Zuzana Košťálová (1. místo dospělí)
ANI SRIEŇ, ANI CHUMELICA HMLY
Pooraná pôda, miestami oziminy sa zelenia,
už tých stôp niet,
už ich povypĺňal prvý sneh…
Vyšliapané cesty sa lúčia, odchádzajú…
Nájdeš ešte domov?
Haluze, polámané konáre.
a nich dravé vtáky na teba gániace luhajú, drancujú…
Kráčať neprestávaš…
predsa cítiš teplo – slyšíš vyspevúvanie tvojej pece.
Upokojuje ťa to,
hoc domov tvoj je preďaleko.
Dôjdeš doň, dôjdeš.
Ľúbosť neoklameš.
ŽELEZNIČNÉ OČI
Mala v očiach všetok ten čas.
Stretla moje oči v žltastom poli,
a ja som pocítila razom večerné smutno,
také ktoré sa tiahne zo starého kopca,
z dávnej púte,
z prechádzok oproti slnku,
z posedávania si na lavičke pri kaplnke,
z jari, ktorá si snímala z ružového klobúčka lupeň…
morušami farbiacimi ten horný kraj.
Mala v očiach všetky tie jari.
JEHO HODINY
Pofukovalo.
Mesiac mal v sebe ešte včera modré chumáče večera…
ráno ho vystriedala teplá tma.
Preľaknutý… visel Mesiac z oblohy ešte vždy.
Ani vo vetre, nechcel sa prenechať osudu,
odísť za kopce sladkých spánkov.
Za vŕšteky sa nechcel rozhliadnuť.
Tam, kde najstaršie svetlo nedospieva,
dve mačky zvlčené sa neodlúčia…
Tam kde, mladosť, ale dávna mladosť nezabúda na mená,
kde vidiecka zhrbená láska nezhadzuje ihličie,
kde písmenami maľované pohľadnice netratia vône.
Za sladkými spánkami, nechcel sa Mesiac vydať.
Pofukovalo.
Ale možnože, bolo ešte pre neho skoro.
ZNOVU HRÁ NA TELE
Počúvali sme o pohľadoch na náš zašlý čas,
ale nemohli sme sa obzerať na včerajšky…
Boli by sme sa utopili v minulosti,
med by nás ošialil, že nie je srdcovou krvou.
Počúvali sme, že potrebujeme lásku,
že potrebujeme hodvábnu kolísku…
Zadubili sme sa a utekajúc dolu svahom,
kričali kry na nás, nech sa zaľúbime na lavičkách,
a či i v tej komnate, v ktorej tma kropí na líca mäkké svetlo.
Počúvali sme, ako ožíva strach a v ňom tuhá vášeň,
ale to bola len polovičatá pravda…
Bála som sa len ja,
zatiaľ čo ty si si robila kúpele – obárala si sa v záhradných vodách…
bez popálením, bez ďalších jaziev,
celá si sa vystierala…
opovážlivosť tvoja usmrtila všetky divadelné opery.
Počúvali sme, kde je to miesto – tiché, ale neskrotne rujné,
ale ty si ho už dobre znala,
sama si v ňom vyrastala.
Teraz učíš mňa, ako ísť krkolomnou cestou,
a v nej sa bozkať s kvetnými agóniami,
spať nezletilo bez šiat,
ale ráno byť plná závojových úmyslov Mesiaca.
Počúvali sme, čím sú naše myšlienky, skutky a hriechy také čisté,
keď zem je oblatená vzdychmi, čo i diaľky zvádza.
Stuchlé dni odchádzajú,
začína znovu pofukovať…
Na tele nám hrajú hlasy tranzistorových piesní.
Znovu pofukuje.
Piesne nám húdli…
karnáty na tele.
Andrea Šťástková (3. místo dospělí)
Óda na periferii
A tak zatímco za námi cinkaly zvonky tramvají,
smáli jsme se těm lidem,
co se týden co týden tlačili v přeplněných vagonech, jen aby
se na pět dní ohřáli ve stověžatém městě,
tak úžasném, že tu chce být každý.
Nad skleničkou vína jsme se radovali,
že na víkend můžeme zůstat tady,
zatímco oni jsou odsouzeni k nekonečné cestě
do Aše, do Břeclavi nebo Vsetína,
do míst, kde je ve tři ráno docela ticho,
kde se kočka přecházející cestu v půlce zastaví,
abys ji pohladil,
a kde tě paní v potravinách zná jménem.
Večer jsme se vraceli do našich malých bytů
s pocitem, že nám nic nechybí,
aby oni vstávali s výhledem do zahrady nebo na louku,
dýchali čerstvý vzduch smísený s vůní buchet,
které jim maminka v neděli večer zabalila do ubrousku.
V pondělí se s námi zase v metru smísí,
unavení a trochu pomačkaní z cesty,
když my se budeme sotva probouzet.
