlasy černé barvy. Zdálo se, že byla také její nejoblíbenější, protože oční stíny, řasenka i oblečení lehce gothického ražení – přiléhavá blůzka a kalhoty odhalující křivky boků – byly sladěny právě do černé.
Už ji někde viděl. Jistě že ji už viděl! Jednou na obědě, když zrovna nepředbíhal ve frontě, měl možnost si ji prohlédnout. O moc hezčí obrázek než to, co pak dostal na talíř.
„Čau,“ opětoval pozdrav, neskrývaje překvapení.
„Potřebuju si o něčem promluvit,“ začala poněkud nervózně.
O čem? Vždyť se vůbec neznáme, prolétlo mu hlavou. V mysli se mu ale začala formovat velmi příjemná teorie.
„Prvně bych se chtěla zeptat…“ pokračovala ještě nervózněji než předtím, ale tentokrát s určitou naléhavostí. Tomáš se na ni povzbudivě usmál. Ohlédla se přes rameno, a pak skoro najednou vychrlila tři slova: „Byl jsi tam?“
V duchu se proklel za to, co si myslel.
„Kde?“ zeptal se, přemýšleje o tom, jestli se nepřeslechl.
„To je škoda. Na vysvětlování nemám moc času. Až zjistí, kde jsem, bude možná pozdě,“ řekla rychle. Zklamání v jejích očích nebylo poznat, asi na ně nebyl čas. Pohrávala si se stříbrným prstýnkem, na němž byl vyobrazen nějaký symbol, ten však nebyl vidět, protože ho vždy zakrýval jeden z prstů. Nehty měla taky nalakované černě. „Budeš mi muset důvěřovat. Nejlepší by bylo, kdybych tě tam vzala, ale tady to nejde. Mají to zařízené v celém areálu tak, aby se zde nedal udělat průchod.“
„Průchod?“
„Na tom teď nezáleží. Pokud toho víš tak málo, tak zatím nemá ani smysl o tom mluvit.“
Tomáš měl pocit, že ho černovláska považuje za batole, které se ještě ani nenaučilo chodit. „Počkej,“ zastavil rychlý příval slov, a pomalu, přehnaně artikulovaně pokračoval: „O co se tady jedná?!“
„Je těžké to vysvětlit. Ale pokud mi nebudeš věřit, tak to vůbec nemá cenu.“
„Zkusím to.“
„Dobře. Čím bych tak začala…“
Na chvíli se odmlčela. Zdálo se, že rozvažuje, co by mohla říct. Bylo vidět, že nemá času nazbyt, a rozhoduje se, zda půjde více přímo, než by chtěla, nebo podle původního záměru. Zdálo se, že zvolila první možnost.
„Myslím, že bys to měl cítit i ty. Jde o učitele. Nemáš z některých z nich takový divný pocit?“
Nemusel ani uvažovat, aby mu v hlavě vyvstala kladná odpověď.
„Popiš ho,“ vyzvala ho, když si prohlédla jeho oči. Četla si v nich jako v otevřené knize.
„Je to takový pocit stísněnosti, když se na tebe dívají,“ přemýšlel Tomáš nahlas, snaže si co nejpřesněji vybavit nedávné zážitky. „Je z nich cítit chlad a… nenávist. Ale nenávist směrovaná k někomu jinému, ne přímo k tobě samotnému, není osobní…“
„Ano… Ve tvém případě máš pravdu,“ řekla dívka váhavě.
Odvrátila od Tomáše zrak a překontrolovala potemnělou chodbu.
První kapky deště dopadly na okenní sklo. S ním pomalu odplouvaly všechny jeho pochybnosti, a na jejich místě se nesměle usazovala důvěra. Zdálo se to šílené, na lež až příliš.
Odněkud z podvědomí vybublávaly vzpomínky, pocity, byly však příliš daleko, než aby je dokázal rozpoznat.
„A dnes pořádají něco jako lov,“ dodala jakoby mimochodem.
„Tak proč tady ještě stojíme?“
„Teď hlídají východ, musíme počkat.“
„A jste si jistá, že všichni?,“ zeptal se ředitel. Jeho postava se napůl vyloupla ze dveří umýváren. Dívka se rychle otočila, Tomášovi stačilo jen pozvednout pohled.
Všechno slyšel. On všechno slyšel! Už se mu nezdál, jako ten usměvavý, společenský, milý člověk, který měl první den proslov k novým studentům, poté co jim pustil hymnu. Nyní ho vnímal jako nepřítele. Takže jí opravdu věřil.
Pomalu mu docházelo, jak se ke dveřím dostal. Tomáš je nechal otevřené, když opouštěl umývárny, a tak mohly ředitele po celou cestu krýt. Ale jak mohl přeslechnout jeho kroky?
