Mensa USA je se svými více než 50 000 členy největší národní Mensou na světě. Od svého založení v roce 1960 pořádá každoročně výroční setkání. V následujícím článku bych Vám rád přiblížil, jak to vypadá, když se na jednom místě setká 2 000 mensanů.
Šestidenního výročního setkání Mensy USA a Mensy Kanada (původně byly založeny jako jedna Mensa, tento rok slaví 50 let od založení) v roce 2010 se zúčastnil přesně 2001 člen. Hlavním místem konání se stal hotel Hyatt Regency Dearborn na jednom z předměstí Detroitu. Tento impozantní 14patrový hotel s téměř 800 pokoji byl prakticky celý rezervován pouze pro mensany. Na první pohled se tedy americké setkání diametrálně lišilo od toho českého, pro které jsou téměř tradiční chatky, sprcha se studenou vodou a stávkující topení.
Samotné setkání však bylo atmosférou velice podobné tomu českému – drtivá většina lidí na něj přijela ze stejného důvodu, z jakého jezdí na naše. Stejně jako u nás je to bezvadná příležitost, jak se ve velmi uvolněné a maximálně přátelské atmosféře potkat se starými přáteli a seznámit se s novými.
Proč byl zvolen právě Detroit, město, kam se v současné době příliš nejezdí? Čistě z praktických důvodů: je snadno dostupný jak pro členy ze všech koutů USA, tak Kanady. Díky místní krizi byl navíc hotel ochotný mensanům nabídnout skutečně lukrativní ceny. Kromě toho se setkání stalo velmi významnou místní událostí a přitáhlo pozornost a podporu starosty i guvernéra státu. A nakonec – na okolí při americkém setkání až tak nezáleží, velká většina programu se totiž odehrávala uvnitř hotelu, a kdo nechtěl, nemusel vystrčit ani nos.
Aby se návštěvníci nenudili, bylo připraveno šest linií skutečně rozmanitého přednáškového programu – od fungování Mensy, historie světa i USA přes pletení, psy, kočky a teorii strun až po parapsychologii a americkou reformu zdravotnictví. A k tomu několik speciálních kuriózních akcí jako přehlídka mensanů a mensanek ve spodním prádle, soutěž Mr. Mensa (dobročinná dražba večeře s vybraným mensanem), Singles stew (setkání nezadaných v hotelovém bazénu) nebo sezení anonymních alkoholiků (skryté pod názvem „Friends of Bill W.“).
Většina účastníků však trávila čas především povídáním s ostatními, a tak byl nejrušnějším místem jednoznačně „hospitality room“ neboli ohromný sál s kulatými stoly, kde bylo možné v jakoukoliv denní i noční dobu uzmout tácek s jídlem (zdarma), přisednout ke stolu a začít konverzovat o čemkoliv. Oblibě se samozřejmě těšila také báječně vybavená místnost deskových her a puzzle místnost, kde mohl člověk vyzkoušet různá netradiční puzzle. Pokud jste si mysleli, že ještě nikoho nenapadlo vytvořit čistě jednobarevné puzzle, mýlili jste se.
Na pořádek dohlíželi dobrovolníci v bílých kloboucích a celkově by se dalo říci, že akce probíhala velice hladce. Přitom celé setkání připravili a řídili pouze dobrovolníci, hlavní přípravný výbor se skládal z 15 členů, přípravný tým z 50 lidí a ruku k dílu během setkání nějakým způsobem přiložilo kolem 500 dalších dobrovolníků!
Jako milou drobnost přeprogramovali organizátoři automaty na plechovky s limonádou v hotelu tak, aby nechtěly žádné mince. Stačilo zmáčknout tlačítko a vypadla plechovka. Nemohl jsem se ubránit pocitu, že tak by věci fungovaly v ideálním světě. Avšak poté, co jsem se pod vlivem počátečního nadšení rozhodl ochutnat a porovnat všechny mně dosud neznámé značky limonád, jsem ztratil jak chuť k obědu, tak počáteční entuziasmus a nadále se zajímal spíše o vydavače chlazené čisté vody.
Jako u všech akcí Mensy i na této platilo, že Vám nebude nikdo nic vnucovat a dostanete jen to, co si sami vezmete. Kdo zůstane zamračeně sedět v koutě, tomu pečený holub do úst nevletí. Pokud se však nebudete bát a s úsměvem (americkým) vykročíte za ostatními, budete mít báječnou příležitost poznat nové lidi a dozvědět se něco o této zemi i o sobě. Stejně jako v české Mense i tady platí, že máte možnost potkat neuvěřitelně pestrou mozaiku lidí od kovbojů z Texasu, kteří přijdou na galavečer v koženém klobouku, přes distingované profesory věhlasných univerzit, hippies, běžné lidičky ze všech koutů až po české emigranty.
Na toto setkání jsem se dostal v rámci Leadership Exchange programu Mezinárodní Mensy. Ta mi také zaplatila letenku. Po jeho absolvování však mohu říci, že mě natolik nadchlo, že bych na ně jel, i kdybych si měl cestu uhradit sám, a určitě se v budoucnu vydám na některé z dalších amerických setkání.
Pro zájemce o tuto akci ještě doplním, že je třeba počítat se značným spánkovým deficitem, krásného pokoje v hotelu si totiž člověk skoro neužije. Po návratu domů jsem usnul a vzbudil se až o 15 hodin později.
Máte-li jakékoliv otázky, napište mi, rád odpovím.