Co myslíte podle názvu cestopisu, že nám nemohlo s Mirkou Synkovou chybět pro úspěšné absolvování dobrodružné cesty do Kanady? Plavky, správně, a prvorození synové. Jana nám nemohla vybrat lépe, s kým budeme na pokoji i v autě. Často jsem měla dojem, že jsme se my dvě hledaly, prostě jedna za 18 a druhá bez dvou za 20.
Kanadu jsem měla zafixovanou jako zemi tisíce jezer, ale tisíc je slabé slovo. Je jich tu prý podle nejnovějších odhadů kolem dvou miliónů. Někde se uvádí ještě víc. Nechtělo se mi tomu číslu věřit, ale schválně se podívejte na mapu Kanady. Je to jedna modrá plocha nebo ploška vedle druhé. Kanada je prostě zemí s největším počtem jezer na světě a v Severní Americe se nalézá 25 % z celosvětových zásob sladké jezerní vody.
V článku o zájezdu do USA jsem zmínila, že mám doma přezdívku mamut, ale mám ještě jednu – vorvaň. A to kvůli mé náklonosti k vodě. Snažím se využít většinu příležitostí ke koupání. Mirka na to byla skvělou parťačkou. Jejda, to byla paráda! Doslova jsme vymetly všechny vodní plochy po naší cestě. Mirka má dokonce na účtu o jednu víc, protože v Kingstonu jsem už večer na koupání neměla chuť a dala přednost koncertu na počest kapely, kterou Kanaďané rádi označují za nejkanadštější. The Tragically Hip. Pouštím si teď k psaní její písničky.
S Mirkou jsme se samozřejmě vykoupaly v hotelových bazénech, ale to kromě bazénu uprostřed atria v Quebecu, kde promítali na velkou obrazovku rybičky z moře a kolem dokola byly balkóny, nebylo nic zajímavého. Ale přírodní lokality stály vážně za to. Koupaly jsme se ve Wellandu, kde jsem měla pocit návratu do dětství a mého rodného města Hradce Králové. Výhled na starý most a atmosféra byly jako u Orlice, jen jsme byly ve Wellandském kanálu, který spojuje Erijské a Ontarijské jezero a je součástí rozsáhlé sítě vodních cest, kterými proplouvá obrovské množství nákladu díky zvedacím mostům a zdymadlům. Při cestě do města jsme někteří viděli i jeden most v akci. Systém, kdy se zvedá celá prostřední část vcelku směrem nahoru, jsem předtím neviděla. A do zdymadla těsně před naším odjezdem připlula loď, tak jsme kromě jednoho již odjetého auta vyskákali znovu ven a šli se dívat.
Další koupací zastávkou bylo městečko Barrie na břehu jezera Simcoe. Písečná pláž hladila do nohou a pohodová atmosféra mi pro změnu připomínala jezero v Lipsku, kde jsem strávila krásné chvíle se spolužačkou. Barrie nabízí i potěšení pivařům. Je tu totiž malý pivovar Flying Monkeys, tedy v překladu létající opice, který vaří různé speciality. Posádka našeho auta si dala degustační menu a já konkrétně vybrala druh piva, z kterého jsem mohla mít opici za krkem po dvou locích. Bylo hodně silné a výborné.
Cestou z parku Algonquin, kde jsme natěšeně, ale marně vyhlíželi soby, jsme se namátkou podle mapy zastavili v městečku Whitney. Nenápadná pěšina nás zavedla na místo bývalé železniční tratě, včetně mostu přes jezero. Ocitli jsme se na klidném, zapomenutém a úchvatném místě. Ani nevadilo, že jsme nikdo z auta neměli plavky. Místní chataři byli někde pryč a ryby a ani ptáky jsme snad nepobouřili. Schnout na molu a dívat se na mraky nad sebou, hmm. Škoda, že takové místo nemám za barákem.