„Překvapená, že?“ pohlédl na černovlásku. „Schopnosti zradily?“
„Však vy víte, že ne,“ odvětila.
„Ale na tuto možnost jsi měla být připravená, Petro. A na mnoho dalších. Zpráva ze základní školy o tobě hovořila velmi… hmm, kladně. Už v osmé třídě chtěli zakročit.“
„To mě těší,“ ušklíbla se černovláska ironicky a rozhlédla kolem sebe. Nejspíš si rozmýšlela cestu úniku. Byly dvě. Buď po schodech do patra, nebo rovně k hlavnímu východu.
„Nemáš kam utéct. Slyšíš je, že ano?“
Roztáhl rty do svého úsměvu, oči zůstávaly nepříjemně chladné. Úsměv sadisty.
Tomáš nastražil uši, ale neslyšel nic. Zato Petra nejspíš ano. Poplašeně těkala očima po vzdálenějším konci chodby.
„Jak to, že jsi ji nedokázala zachránit? Jak to, že jsi včas nezjistila, kdo jsme?“ pokračoval ironicky obviňujícím tónem.
Ji? Nás tu bylo víc? proběhlo Tomášovi hlavou.
„Nedokázala jsi zachránit ji, ani tady svého kamaráda. A nezachráníš ani sebe.“
„To se ještě uvidí,“ procedila Petra nenávistně skrz zaťaté zuby.
„Jen tak se odtud nedostaneš,“ odsekl pohrdavě ředitel.
Nastala chvíle ticha, do kterého se po chvilce vmísil zvuk klapání tvrdých podrážek několika párů společenských bot. Petra ustoupila dozadu a pošeptala Tomášovi do ucha s pomalu se stupňující naléhavostí:
„Jsou to sice většinou padesátníci, ale dokážou nemile překvapit. Pokud si alespoň trochu nevzpomeneš, tak odtud neunikneš. Se svými schopnostmi tě dokážou zastavit velice jednoduše.“
„No výborně slečno! Pokračujte, nenechte se rušit. Nemusíte být stručná, nechám vás domluvit.“
„To je jedna z nich,“ řekla a ztlumila hlas ještě víc, že ji ani Tomáš skoro neslyšel. „Část tvého já má nadpřirozený původ. Umožňuje ti to cestovat mezi dvěma světy. V tomto světě jsi člověk, a v tom druhém máš podobu magického tvora, který se v tobě skrývá. A ten teď spí. Ale pokud si vzpomeneš, co jsi zač, začneš objevovat jeho schopnosti a budeš je umět používat i v tomto světě. I teď dokážeš využít některé z nich, i když o tom asi nevíš, ale pokud se probudíš, můžeš se s jejich pomocí odtud dostat.“
Ředitel je nehnutě sledoval. Tomáš nevěděl, jestli je slyší i teď.
„Jak mám zjistit, co jsem?“ zeptal se.
„Víš,“ na chvíli se zadrhla, rozvažujíc, co mu může říct, „magických tvorů je víc, než si asi teď myslíš. Jednorožec, fénix či drak, ale i džin nebo hydra. A jsou mezi námi i zvířata, která se vyskytují na tomto světě, třeba vlci. Zkus si vzpomenout, které tě třeba nejvíc fascinovalo. Je to jedna z možných cest, jak to zjistit, když se nemůžeš dostat tam.“
„Bez tohoto vědění je to nejlepší, Tomáši. Věř mi, že když to nevíš, o nic nepřicházíš. Zato my ti ulehčíme spoustu problémů, jaké bys měl, kdybys věděl, co v tobě je. Je to něco jako nemoc, a my tu jsme od toho, abychom tě vyléčili,“ řekl ředitel otcovsky. Příliš mu ten tón neseděl, jako by se připravoval o zábavu, povyražení, které zbavovalo jeho život monotónnosti. Ale stále je slyšel!
„Skončeme to tedy,“ rozhodl. „Už jsi mluvila dost. Nějaké poslední přání?“
Chvíle rozhodnutí. Zavládlo napjaté ticho, nikdo ani nedýchal. Čekalo se už jen na pohyb toho, kdo to celé začne.
Vzadu v chodbě budou aspoň dva. Na schodišti další. Chodbu vepředu blokoval ředitel, stále napůl stojící za dveřmi. Možná se i tam skrývá někdo další. Zdálo se, že poslední přání zůstane nevyřčeno.
Petra ještě jednou pohlédla Tomášovi do očí. Měla hezký krk, když musela zvednout bradu. Oči taky. Zelené, jasné, lesklé jako dva smaragdy, každý s černou perlou uprostřed. Zvláštní pohled. Zdálo se mu, jako by přes něj mohli spolu komunikovat. Věděl, co udělá.
