Tadeáš Skotnica (1. místo v kategorii do 14 let)
Můj domov
Jako malý slýchal jsem píseň a v její kráse
někdo prý stále na svůj domov ptá se –
a pak jsem pochopil naší hymny slova,
co krásně zní a dojmou mne vždy znova.
Domov je tam, kde mne ráno máma budí,
je tam, kde léto hřeje a v zimně sníh studí,
kde ráno pod okny mi zpívají ptáci,
kde rány se hojí a bolest se ztrácí.
Domov je tam, kde u rodinného stolu
s rodiči, dědečkem i babičkou spolu
sedíme v pohodě, teplo hřeje z talíře….
taková idylka, přímo hodna malíře.
Až jednou vyrostu a možná přihodí se mi
jít na studia, či za poznáním jiných zemí,
pořád budu znát tu cestu u vysokých stromů,
co vede k nám – do našeho domu.
Domov je kotva lodě v rozbouřeném moři,
domov pevnou základnu mého žití tvoří.
Tak šťastný jsem, že nemusím být sám,
že svůj domov – svou jistotu mám!
Nela Fabíková (1. místo v kategorii 15–17 let)
Velká holka
Až vyrostu,
budu mít dům s tobogánem,
který povede
přímo z mého pokoje.
A tak každé ráno vyskočím
s těžkým školním batohem
(i učebnice fyziky
si chce občas jít zaplavat)
a převlečená do plavek
(dvoudílných,
jak nosí velké holky)
dám ranní šplouch –
stihnu ho ještě před školou.
Až vyrostu,
budu mít obrovskou zahradu
a v ní svůj vlastní les
s druhým domem
hluboko ve stromech.
A budu vysoko,
výš než ptáci,
budu mít přehled
a kontrolu
nad svým malým-velkým světem
nad svým malým-velkým životem.
Až vyrostu,
budu se denně vracet
do domu
bez hádek
a konstantního křiku
a bez špinavých triků
a bez jizev na těle
a bez oprátky
výhružně obemknuté
kolem mého krku.
Až vyrostu, budu šťastná…
Konečky vlasů v dešti
Doma jsem ve zbloudilé kapce deště,
která se omylem
rozplácne o beton.
Doma jsem v prázdném autobuse
hluboko v noci,
když klimbám
na špinavém sedadle.
Doma jsem u kadeřnice
v loknách vlasů
kroutících se na podlaze
jak upadlý ocásek
zděšené ještěrky.
Doma jsem ve zbytku kávy
upjatě lpícím
na dně prázdného hrnečku
okupujícího kuchyňskou linku.
Doma jsem na nejvyšší poličce
zahrabaná pod pokrývkou prachu,
který nikdy nikdo neutřel.
Violette Pospíšilová (2. místo v kategorii do 14 let)
Plamen
Kliku chladnou stáhnu dolů,
jen zlehka dveře popostrčím
pouhou špičkou svého prstu,
a, ani mrknout nestačím,
už valí se ven vůně sladká –
ta, již dobře znám.
Tak shodím z těla kabát,
boty – vůbec vše, co mám,
a jak jsem rázem lehká.
Pak projdu domem prázdným tam,
kde poslední plamínek plane
v kamnech stále vyhřátých.
Přihodím, čekám, co se stane,
a zničehonic – oheň!
Ten suší, kapku po kapce,
mé deštěm zmoklé vlasy.
Už jen přikrývkou se zahalím
a nechám si zdát cosi.
A jaké je mi teplo.
Poklad
Kráčím stejnou pěšinkou
přes stejně hustý hvozd,
na jehož konci, já snad sním,
tam stojí stejný most.
Ten most, jenž stále sklání se
nad vodou ladně tekoucí.
Ten most, jehož kamínků součet
znám jen já, vševidoucí!
Tak rozběhnu se tak moc rychle,
že jedním skokem ho zdolám.
V dáli z komína se kouří,
pročež z hlubin duše zvolám:
“Už jsem zpátky! Babi, dědo!”
Bábi běží s koláčem.
Děda srst Chlupáče tiskne,
pročísne ji kartáčem.
Tak dlouho byl jsem ve světě,
kde ztrácím se jak kapka v moři.
Tady to však patří mně
a jenom mně, vy malí škvoři!
Jenom já znám nazpaměť,
kde jaké smítko leží.
Boháč – ten, kdo má svůj svět,
jejž jako poklad střeží.
Pavla Leščinská (2. místo v kategorii do 14 let)
Střep
Když lidé kráčí smrti vstříc,
ať už se snaží sebevíc,
nezastaví je nikdy nic.
Pak však přijde ten pravý čas,
kdy po zádech ti tančí mráz,
když ti v hrdle slábne hlas.
To smrt přišla a vyhubila,
jen aby sama zastavila
vše, co nikdy necítila.
Tak se zjeví čistý chtíč,
přivést zpět, co už je pryč,
i bolest hořkou jako bič.