Co však bylo i podle Mirky a mého syna z koupání tím nej, byla pláž u města Tadoussac. Honza se na ni skutálel z obrovských písečných dun, nejvyšších v Kanadě. Já jsem dolů seběhla po šikmé prudké pěšině s pocitem naprosté radosti a volnosti. U vody bylo pár lidí, ale ve vodě nikdo! To zavání tím, že je voda fakt studená. No nic, jdeme do toho. Když jsem chtěla ve vodě vyfotit, syn to naschvál prodlužoval se slovy: „Ale no tak, to určitě není studené.“ Moc dobře se bavil. Pak šel do vody také. Měli jste vidět jeho výraz. Byl naprosto stejně nevěřícný jako ten můj, když jsem měla pocit, že se mi do těla zařezává mnoho, ale opravdu mnoho žiletek najednou. Napodruhé jsem zvládla i deset temp tam a deset zpátky. Až potom Mirka našla informace, že voda měla 4 stupně Celsia. U městečka se totiž mísí chladná, hluboká a na živiny bohatá slaná voda z ústí řeky Svatého Vavřince se sladkou vodou z fjordu Saguenay. Velké množství krilu, planktonu a ryb láká velryby a jiné mořské savce, a proto sem míří spousta lidí za jejich pozorováním. Mysleli jsme si, že bychom nějakou velrybu mohli vidět i přímo z dun, ale nakonec jsme si museli počkat až do druhého dne na organizované plavby.
Kdo chtěl zůstat v suchu, si mohl vybrat loď. Kdo toužil po větším dobrodružství a nebál se namočení, volil člun. Průvodkyně na našem člunu několikrát zdůrazňovala, že nechtějí velryby rušit, proto nepoužívají sonar a nepřibližují se moc blízko. A to je skvělé, nešlo tedy o žádné bezhlavé pronásledování. Pravdou ale je, že na prezentačních fotkách velryby vyskakovaly nad hladinu, mávaly ploutvemi a prostě byly krásně vidět. Člověk se snadno navnadí, ale přesto bylo nádherné být blízko takových úchvatných velikánů, přestože nám jen občas ukázaly kousek svého hřbetu nebo nám před ponorem zamávaly ocasem. Viděli jsme keporkaka, plejtváka myšoka, sviňuchu a běluhu, kterých bylo dokonce několik pohromadě, protože je to hravé a sociální zvíře. Měli jsme štěstí i na tuleně. Celkově je možné u Tadoussacu pozorovat ještě plejtváka obrovského, plejtváka malého a narvala. Z tuleňů hned tři druhy – grónského, kuželozubého a obecného.
Při přejezdu ze Saquenay do Montrealu byly mimo původní program zařazeny vodopády Montmorency Falls na okraji Quebecu. Sice nejsou tak slavné jako Niagárské, ale převyšují je o třicet metrů. Můžete je obdivovat svrchu z mostu nebo podél celé délky ze schodů. Jejich okolí je sice také přizpůsobené turistům – lanovka, kavárna, obchůdek, ale není z toho lunapark jako u Niagárských vodopádů. Také se u nich můžete nechat pěkně zamokřit, takže se nemusíte jít ani koupat. Jelikož si naše auto vodopády zařadilo již v rámci volného odpoledne v Quebecu ještě před odjezdem za velrybami, ale nepovedlo se nám stihnout zip line, uvítali jsme druhou návštěvu s jasným bojovým cílem. Tentokrát zip line synům dopřát. A po vystání fronty se povedlo. Trochu lituji, že jsem si tu jízdu nezkusila také.
Při pokračování z vodopádů směr Montreal, jsme si zařadili ještě zastávku ve městě Trois-Rivières. Podle mapy jsme se s Mirkou těšily na park na ostrově Saint-Quentin s plážemi a dřevěnými chodníčky v zeleni. Nadšeně jsem se vrhala z pláže do vody, zatímco se Mirka ještě převlékala, ale nestačila jsem dojít dál než po kolena, když jsem uslyšela volání: „Madam!“ Milý a sympatický plavčík nám bohužel sdělil, že kvůli zvýšenému výskytu bakterií je pláž zavřená. Tak jsme šly aspoň do bazénu, který byl od pláže, co by kamenem dohodil. A bylo to tam příjemné. A asi měli kolem i výborný umělý trávník, protože jsme pozorovaly veverku, která vypadala, že ten trávník spásá. Ano, víme, asi tam byly zbytky po nějakých hladových plavcích. Ale pohled to byl srandovní.
V Montrealu byla stejná situace jako v Trois-Rivières. Vyhlédly jsme si s Mirkou pláž na břehu řeky sv. Vavřince, ale zrovna byla uzavřená. Tak jsme zamířily aspoň do bazénu na ostrově sv. Heleny. A zažily jsme tam dosud pro nás nevídanou věc. Vodní kino. Lidé si hověli ve vodě na nafukovacích kruzích a u toho sledovali film. A abychom den završily dokonale, využily jsme lístek na hromadnou dopravu platící do pěti do rána, a vydaly se ještě k olympijské věži z roku 1976. Má status nejvyšší nakloněné věže na světě a její sklon je 45°. Ale do postele jsme mazaly těsně s půlnocí, nedbajíce na plány projíždět si město až do platnosti lístku. Je rozumnější se dobře vyspat.
