Ve čtvrtek 7. května 2026 se příznivci dobré detektivky sešli v plzeňském baru Al Capone, který je svou atmosférou New Yorku 30. let minulého století jako stvořený pro autorské čtení spisovatelů věnujících se právě žánru detektivky. S napětím jsme si poslechli čtení Andrey Čekanové – naší kolegyně mensanky a úspěšné autorky, která ví, jak udržet čtenáře v nejistotě až do poslední stránky. Andrea přečetla ukázku ze své úspěšné knihy Nepečené dezerty Kateřiny A. a dále část černohumorné povídky Vzpomínky na metal z antologie Růžová apokalypsa.
Samozřejmě jsme využili příležitosti a položili Andree pár zvídavých otázek.
Co tě inspirovalo pro příběh knihy Nepečené dezerty Kateřiny A.?
Dezerty jsou navzdory sladkému názvu o domácím násilí. Inspirací mi byla bohužel vlastní zkušenost a vražda spisovatelky Simony Monyové – ten moment uvědomění, že hranice mezi fikcí a realitou je velmi tenká.
Máš u psaní nějaký rituál?
Rozhodně k tomu inklinuji, protože psaní je hlavně o disciplíně a vytrvalosti, ale pak přijde múza a ta si nevybírá čas ani místo. Občas chodí na zavolání, jen je třeba zjistit, co se jí ke konkrétnímu příběhu hodí více, jestli Mozart, Beatles, Led Zeppelin nebo zvuky bouřky. Jednou jsem psala povídku na minutu a půl trvající smyčce znělky Slavností sněženek od Jiřího Šusta. Kdyby někdo vlastnil kompletní Šustovy archivy – vzpomeňte si na mě!
Jak pracuješ v detektivkách s náhodou — má v tvých příbězích vůbec místo, nebo ji vždycky převádíš na skrytý vzorec?
Vynechme náhody typu deus ex machina a řekněme si upřímně – není cíle bez cesty. Záleží jen na prostoru, který jako autorka dostanu. I tak lze sebevětší náhodu vystavět jako souhru okolností. Skryté vzorce postav jsou v jejich minulosti, prostředí a touhách. Další vrstvu pak ráda vetkávám do celkového vyznění.
Narazila jsi někdy při psaní na informaci, která byla tak zajímavá, že úplně změnila směr celé knihy?
Pokud informace přepíše rozepsanou knihu, obvykle to indikuje podceněné rešerše. Ale všichni jsme jen lidi. Pokud bych psala příběh z prostředí jaderného výzkumu, půjdu takové situaci naproti. Dnešní doba informačního přesycení má sice tu výhodu, že se lze všeho dopídit, zároveň ale nemůžeme obsáhnout veškeré vědění. Jednou jsem například zpracovala zápletku a týden nato ji viděla v jednom populárním seriálu.
Jak pracuješ s tím, že čtenáři mají tendenci hledat autorský vzorec — a snažíš se ho vědomě vytvářet, nebo naopak rozbíjet?
U povídek mě vyloženě baví to chameleonství, zkusila jsem si většinu žánrů – pohádky, romantiku i magický realismus. A ráda své hranice posunu ještě dál. Nejvíce mi ale sedí krimi, kromě něj jsou mými pilíři toxické vztahy, hluboko pohřbená tajemství, a aby toho nebylo málo, spojuje tohle všechno hudba. Vědomě jsem to přijala u druhé knihy, kterou aktuálně posuzuje nakladatel, a u třetí knihy už s tím pracuji cíleně. Ale jelikož jsem čtenářka, která konzumuje od klasiky po bizarro horror všechno, je možné, že časem svůj vzorec rozbiju i tady.
Může být pachatelem i detektiv?
Ano! A dokonce se to samo nabízí, vždyť právě detektivové znají všechny forenzní metody vyšetřování – ovšem pak záleží na vyznění příběhu, protože tento koncept narušuje tradiční vítězství dobra nad zlem. Přesto jsem já sama měla slabost pro antihrdiny od Fantomase po Dextera. Ta síla tkví zřejmě v rozporu, kdy hrdina má být morálním kompasem, a přesto funguje podle vlastních pravidel. Své vyšetřovatele ráda stavím proti světské spravedlnosti; v takových případech mě ale více zajímá proč, než kdo. Morální odpovědnost pak nechávám čtenáři na posouzení.
Do jaké míry si při psaní hlídáš férovost vůči čtenáři — a kde už si dovolíš vést ho za ruku špatným směrem?
Myslíš tím „fér“ to, že cíleně uvádím nepravdy, nebo že ho cíleně matu, aby čtenář na konci prožil katarzi? Hlavní esencí řemesla je říct čtenáři všechno, ale vlastně ho celou dobu tahat za nos. Slouží k tomu spoustu narativních technik. Ať už zvolený vypravěč, kompozice nebo stylistika. Mám ráda princip Čechovovy pušky, zmínit něco zdánlivě nepodstatného a na konci čtenáři ukázat – vidíte, ta zbraň tady celou dobu byla a vy jste ji měli na očích. Umění je nastolit rovnováhu. Aby aha efekt nepřišel na straně třicet, ale až na straně dvě stě padesát. Proto přepisuji úvodní a závěrečné scény nejdéle a nejčastěji.
V čem bys vyzdvihla specificky českou detektivku? A co bys jí popřála do budoucna?
Česká detektivka má všechno. Od nejtvrdší brutality po mrazivě psychologické krimi. Je to mainstream i klasika. Stačí se podívat na nakladatelství Moba a jejich edici Původní česká detektivka a pak si přečíst knihy držitelů ceny Magnesia Litera v nové (!) kategorii detektivka. Tento žánr má u nás pevné kořeny a je stále žádaný. Takže bych si přála, aby byl hlas naší tradice stále průraznější, aby si podmaňoval další a další čtenáře a aby dál bojoval nejen s padouchy, ale i s malostí světa kolem nás.
Čekanová vyrostla na vesnici v Brdech, ale vždy ji to táhlo do Plzně, kde vystudovala knihovnictví. S manželem vychovává tři holčičky, protože – jak říká – chtěli chlapečka. Psaní ji provázelo celým životem. Od čtvrté třídy přispívala do novin, školních časopisů a psala do šuplíku. Je laureátkou Ceny Havran, Ceny Společnosti Agathy Christie a České Lupy. Kromě psaní povídek a románů působí také jako redaktorka webu fantasymag.cz. Momentálně pracuje na další knize.
Více o Andree a jejích knížkách najdete na adrese www.andreacekanova.cz