Jen tak se lidé naučí,
že domov nic nezaručí,
když smrt tě drží v náručí.
A láska, cit a melodie,
i nezkrocená fantazie,
představí ti střípek poezie.
Poezie, co lék vždy schovává,
lidstvu tak jen tiše pomáhá,
když nás klame naše představa.
Představa klidu, míru, pokoje.
Chceme být jen stíny za závojem,
i když válka není vyhraná bez boje.
Střep hrubý, jenž však nebolí,
je jak krvavá malba pistolí,
kterou láska jen tak nezhojí.
Střep zapadne přímo do srdce
a lítost je tak u konce,
duše už jen domov chce.
Dojde nám, že pravý čas je teď,
začít žít, domov ctít, lásku chtít
a najít správnou odpověď.
Odpověď jedinou platnou,
jak přejít přes lávku vratkou,
lávku nekonečnou, však krátkou.
Lávku, která nás domů zavede.
Domů, kde svět nebledne,
v čele s láskou, která nás povede.
Tereza Gavlasová (2. místo v kategorii do 17 let)
tichá noc
mrzne.
zářivá světýlka,
sněhová postýlka
a malý holoubek
šlape sám zlehýnka,
předstírá klid.
chýlí se k půlnoci,
mrzne mu tělíčko,
buší mu srdíčko.
touží po pomoci,
bude jen snít.
tiše po náměstí
šedivý holoubek
tam a zpět přechází,
síly mu dochází.
přeje si,
neví, co.
snad kousek kabátku,
rybičku v pozlátku,
zrníčka hromádku…
nebo jen pohádku?
tu ho nečekaně
sevřou teplé dlaně,
uprostřed hloubání.
holoubek klepe se,
co osud přinese?
ať už ho odnese
na onen svět…
nevinné děvčátko,
s modřinou na tváři
svírá holoubátko,
očička mu září.
mrzne.
zářivá světýlka,
sněhová postýlka,
v ní šťastné děťátko,
se sivým holubem,
smutek pošel.
ptáček už nevnímá,
dítě ho kolíbá,
sen přenádherný má…
v spánku svém
dýchá zem
a malý holoubek
domů došel.
Kateřina Opatová (3. místo v kategorii 15–17 let)
Poničená vize léta
Červánky zakalený šedým dýmem,
letní lásky zmizí s tímto týdnem.
Naposled si zaplavem,
než zmizíš u Havla s davem.
Odlesky od prasklýho foťáku
jsou poetický jak vztahy na dálku,
akorát, že jsou i stejně nefunkční-
víc než filmový přestávky komerční.
Všechny ty naše výlety a nápady,
co se nám nad medovníkem zdály
tak, TAK, moc skvělý.
Tak proč bychom se vzdali?
Léto plný Tomáše Kluse, lásky a radosti ryzí.
Léto, co vytvořilo nespočet poničených vizí.
Léto roztříštěný jak sklenička o kov.
Léto, co mi konečně vytvořilo domov.
Nalejem prosecco
Odjedu někam daleko.
Ne na pláž, ne do lesa.
Tam, kde se pilo prosecco
a hrály se pexesa.
Z balkonu byly vidět západy.
Dojdu až k rybníku,
kde všude roste kapradí.
Na chleba dám dost šnytlíku.
Složím znovu ty velký puzzle,
uvařím polívku Co dům dal.
Vrátí se všechny iluze,
který jsi mi kdy vzal.
Budu tam úplně sama –
koukat se na ty západy.
Hlavu zaměstnám rébusama
a za tebe najdu náhrady.
Pustím si detektivku.
Že by nadpřirozeno?
Její duch objeví se vmžiku
a nalejem si prosecco.
Ivan Durnev (3. místo v kategorii 15–17 let)
Stýskání
Pod cizí oblohou, co svítí tak jasně,
proč zní mi ticho najednou halasně?
V zemi, kde řeky jinak šumí,
ptáci na větvích divně mluví.
Ve zdech, co šeptají cizím tónem,
stavím svůj příběh zlomky, slovem.
Prudce ten čas v pokoji plyne,
když v nové zemi cizinec žije.
Nebyla to volba, byl to rozkaz!
Věci se sbalily – nastal ten čas.
Hodnotu slovo v tu chvíli nemělo,
všechno se stalo, jako by mělo…
Domov mi vzali, pohodlí je pryč,
úsměv se ztratil, co na to říct?
Krajem, co v tváři skrývá mi stín,
hledám svůj směr, jak větru klín.
Každý kámen, co v srdci mi leží,
zpívá mi o domě, o lásce, o věžích.
O loukách krásných, co květinami voní,
o báječné poušti, kde se světlo zrodí.
„Domove, domove, drahý, jediný,
nejdražší, nejsladší nad světa končiny!“
Všude je dobře, všude je krásně,
ale domov jediný, ten je nejlepší.