V Montrealu lákaly druhý den před odjezdem z města k návštěvě různá muzea, ale naše auto a ještě jedno jim dalo vale a raději jsme zamířili k Charleston Lake, kde se dají půjčit kajaky, kanoe a paddleboardy. Těšili jsme se na to, někteří dokonce jak malé děti. Synové si každý odpluli ve svém single kajaku a my s Mirkou hrdinně vyrazily v kánoi bez vest, které přece nepotřebujeme. Když se máme utopit, tak nejlépe bez nich. Jo, šlo to dobře. Sice neumím nijak extra kormidlovat a zrovna jsem seděla vzadu, ale mířily jsme tam, kam jsme chtěly. Až jsme dorazily k břehům, které lákaly Mirku k odskočení. Jasně, proč ne, aspoň to tam můžeme trochu prozkoumat a vykoupat se. Mirka vykročila jednou nohou ke břehu. Příšerně klouzavého břehu, jak okamžitě zjistila. Mě chvíli trvalo, než jsem uvěřila, že se vážně vyklopíme. Málem jsem se potrhala smíchy, když jsme měly loď plnou vody a ne a ne se dostat přes tu klouzačku na břeh. Nakonec jsme ji ale zdolaly, loď vylily, odskočily si, prozkoumaly břeh a zase nasedly. Domluvily jsme se, že se synům raději nepochlubíme, aby neměli nemístné řeči. Ale asi jsme to měly napsané na čele, protože syn Mirky, Radek, prohlásil, když jsme se zase na jezeře potkali: „Jste se vyklopily, co? Odřená noha, natlučené koleno…“ Ani jedna jsme totiž natlučené koleno neměly a Mirka měla nohu odřenou jen malinko a nebylo to ani vidět. V jezeře žijí i želvy, tak jsme je pořád vyhlížely, ale nakonec se nám ukázaly jiné fešandy. Na jednom malinkém ostrůvku, kolem kterého jsme se koupaly, Mirka zvolala: „Tady je nějaké zvířátko… Jéé, to je had,“ zarazila se však, když se podívala blíž. Byla to krásná užovka mokasínová. Mirka nechtěla věřit, že plave, a tak ji k tomu chtěla přimět, ale užovka raději zalezla zpátky do trávy a kamení. Ale po nějaké době a o několik ostrovů dál se Mirce přání splnilo. Zahlédla jsem ve vodě jinou užovku, která se pilně vlnila a z vody jí koukala jen hlavička.
Poslední přírodní koupání nám nabídlo před odletem Toronto. Nejdřív se sice předvedlo v celé kráse a pěkně z výšky sto čtrnáctého patra CN tower, což byl opravdu zážitek. Ale druhý den jsme vyrazili lodí i na ostrov Ward’s Island. Je součástí více jak desítky ostrůvků na dohled od centra města. Je tu klid, kavárny, malebné rezidenční domky v zeleni, krásný výhled na Toronto a pláž s plavčíkem. Jen pár lidí ji ocenilo, ale voda byla osvěžující a mít svého osobního bodyguarda na lodi, to se jen tak někomu nepovede.
Na závěr musím ještě přidat pár nezapomenutelných zážitků nespojených s vodou. V Omega parku u města Montebello jsme mohli projíždět mezi zvířaty a některé krmit mrkví. Je to něco jako safari park ve Dvoře Králové ale se zvířenou Kanady, kterou tak poznáte zblízka, ale z bezpečí. Někteří hladovci vám přijdou o mrkev říct až do okénka auta a pokud nemáte mrkev schovanou, ale jen položenou na klíně, neváhají se sami obsloužit. Zranění nehrozí, ale pořádné oslintání ano. Hlavní okruh měří 12 kilometrů a vede lesy i loukami. V parku chovají vlka šedého a polárního, kojota, lišku obecnou a polární, bizona, jelena wapiti, losa, soba, jelena lesního, jelence ušatého, daňka, medvěda černého, bobra, rosomáka, divočáka a další. Některé okruhy jsou pro pěší. Park pořádá i komentovaná krmení. Například vlků. A když už jsme u těch vlků – v chatkách s prosklenými stěnami můžete zažít, jaké to je, když usínáte za vlčího vytí, probouzí vás vytí, když se při snídani koukáte vlkům do očí nebo když můžete nerušeně pozorovat vlčí smečku z gauče.
Jsem vděčná, že jsem to mohla prožít. Díky Jano, Stando a kluci! Těším se na příště!