Otočila se zpět, ještě jednou pohrdavě pohlédla na muže, který jí stál v cestě, a vyrazila kupředu. Patnáct metrů, které je od sebe dělilo, se neuvěřitelně rychle zkrátilo na deset, pět, tři… Přikrčila se ke skoku…
Vzduch protnulo ostré zasvištění oceli, a najednou se celý obraz zastavil. Petra stále s pokrčenýma nohama, trupem nachýleným dopředu, jen hlava byla tak vzadu, jak to jen krk dovoloval. Těsně před jejím nosem se nacházela čepel šavle. A na ředitelově tváři stále stejný úsměv, snad ještě s nádechem triumfu. Skoro ji dostal do kolen. Hleděl na ni přes tenký list čepele, vyžívaje se v jejím překvapení. Vyčkával. Čas měl povinnou přestávku.
Pak se opět, bez varování rozeběhl v původní rychlosti. Čepel se sklopila, opsala oblouk a ťala na rameno. Do prázdna. Tupý náraz. Černá bota prolétla nebezpečně blízko stříbřitého odlesku. Šavle volným letem zakončeným zařinčením narazila do dřevěného obložení zdi. Petra dokončila přemet a vyšvihla se na nohy. Šavle dopadla na podlahu. Ředitel se pro ni sehnul, ale Petra už dál nečekala. Rozběhla se na druhou stranu chodby, ale hned jak se otočila, objevilo se v její tváři další překvapení. Doběhla k Tomášovi, ale pak se zastavila. Na druhé straně chodby stáli tři učitelé. Fyzikář, pan Hrdlička, jeden z mála zdejších kantorů, kterému ještě nezačaly ustupovat vlasy, vedle něj hlavní učitel praktického vyučování, a nalevo tělocvikář, hrající si s kovovou baseballovou holí.
Zlaté dřevo.
Pomalu, obezřetně postupovali, aby zablokovali i poslední únikovou cestu, schodiště.
„Můžeme to vyřešit i bez násilí. Vzdejte se, nemáte kam uniknout,“ ozval se zezadu známý hlas. Přibližoval se.
„Teď nebo nikdy,“ zašeptala Petra, ohlédla se dozadu, jak daleko ředitel je, a vyrazila ke schodišti. Tomáš se s ní snažil udržet krok, ale jí pomáhaly nadlidské síly.
Dva učitelé zůstali na místě, aby chránili chodbu, třetí přiběhl ke dveřím, chytil pálku oběma rukama a napřáhl se. Ona na to nedbala, snad ještě zrychlila, a zamířila, místo ke dveřím od schodiště, na něj. Rozmáchl se. Hůl mířila přesně, ale pročísla už jen černé vlasy, a vzápětí padala dozadu, vedena křečovitě sevřenou rukou. Ozval se dutý náraz a zavřené křídlo dveří se zatřáslo. Kolem se prosmýkly dva stíny.
Na schodech čekal učitel praktického vyučování, kterého Tomáš dnes celý den měl. V dlani skrýval nějaký přístroj, který i přes svoji malou velikost okamžitě upoutával pozornost. Petra ale neváhala. Přeskakovala schody po třech nebo čtyřech, a najednou byla u něj. Vyrazil rukou přímo proti ní, přístroj se Tomášovi ztratil z očí. Zespoda nebylo vidět, co se stalo, v příštím okamžiku ale padal kantor na zem. Na jeho tváři se začaly rýsovat čtyři dlouhé šrámy plnící se krví.
* * *
Klapavé zvuky dvou párů bot byly již skoro neslyšitelné. Tedy pro obyčejného člověka. On však stále vše vnímal, jak stoupají po schodech, a otevírají dveře ve čtvrtém patře. Někdy byla tato schopnost prokletím, ale pro chvíle jako tato se nesmírně hodila. Dobrá informovanost, to byl jeden ze základů úspěchu.
A dobře fungující tým druhý. Pohlédl na Žďárského, jak se za pomoci fyzikáře, stále ještě otřesený, zvedá z podlahy, druhou rukou se přidržoval dveří.
„Jak mě taková malá holka dokázala povalit?“ divil se tělocvikář.
„Nezapomeňte, pohybová energie závisí na druhé mocnině rychlosti a polovině hmotnosti,“ poznamenal Hrdlička.
Ředitel si několikrát zkusmo potěžkal zbraň. Ruka už byla zase v pořádku. Ta dívka umí překvapit. Nejlepší způsob jak ji porazit, bude zjištění, co přesně je zač.
Říkal si, jestli jeho kolega za dveřmi přijde. Postával tam dost dlouho. Nebyl to jeho oblíbený podřízený, protože mu jako jediný tykal, a navíc snad ani neznal jeho křestní jméno. To mu ale ani v nejmenším nečinilo problémy, protože si ho vymyslel sám. Většinou se spolu bavili po telefonu, což nebylo tak hrozné, ale na akce jako tato ho bohužel potřeboval.