A za těch pár okamžiků
nikdo z nás nepozná,
o co věrni svému městu
přicházíme.
Dětský pokoj
To místo jedinečné, jediné
na věky krásné, tolik nevinné,
tebe sotva překvapí svou polohou,
zatímco ostatní nalézt ho nemohou.
Tam slova nepálí, tam slova hřejí,
jak svíčky oheň v boji s beznadějí.
Tam vykouzlí úsměv i rohlík či topinka,
jen tím, že chystala je tvoje maminka.
V tapetách tvé dětské sny zůstávají
a z vybledlých fotek jen dech se ti tají.
Jsi tu sám sebou, tak proč nepoznáváš
odraz kluka v zrcadle, kterému máváš.
Jan Žižka (Čestné uznání dospělí)
DŮM S PAVLAČÍ
Domácí blues
V zrcadle tiše plují modrobílé stuhy,
ma jsou to ty, co někdy nosíváš,
rána jsou bez tebe jedno jako druhý,
sama to dobře víš, tak proč se ukrýváš?
Už dávno minul čas, kdy zněla vlídná slova,
zůstaly dluhy z nevyřčených vět,
modrá a bílá je to, co nám zbylo
ze všech těch barev našich mladých let.
Život je na chvíli pak všechno hezké zmizí,
zvadne i růže, nad níž tajil se ti dech,
jen slunce bude dál kreslit zlaté pruhy,
v společném pokoji po šedivých zdech.
Předměstí
Někdo má rád bílé štíty domů,
široké třídy a náměstí,
já ale míval, věřte tomu
– vždycky raděj předměstí;
protože:
Kde potkáš ty, co jinde ne?
Jen tam, tam na předměstí,
kde nebe je před ránem stříbrné,
jen tam, tam na předměstí.
Kde všechno má svůj rub i líc?
Jen tam, tam, na předměstí,
kde žít můžeš si i když jsi z Nemanic?
Jen tam, tam, na předměstí.
Tam ulice vedou až do nebes,
jak dlouhé a úzké vrásky měst
a k ránu je vidět tolik hvězd,
jen tam, tam na předměstí.
Kde půjčil sis na věčnou oplátku?
Jen tam, tam na předměstí,
kde veselo bývá už od pátku,
jen tam, tam na předměstí;
kde po dešti často duha je,
kde svět končí za točnou tramvaje,
kdes zpaměti znal všechny partaje,
jen tam, tam na předměstí.
Tam ulice vedou až do nebes,
jak dlouhé a úzké vrásky měst,
a po jedné z nich vrátím se,
ze svých cest až k nám,
tam na předměstí.
Dům s pavlačí
Je už to nějaký ten pátek,
co žiju v domě bez oken.
Ztratil jsem klíč od zadních vrátek,
teď nevím jak a kudy ven.
Bytná mi zastavila vodu,
a včera odpojili plyn,
jde o to dočkat do důchodu,
říkal můj soused jménem Grimm.
Zamlada čítával jsem Zolu,
abych stačil starším v hovoru,
teď padá prach na desku stolu
a výtah jede nahoru;
a výtah jede a prach padá,
jenom čas kolem otáčí,
z nás dvou jen noc je ještě mladá,
noc, v tomhle domě s pavlačí.
Dneska už dávno nečtu Zolu,
co nevím, to mě nebolí.
Prach padá dál na desku stolu
a čas je vlastně soukolí.
Je už to nějaký ten pátek,
co žiju v domě bez oken.
Ztratil jsem klíč od zadních vrátek
a nevím jak a kudy ven;
bytná mi zase zastavila vodu,
a včera odpojili plyn,
jde o to dočkat do důchodu,
říkával soused jménem Grimm.
Však jednou – zaplatím vše zlatým listím,
co zvednou kola tramvají,
smířím se s mnohým a snad i s tím,
jak se ty pátky střídají,
jak se ty pátky střídají.
Barevný podzim (a moll)
Až půlka života už bude za námi,
až podzim promluví sytými barvami,
pro všechny ty večery, noci i svítání,
pro všechno to co bylo,
prosím, buď se mnou dál.
buď se mnou dál, jak první sloka básně,
jak ticho v zahradě, když ptáci odletí,
buď se mnou dál, jak jaro čarokrásné,
jak střípek ze zlata a první objetí,
buď se mnou dál, jak jaro čarokrásné,
jak střípek ze zlata a první objetí;
buď se mou dál, jak příběh z lepších časů,
jako ten déšť co padl cestou k nádraží,
buď jak déšť v pramenech tvých vlasů,
jak ten náš starý dům a okno s vitráží,
buď jak déšť v pramenech tvých vlasů,
jak ten váš starý dům a okno s vitráží.
Až vítr zvedne se vysoko nad námi,
a podzim odlétne jako barevný šál,
pro všechny ty barvy, noci i svítání,
pro všechno to, co bude,
prosím, buď se mnou tu dál.