Grobovka bývala eldorádem mých dětských her. Stačilo vyběhnout z přízemního domku a za malou chvíli jsem si mohla hrát na svědomitou maminku, která pohupováním uspává své miminko v kočárku, aby později na některé lavičce své děťátko převlékla a nakrmila. Jindy kočárek vystřídala koloběžka, která zběsile překonávala cestu zvlněnou vystupujícími kořeny. Rozložité stromy přímo vybízely k lezení až do oblak nebo alespoň tam, kam se šestileté srdíčko odvážilo. Zdánlivě nekonečný park umožňoval dětské fantazii vytvořit si prakticky jakékoliv prostředí, kde lze řídit stříbrná letadla, prohánět zákeřné piráty a osvobozovat jejich zajatce. Vždy jsem v těchto svých hrách vítězila a vůbec mě nenapadlo, že se jednou stanu sama zajatcem Grobovky.
To ráno 14. února l945 začíná stejně jako předcházející. Kvůli nebezpečí náletů odpadá vyučování. Náhradou je stránka početních příkladů a čtení z Poupat. Siréna oznamuje přípravu k náletu. Ale to už bylo mockrát. Toho se nebojím. Maminka jde pootevřít pro každý případ okna do pokoje a já rychle využívám chvíle. Uklízím školní věci a chystám se ven. Vtom zakvílí siréna znovu a do toho pronikavý zvuk šíííííííí. Ohlušující rána a zachvění celého domu mě nutí k útěku. Otvírám dveře, ale nějaká síla tlačí dveře zpět. Pravá ruka zůstala za dveřmi. Prsty mohu hýbat, ale protáhnout ruka zpátky nejde. Rozhlížím se kolem sebe. Strop se propadl jen na jedné straně a kolem mne bylo plno cihel a kusů dřev. Napůl stojím, napůl sedím a na chvíli jsem nebyla schopna promluvit. Maminka byla zasypaná vedle v pokoji a na její volání se nejdříve ozvala sestra, která prošla provalenou stěnou a viděla tu hrůzu zvenku. Plakala, ale dokázala přivolat pomoc. Dva muži rozbili část dveří, vytáhli mě z trosek a jeden z nich mě odnesl do zahradní restaurace v parku. Posadil na židli a odběhl pryč. Rozhlížím se po známém prostředí, které ale dnes působí cize a nepřátelsky. Sedím tu v nepříliš teplém oblečení a v punčoškách. Holínky, ve kterých jsem se chystala ven, zůstaly v troskách domu. Podívala jsem se k východu a tam seděly dvě staré černé ženy. Ani se nepohnuly a dívaly se na mne. Najednou mám naprostou jistotu. Hlídají mě, abych jim neutekla. Dětská fantazie začíná fungovat naplno. Stávám se zajatcem Grobovky. Sedím, dívám se do země, přesvědčuji sama sebe, že mě nic nebolí, nemám hlad, není mi zima. Vždyť to je jen ošklivý sen a já se za chvíli probudím. Ženy na mne mluví, ale já se jen mračím. Stmívá se. Čekáme. Na co? Rozhodnu se pro útěk. Obejdu obě ženy a vybíhám na cestu. V ohybu cesty vidím tátu, jak vede kolo, na něm Milada a Jára a vedle máma. Vzdálenost mezi námi rychle mizí a já teprve teď pláču a je mi moc dobře v mámině náručí …