Už se chtěl jít podívat, co tam dělá, když konečně vešel. Přes ruku zakrývající levou polovinu obličeje mu prosakovala krev.
„Ukažte,“ přivítal ho s očividným zájmem Říha.
Učitel neochotně odkryl tvář. Okraje čtyř hlubokých ran, které se dostaly až k lícní kosti a spodní čelisti, byly docela hladké.
„Takže kočkovitá šelma. Která si navíc ještě ostří drápy,“ zamumlal a očima důkladně prozkoumal poranění. „Však se jí ještě podíváme na zoubek…“
Mávl rukou, ať si s tím nechá něco udělat, zatímco v hlavě pomalu vyvíjel plán. Měl ještě někoho v záloze.
* * *
V tomto patře už snad ani nikdo nebyl, až na věčnou temnotu hrající si se stíny. Bílé stěny se staly tmavě šedými, a strop, tvořený děrovanými plechovými příčkami stejné barvy, mezi kterými bylo vypnuté osvětlení, se vlivem tmy zdál být nebezpečně nízko. Celý koridor chodby tvořil dojem tísně a nepříjemného sevření.
„Slyšíš to?“ zeptala se Petra.
Všechny zvuky uvnitř budovy lehce vyplouvaly na hladinu slyšitelnosti, kterou neblaze ovlivňovalo počasí venku. Teď ale nebylo slyšet nic jiného než déšť.
„Co?“ nechápal Tomáš.
„Právě že nic. Nic…“
Zadumaně se podívala do dvou nejbližších učeben. Už bylo dost divné to, že vůbec zůstaly odemčené, když v nich nikdo nebyl. Výuka vyšších ročníků končila ve tři a později, zatímco hodiny teď ukazovaly 14:23.
„Vyklidili bitevní pole,“ přemýšlela nahlas. „To znamená, že komplikace čekali.“
„Dobře, ale kudy teď?“
„Je tu moc budov a chodeb, než abych se tu stihla za čtvrt roku, co tu jsem, zorientovat. Tím nad námi mají výhodu. Řekla bych, že v tomto patře se nikam nedostaneme. Musíme to zkusit jinudy.“
Druhé patro bylo, stejně jako obě podlaží nad ním, prázdné. A přesto se zdálo něčím podivným naplněné. Číhal z něj strach. Instinkty se vzpíraly otěžím vůle, ale ty nepovolily. Petra se občas bleskurychle otočila, ale mlčící koridor zel vždy pouze prázdnotu. Postupovali pomalu a obezřetně. Museli tu někde být. Spojovací chodba už naštěstí nebyla daleko. Zbývalo k ní ani ne deset metrů.
Déšť narážel v prudkých poryvech masivními kapkami do skla. I vzduch uvnitř byl prosycený jeho vlhkým pachem, poháněný občasným závanem větru. Někde muselo zůstat otevřené okno.
Vtom se Petra s trhnutím zastavila. Tomáš vepředu nespatřil nic, ale ona, zdálo se, viděla ve tmě dobře.
„Jsou zavřené…“ špitla roztřeseným hlasem. Začala strnule ustupovat zpátky.
Vrznutí. Nepříjemně ostré zaskřípění pantů vykřiklo temnotou. Za okamžik ji rozjasnily dva úzké pruhy nejasné šedivého světla, pomalu se rozšiřující do obdélníků. Ještě chvíli rostly, až se navzájem dotkly a vytvořily jeden.
Pak je něco zastínilo. Dvě siluety propíjející se navzájem.
Tomáš se už chtěl dát na útěk, když si všiml Petry, jak strnule stojí na místě, a dívá se na ně. Její prázdné oči, strnulé rysy obličeje a pootevřená ústa vykazovaly, že není při smyslech.
Chtěl k ní přistoupit, ale zrak se najednou začal mlžit a vlnit. Zvuky deště se staly arytmickou symfonií chaosu, jejíž hlasitost se přelévala z dutého ticha do ohlušujícího hluku ve vodě točící se pod vodopádem. Propadal se do ní stále hlouběji, a její tlak zesiloval.
Najednou v hlavě cítil přítomnost někoho jiného. Sálal z něj příjemný pocit vykonaného dobrého skutku na pozadí fanatické nenávisti.
Chvíli vyčkával a prohlížel si mysl. Když nic nenacházel, začala mu docházet trpělivost. Příjemný pocit vyprchával a nahrazovala ho sžírající posedlost něco najít.
