Inteligenci odmala považovala za největší výtvor přírody. Po válce se sice pustila do studia moderní literatury na filozofické fakultě, ale v polovině studia v souladu s prohlubujícím se zájmem o tajemství lidské duše přestoupila na psychologii. Zajímala se také o psychiatrii, školní přednášky doplňovala intenzivním samostudiem a uchvátila ji i genetika, zvláště oblast dědičnosti lidské inteligence. „Čím větší má člověk inteligenci, tím se stává zajímavějším,“ říkávala Hana Drábková.
Po patnácti letech praxe klinického psychologa na Psychiatrické klinice prof. Myslivečka v Praze se dostala do výzkumné laboratoře a život ji postavil před osudovou volbu – vybrat si téma, jemuž se bude věnovat. Bez zaváhání zvolila genetiku inteligence. V rámci své odborné studie se rozhodla dlouhodobě sledovat 76 párů dvojčat z Prahy a severních Čech a zkoumat, jak se vyvíjí jejich inteligence. Celé čtvrtstoletí posuzovala dědičnost inteligence v rodinách dvojčat i jejich vzájemné rozdíly z různých hledisek, publikovala články, přednášela. Nakonec svou pozornost zaměřila na vysokou inteligenci, což ji přivedlo k myšlence na založení československé Mensy.
Uvolněná atmosféra jara 1968 dávala naději na společenské změny, a tak Hana Drábková využila půlročního pracovního pobytu na psychiatrické léčebně v Londýně a navštívila ředitele Mensy International. Její nápad založit Mensu v Československu jej nadchl – měla to být první Mensa v zemích východního bloku. Detaily byly dojednány, angličtí novináři už o tom psali články. Vpád vojsk Varšavské smlouvy do Československa však všechny plány zhatil. „Všem jsem musela říct, že je konec. Bylo mi to jasné, protože už předtím, během šedesátých let, jsem se byla ptát na ministerstvu na možnost založení Mensy, ale tam se mi vysmáli, že takový elitářský spolek nemůže v socialistické společnosti existovat,“ vzpomínala později Hana Drábková na smutné období českých dějin.
Čekání na další vhodnou příležitost k založení Mensy pro Čechy a Slováky se protáhlo na dvacet let, ale Hana Drábková se nevzdávala. V roce 1988 se na konferenci ve Švýcarsku, kde přednášela o dědičnosti lidské inteligence, setkala s čestným předsedou Mensy prof. Victorem Serebriakoffem. Znovu získala informace, jak založit československou Mensu, a domluvila návštěvu výkonného ředitele Mensy Eda Vincenta, který jezdil zakládat pobočky Mensy do nových zemí. Po návratu uveřejnila Hana Drábková inzerát, který vyzýval dobrovolníky k účasti na testování IQ. Přihlásila se tisícovka lidí. V dubnu 1989 přijel do Československa Ed Vincent a uskutečnilo se testování. Hranici IQ 130 překročila čtvrtina přihlášených. O tom, že se jedná o testování Mensy, se všichni dověděli až na místě.
Z 250 úspěšných účastníků stovka přijala pozvání na úvodní schůzku, byl zvolen první výbor. Hana Drábková se stala držitelkou členské legitimace s číslem 0001 a první předsedkyní československé Mensy. Zpočátku se testovalo málo, mensané se navzájem znali a měli k sobě blízko. „Měla jsem představu, že to budou lidi, kterým půjde o humanistické myšlenky a budou duchovně povznášet národ,“ svěřila se zakladatelka v rozhovoru pro časopis Mensa. Vývoj však směřoval k překotnému růstu, zvláště po pádu komunistického režimu. Mensa už nebyla „elitářským spolkem“ a nemusela pracovat tajně. Přibývalo testování, vznikaly SIGy, místní skupiny, počet členů rostl.
Hana Drábková směřovala k založení organizace sdružující a podporující vysoce nadané lidi po celý život. Nevzdávala se, ani když okolnosti jejímu záměru dlouho nepřály, a nakonec dosáhla svého. Možná časem pominulo kouzlo průkopnických začátků, kdy převládalo nadšení a pospolitost, avšak ani jedno, ani druhé Mensu nikdy neopustilo. To ji mohlo nepochybně těšit, stejně jako vznik Mensa gymnázia a nepřeberné množství dalších aktivit na podporu nadaných dětí i strmým tempem rostoucí počet členů. Vždyť česká Mensa je s počtem 3 654 členů (rok 2014, včetně členů Dětské Mensy) sedmou největší národní Mensou na světě! Hana Drábková nám v podobě české Mensy zanechala důkaz, jakou moc má síla myšlenky, když člověk opravdu celým srdcem touží něco dokázat. Patří jí proto dík nejen za Mensu, ale i za to, že mnohým z nás, třeba tápajícím nebo zmítaným pochybnostmi, může sloužit jako osobní příklad a zdroj naděje. Děkujeme za vše!
Mensa České republiky