Devátý ročník literární soutěže, tentokrát zaměřený na poezii s tématem Domov, už se blíží vyhlášení výsledků. Ty si budete moci přečíst v některém z dalších čísel časopisu. Prozatím vám přinášíme několik vybraných příspěvků.
Co je to domov?
Ela Marie Kuncová (16 let)
Ve snech vidím pokoj,
ten pokoj, ve kterém jsem vyrostla.
Dříve to byl můj svět,
teď už je to jen část smutného místa.
Může se zdát, že domov je budova,
ve kterém jsou světla a nějaká postava.
Postupem času zjistíte,
že je to jen dům, ve kterém žijete.
Nepřináší vám štěstí ani lásku,
jen teplo a střechu.
Což je nezbytné,
ale i děsivé.
Domov je duše,
která vám lásku dá.
Avšak zavinit slzy může,
ale jde jen o to, jak je laskavá.
Budova jen chřadne,
a najednou ji zbouráte.
Však lásku opětujete,
dokud oba neskonáte.
Domov je duše,
která vám vše umožní.
Poradí vám někdy dobře,
a někdy vás zas odsoudí.
I tak se k ní vždy vrátíte.
Lásku si k sobě najdete,
i když to neumíte.
O domově se vždy zmíníte.
Jeden z vás se vzchopí,
a k tomu druhému se vrátí.
Tak funguje láska,
která je vždy domovem.
Zahrady ztracenců
Věra Štědronská
V zahradách zelených, hlubokých, tajemných
bloudí a hledají ztracený čas.
Ti, kteří odešli, na vlnách odpluli,
ve světě hledali štěstí a naději,
dokud je vítr snů nezavál zpět.
Bloudí a hledají, v myšlenkách naději,
vzpomínky mísí se se strachem z úzkosti.
Přes hradbu vyrostlou za tisíce dnů,
dolétli nazpátek do zahrad vzpomínek.
Ztracenci zoufalí, zraněná ptáčata
hledají hnízda, ta s věkem vychladla.
Bláhoví ztracenci únavou bolaví
s údivem hledají záchytný bod.
Vánoční ozdobu, hrneček s puntíky,
máminu zástěru – cokoliv.
Nechápou, kam se vše po letech podělo.
Jistoty, co vítr odvál, jsou pryč.
Léta a zimy, jež prošly tou zahradou,
nechaly otisk svůj v listech i větvoví.
Ztracenci ztracení skrz keře zahlédnou
hřejivá světla za okny domovů vzdálených.
Medvídek plyšový pacičkou zamává.
Taky už zestárnul, hlava je schýlená.
Skleněná slza stéká mu na čumák.
Možná si vzpomíná na rána nedělní.
Jen on ví, kde je ukrytá kulička skleněná.
Roky už spí v prachu ztracená pod schody.
A ti, kteří ztracení přechází v okolí,
plačící dotknou se kůry na stromech.
Se vzpomínkou utrhnou větvičku břečťanu,
přes závoj slz se zahledí do dálky.
Ztracenci vzbuzení ze snu hned pochopí,
není a nebude žádná cesta zpět.
Dobrodružství malého anděla
Věra Štědronská
V půlnočním tichu uprostřed kostela
maličký anděl se ze spánku probudil.
Promnul si oči, protáhl ručičky,
seskočil z oltáře na kamennou zem.
S údivem dívá se doleva doprava,
svatí i andělé klidně si spí.
Na chladnou dlažbu stříbrné světlo dopadá,
anděl se v úžasu v té záři zatočí.
Sleduje třpytivý hvězdný prach tančící,
pozvedá oči až k barevné vitráži.
Otevře pusinku a nohou se odrazí.
Po stuze měsíční vydal se za světlem,
nahoru, vzhůru a stále výš.
Náhle ho po tváři lehounce pohladil
příjemný půlnoční vzduch.
Skrz rozbité okno hvězdy mu mávají,
lákají zvědavce na noční pouť.
Jen trošku zaváhal, andílek buclatý,
ale jen chvilinku, vteřinu snad.
A potom najednou se ocitl v temnotě.
Z výšky si prohlížel střechy a komíny,
pomalu zakroužil okolo kostela.
Trochu se bál toho prostoru před sebou.
Náhle jak magnet ho přitáhl stříbrosvit
třpytivé řeky s démanty hvězd.
Nikdy dřív podobnou nádheru neviděl.
Usedl okouzlen na sochu kamennou,
staletí střeží tu prastarý most.
Poslouchal tichý zpěv tančících vln.
V dálce zvon z kostela zazněl mu do uší,
probudil zvědavost v maličké hlavě.
Za řekou čekají neznámá zákoutí,
tajemství doposud nepoznaná.
Opojen volností zamával křidélky,
v mžiku byl za řekou nad spícím městem.
Neznámem přelétal andílek bláhový,
minuty, hodiny až měsíc šel spát.
Oči se klíží a únava přichází,
křídla jsou bolavá a v hlavě zmatek.
Kudypak letět mám? Jak jen se vrátit?
Kde je mé okno z barevných skel?
Proudy slz zoufalých na město padají,
jako déšť májový pokropí chodníky.
Roztříští světla, co po řece plují
a svatým na mostě svlaží hlavy ustarané.
Znavený anděl pak ztěžka se posadil
pod sochou rytíře pod mostním obloukem.
Vzlykal a vzpomínal na přítmí kostela,
na vůni kadidla a varhan hlas.
Náhle jak z nebe blesk před ním se objeví
lev, který s rytířem věrně tu přebývá.
Pohodí hřívou a zeptá se anděla,
copak ho trápí tak časně nad ránem.
Andílek vypráví, vzdychne a zafňuká.
Lev tiše naslouchá a pak vítězně zamrká.
Copak to povídáš?
O vysokém kostele? O barevných oknech?
O vůni kávy a sladkého perníku,
co vznáší se ulicí po celý rok?
Příteli maličký, anděli ztracený, já znám tvoje místo.
Vždyť tahle hádanka je snadná, tak pojď.
Neboj a nasedni, pár skoků postačí.
Uvidíš, jak paprsky slunce si hrají
s barevnými sklíčky tam vysoko nad zemí.
Pádili, běželi jak vítr v oblacích.
V mžiku pak stáli uprostřed náměstí.
Tady to poznávám, andílek zajásal.
Přes závoj slz zamžoural do výšky.
Duha, co vyrostla od řeky k náměstí,
objala anděla a nesla ho vzhůru.
Usmátý zamával na lva a s vděčností
dřív, než zmizel skrz rozbité sklo,
poslal mu tisíce barevných pus.
Na prázdné místo na oltáři dřevěném
položil křídla a hlavu dal na polštář snů.
Maličký anděl ze starého kostela,
spal šťastným spánkem těch,
kteří mají kam jít.