Tlak se stále zvyšoval. Snažil se prolomit pevně odolávající bariéry myšlení. Stával se neúnosným, až se najednou celý uvolnil. Vetřelec propátrával vzpomínky a zanechal po sobě otvor mezi nimi a zbytkem vědomí. Přelétával v nich a narážel i na ty nejintimnější. Odhazoval je a nechával v nich odporné stopy své přítomnosti, ničící je navždy.
Odněkud zvenčí se ozval slaboučký zvuk. Byl příliš daleko, než aby se na něj dalo zareagovat.
Tomáš se pokoušel vetřelci vzepřít, ale ten byl příliš silný. Začal tlačit na hranici mezi vědomím a nevědomím. Tomáš měl dojem, že jeho mysl roztrhá, ale stěna jen pomaličku slábla.
Vtom se z těch míst něco uvolnilo. Z neurčitých průhledných tvarů se cosi začalo formovat a bíle zářit. Jako oslňující blesk se to prohnalo myslí a zmizelo. Tomáš začal cítit, jak získává sílu a může vetřelci vzdorovat. Bolest začala ustupovat. Najednou byl vetřelec pryč.
Tomáš se vracel stejnou cestou do přítomnosti. Před očima se opět objevil vlnící se obraz chodby, v uších zněla zase ta podivná melodie.
Jediné, na co myslel, byl útěk. Rozběhl se za šedivým světlem. Muselo to být okno naproti dveřím od schodiště. Podlaha se nebezpečně vlnila, ale rovnováhu udržet dokázal. Záře dodávala naději a sílu. Ale i za ní někdo byl!
Tomáš se už neotáčel. Dveře byly jen několik kroků. Rychle se to přibližovalo, pak spatřil kovový odlesk šavle.
Náraz do otevřeného křídla dveří Tomášovi skoro vyrazil dech. Ale stihl to.
Jak běžel dolů, mysl se začínala postupně rozjasňovat, stopy po vetřelci však zůstávaly palčivě jasné. Ale začal pociťovat, že v něm je něco víc, něco, co dosud přebývalo v podvědomí. Některé vjemy a pocity, které dřív měl, se staly daleko intenzivnějšími a jasnějšími.
Srdce však stále bušilo jako splašené, jako by chtělo vyskočit ven, jen aby se dostalo co nejdál, ale on jeho tempu stačil. Neposlouchal, co se děje tam nahoře, byl teď a tady všemi smysly. A přece… nebyl to výkřik? Ne, teď se musí postarat o sebe. Krev ve spáncích hlasitě vřela, plíce opět znásobily svoji obvykle línou frekvenci.
Dostal se ke dveřím únikového východu. Sáhl po klice. Zamčeno.
To mě mohlo napadnout, pomyslel si trpce.
Podíval se přes mříže na zmáčený trávník. Už aby byl venku. Zkusí to jinudy.
Nahlédl do třídy. I přes vybledlé, kdysi snad zelené žaluzie byly rezavějící mříže vidět taky. Zkusil jinou třídu. To stejné. Záchody. I to malé okénko téměř u stropu, kterým by se snad ještě prosoukal, ale určitě se k němu nedostal, bylo chráněno týmž způsobem.
Moc pěkně promyšlené, skvělá ochrana proti zlodějům, ale ti nejsou ten hlavní důvod, že.
Zbývala tedy jediná cesta. Přes hlavní vchod.
Zaslechl za sebou zvuky, přesně ty, které slyšet nechtěl. Na Petru příliš hlasité.
Na Petru? Kam vlastně zmizela? Několikrát v duchu zaklel.
Stejně se dokáže o sebe postarat líp, naznal, když opouštěl toalety. Učitelé byli ještě na schodech. Třeba ho nedoženou. Rozběhl se chodbou dál. Tentokrát už věděl, kam.
Vstupní hala se zdála být opuštěná. Automaty na kávu a čokoládové tyčinky si bzučely, aniž by se tím snažily vzbudit pozornost. Zasklené nástěnky se chlubily nejrůznějšími nic neříkajícími diplomy. Šatny vedle svědčily o tom, že je někdo ve spěchu vyklidil.
Všechny byly otevřené a prázdné, až na pár pantoflí, igelitek, odpadků a jedné vylité horké čokolády, kolem které se shlukovali mravenci.
Ale přesto tu někdo byl. Musel být. Cítil jeho přítomnost.
Pomalu, neslyšně postupoval k východu, rozhlížeje se na všechny strany. Věděl, že na sluch se nemůže spolehnout. Krůček po krůčku se přibližoval svému vysvobození. Toužil ucítit na tváři studený vítr, ochutnat dešťové kapky. Jediné, co ještě bránilo, byl prosklený východ, vzdálenost, která ho od něj dělila a…
Najednou cítil přítomnost té osoby zřetelněji. Skrývala se za rohem vrátnice. Ne, za ním!
Se sehnutím se otočil, skoro tak rychle, jak to uměla Petra. Rána směřovaná na týl minula. Nezajímalo ho, jaký předmět to byl, najednou před sebou viděl trup postavy v hnědém kabátě, na kterém visela cedulka. Tomášova pěst vystřelila instinktivně dopředu, a prudce narazila do žeber.
Vtom si uvědomil, že jsou dva. Jednoho z nich má za zády. Další otočení však už nestihl. Na okamžik ucítil, že se ho dotkl něčí prst a vzápětí se z toho místa začal rozšiřovat pocit, jako by se krev, nervy a pak celá tkáň proměnily v krystalky. V křeči pohlcující celé tělo zůstal zírat na cedulku.
Stanislav Navrá… Zbytek už nestihl dočíst. Tma byla rychlejší.
* * *
Tma za víčky již nebyla tak hezká jako předtím. Bál se, co uvidí, když je otevře. Mělký dech dodával zoufale málo vzduchu.
„Nějak dlouho jim to trvá,“ ozvalo se zprava.
„Jen trpělivost, pane Navrátile,“ zaznělo z opačné strany. Tento hlas poznával, nemohl si ho splést s jiným. Chtěl, aby jej už nikdy neuslyšel. Další z mnoha nesplněných přání.
I poslední jiskřička naděje pohasla.
„Zvládl jste to výborně,“ pokračoval, „ale dávejte si pozor na bezpečnost. Nechci mít problémy okolo vysvětlování toho, co se stalo. Policie nám sice pomůže, a mnoho dalších státních orgánů taky, ale rodina to nepochopí nikdy. Přesvědčit je o tom, že to byla opravdu jen nehoda, je obtížné. Už jsem něco takového musel řešit. Dvakrát. Věřte, že mi to docela stačilo. A taky věřte, že nemám rád poznámky stylu ‘do třetice všeho dobrého’.“
„Proč jste mi přikázal, abych ho neosvobozoval, když jste to zatím neudělal sám?“ zeptal se vrátný.
„Studium, pane Navrátile… Studium. Zaprvé, potřebujeme je zkoumat a mapovat jejich druhy, zadruhé, chci znát reakce ostatních, když je jeden z nich osvobozen. A to uděláme, až tu dívenku přivedou.“
Tomáš nevěděl přesně, co tím myslí, ale měl dojem, že to ani vědět nechce. Pokusil se pohnout. Nebylo to tak těžké, jak se obával, ale každý pohyb stál štědrou dávku bolesti.
Otevřel oči. Přivítaly ho bílé stěny podlouhlé místnosti, napravo bylo několik oken. Začal vnímat klasický zápach ordinací. Už tu jednou byl. Ano, musela to být školní ošetřovna.
„Co jste vůbec zač?“ zeptal se hned, jak se zmohl na slovo.
„Tak ty to nevíš?“ podivil se ředitel. Po krátkém nahlédnutí na displej hodinek se rozhodl pokračovat. „Říkají nám různě. Naše původní jméno jsme dávno ztratili, ale takoví jako ty nám říkali vždy podzimní.“
Na chvíli se odmlčel, aby si vychutnal Tomášův nechápavý výraz a opět pokračoval: „A víš proč?“ To nebyla otázka. „Prý proto, že na podzim začíná školní rok, a tím i naše působení. Je to náš čas. Podzim z vás nepřežije nikdo.“
Dlouze se nadechl, sedl si na židli a pokračoval: „Vznikli jsme jako odvětví inkvizice, ale nejvíc naše řemeslo oživil Sovětský svaz. Oni se zajímali nejen o vývoj vodíkových bomb a jaderných ponorek, ale i o paranormální jevy a nadpřirozeno. A tak narazili na vaši existenci. Je možné, že někdo sověty předběhl už ve třicátých, čtyřicátých letech, ale to je nepodstatné. Soudruzi se usnesli, že jste nebezpeční sami sobě a taky celé společnosti. Za těch nádherných padesát let vytlačili z většiny lidí v komunistických zemích víru v jakékoli nadpřirozeno. Je to zhouba lidstva. V tom překáželo i křesťanství a víra v další bohy. Dnešní výsledky mluví za vše.
A jak se zbavit vás? Naše řemeslo zasadili do prostředí škol. Střední školy k tomu byly ideální, do prvního ročníku se vaše zhouba probudí téměř u všech, a je nejlepší čas ji vymítit. Je to téměř bezbolestná procedura, v mnohém ti uleví. Není třeba se bát.“
Křivky rtů ředitele, snažící se o milý úsměv, působily jako řeč sestřičky nápravného zařízení s jehlou v ruce. Odněkud vytáhl podivné černé těžítko, nejspíš z nějakého železu podobnému kovu, uchopil Tomášovu pravou ruku a vtiskl mu ho do dlaně dřív, než stačil jakkoliv zareagovat.
Ano bylo to železo, uvědomil si Tomáš s návalem palčivé bolesti. Upustil ho, a podíval se, co mu udělalo. Nic. Stejně jako ta rýsovací jehla před dvěma hodinami.
Ředitel těžítko zvedl a pečlivě jej prozkoumal. Pak jej pevně prsty stiskl, zavřel oči, a pomalu, táhle se nadechl. Krátce se otřásl. Nakonec povolil sevření a spokojeně se zatvářil.
„Zajímavé… velice zajímavé. Dlouho jsem nemohl přijít na to, co jsi zač ty. Zvířat je opravdu mnoho, a v takové fázi probuzení nejde utvářet závěry pouze z pozorování. Ale nakonec-“
Jeho řeč přerušil zvuk tříštěného skla. Vrátný vyhlédl ven a hlasitě zaklel. Říha se nejspíš ani dívat nemusel.
Zdálo se, že má na jazyku mnoho nadávek, kterými by počastoval své podřízené. Rty však byly semknuté dostatečně pevně. Místo nadávání sáhl do náprsní kapsy, ujistil se, že tam má to, co potřebuje, a nepatrně se uvolnil.
Tomášovi svitla naděje. Po chvilce ji uviděl i on. Petra běžela nejbližší cestou k plotu, který dělil areál od zbytku světa. Oblečení měla na mnoha místech potrhané, a na ruce byla poznat krev.
„Je odtud třeba vymítit veškeré nadpřirozeno,“ pokračoval ředitel, předstírající, jako by se nic nestalo. „My nepoužíváme magii, a schopnosti z vašeho světa. Naše dovednosti jsou založeny na technice a paranormálních – ne nadpřirozených schopnostech. Zdá se, že v tom nejsou žádné rozdíly, ale nadpřirozené jevy nejsou odtud, zatímco paranormálno je. Teď máš možnost poznat část našeho umění,“ vysvětlil ředitel tentokrát už neskrývaje svůj hněv. V jeho hlase ale nezněl ani náznak uspokojení pomstou. Musela to být ubohá náhražka původního cíle.
Oblohou začaly křižovat vrány, postupně se snášející dolů, k jedinému možnému cíli. Ale Petra je nevnímala. I na dálku bylo vidět, že je se silami u konce.
Pak zaútočily.
Černovláska se stihla včas otočit k nim čelem, ale už ne vyhnout se první. Opožděně se skrčila a máchla rukou po druhé vráně. Mezi rozseknutými perutěmi se zaleskly téměř neviditelné drápy. Hned nato se odkutálela stranou, a zopakovala stejný pohyb, tentokrát oběma rukama.
„Nikdo mimo areál toto divadlo neuvidí,“ poznamenal ředitel, sledující marný boj.
Vrány nalétávaly s prudkostí bouře, ale stále nedokázaly docílit požadovaného úspěchu. Petra se jim nadlidskou rychlostí a obratností dokázala vyhýbat, a země pod ní se začala plnit peřím.
Vtom všechny odletěly, a seskupily se do kroužícího hejna.
„Takže ani tento lék nezabírá,“ promluvil ředitel a poodešel od okna. „Tak zkusím ještě poslední možnost.“
Najednou se v jeho ruce objevil nůž. Nádherný kousek kovářského a hlavně šperkařského umu. Přistoupil s ním k lůžku a chytil Tomášovu ruku. Ten se snažil bránit, ale nebylo to nic platné. Čepel snadno pronikla kůží a vytvořila mělkou ránu. Ale i to stačilo.
Tomáš přejel pohledem k Petře. Vycítila to také. Otočila k němu hlavu a pohlédla na něj pohledem plným bolesti a lítosti, omluvy za svoje selhání.
Svět se začal v bolestivé agónii propadat do ztracena. Vrány začaly opět nalétávat, ona na to nedbala. Stále hleděla stejným směrem.
Jak se na ni Tomáš díval, barvy se vytrácely, tráva šedla, a obloha začínala tmavnout. Jako unavené slunce už dávno zapadlé za obzorem, nastávalo šero pokračující do tmy, které s sebou odneslo všechny pocity, zvuky i pachy, a svět se bořil do studeného bezhmotného spánku, doprovázeného, jako jedinou neslábnoucí, bolestí někde v jeho nitru.
Zvuky se začínají odněkud vracet. S nimi i pocity a vjemy. Všechny jsou matné, ale začínájí se zostřovat. Jen vidět není nic.
Ze tmy se vynořují pravidelné zvuky vlaku, drncajícího po kolejích. Zepředu je slyšet supění lokomotivy. Horká pára se nedá dýchat. Střecha vagónu se nebezpečně pohupuje ze strany na stranu, vysrážená voda jí činí kluzkou. Jedou moc rychle.
Třesknutí pušky. Už nejsou daleko. Musí se dostat dál.
Další výstřel. Jsou dva.
Někde tady vagón končí. Vepředu je už jen lokomotiva. Zpět cesta nevede, jen dopředu.
Slézá ze střechy dolů. Třeba pod ním něco je. Nohy se ničeho nedotknou. Zpátky, musí zpět na střechu!
Vlak najíždí do zatáčky, ruce po mokrém kovu kloužou pryč.
Musí se udržet, musí se udržet!
Najednou prsty svírají jen vzduch.
Světlo! Jasné sluneční světlo. Ne, už neoslňuje.
Vůně louky ukolébává ke spánku. Šeříky kvetoucí po celý rok, mateřídouška, fialky a konvalinky, všechny vůně se snoubí v jednu jedinou.
Směje se. Rozpustile si hraje s okvětními lístky planých růží. Vznášejí se vysoko nad nimi, pak kolébavě padají zpátky. Pozvedá ruku a má je opět ve své moci. Krouží ve spirálách okolo obou a přidávají se k nim další lístky. Růžové, modré, bílé, žluté, fialové – mísí se mezi sebou, a pomalu stoupají nahoru.
Natahuje dlaň k nebi. Padají do ní dešťové kapky. Po chvilce je plná průzračné tekutiny.
Dotkne se rty hladiny, a pomalu upíjí. Nabízí nápoj jemu. Když zlehka zakroutí hlavou, se smíchem mu přistane na obličeji sprška vody.
Pak její úsměv, mezi padajícími lístky, mizí.
Přibližuje se k němu, lehce nakloní hlavu, a zavře oči.
Přišel příliš pozdě. Ale to už věděl tehdy, když se to stalo. Udělal těch několik obtížných kroků, které se zdály těžší než všechny, které za svoje putování urazil dohromady a podklesl v kolenou. Všichni tři byli mrtví.
Dryáda. Ta dokázala povzbudit každého. Nejlepší přítelkyně v těžkých chvílích. Teď tu ležela s pevně zavřenými víčky, s rozhozenýma rukama a probodnutým srdcem.
Medvídě. Nikdy si s ním nerozuměl, ale teď ho litoval. Musel se bít ze všech nejvíc. Na jeho těle to bylo dobře poznat.
Fénix. Nestačil se ani bránit. Šíp v jeho břiše svědčil o všem. Sečná rána končící v krku jen dokonala zbytek.
Oni je mohli nechat žít. Alespoň jejich lidskou část. Toto nebylo vymítání, to byla vražda. Je zabít nemohli, to museli vědět. Museli vědět, že se v jiném těle jednou vrátí, tak proč?
Sněhové vločky pomalu klesají k zemi. Šeptající vánek si s nimi pohrává v tanci plném piruet a zanáší je mezi korunami stromů k bílé pokrývce půdy. Ještě chvíli je načechrává, ale za hranicemi lesa jeho moc mizí. Vločky ladně dosedají do čerstvé zvířecí stopy.
Je to stopa šelmy. Pokračuje mezi smrky dál, ke kraji lesa. Ostrý třpyt všudypřítomného sněhu se je snaží schovat. Je někde blízko, pach ze štiplavého vzduchu ještě nevyprchal.
Tam. Přes kousek nezasněžené půdy pod smrkem se mihne bílá silueta malého, čtyřnohého tvora. Běží. Mezery mezi stopami se rozšiřují, jsou nepatrně hlubší. Kličkují mezi stromy řídnoucího lesa. Najednou jsou z něj venku.
Oslnivé zimní slunce ozařuje zasněžený svah táhnoucí se k zamrzlé říčce. Peláší po něm rychlými skoky končícími hluboko ve sněhu polární liška.
Probudil se. Chvíli trvalo, než zjistil, že leží. Když nabyl představy o prostoru a čase, prudce se posadil. Loktem něco shodil. V okamžiku zjistil, že to je jeho taška. Vysypal se z ní sešit, pouzdro a jeho blok, tužka v něm založená se odkutálela pryč. Ale jeho zaujal obrázek, který v tom bloku byl. Nevěděl, že by mu tam někdo něco nakreslil… Sehnul se pro něj, aby si ho prohlédl, když v pravém dolním rohu spatřil svůj podpis. Skutečně ho nakreslil on? Nepamatoval se…
Liják stále skrápěl střechy, trávníky na školních pozemcích, i nedalekou vozovnu trolejbusů. Skrápěl i střechy dvou ne příliš dobře zaparkovaných policejních aut, i jejich svítící majáčky, které modře poblikávaly i do oken ošetřovny.
Zítřkem začínaly podzimní prázdniny.