Domů Věda a rozhovory Úvěrová krize a její příčiny V.

Úvěrová krize a její příčiny V.

Od Tomáš Nováček
Všichni jsou spokojení a šťastní, a pokud neumřeli, žijí až dodnes. Tak končil minulý, čtvrtý, díl našeho seriálu, ve kterém po výrobě zlata došlo na další z odvěkých lidských snů: na perpetuum mobile. Ještě ale té spokojenosti a štěstí nebylo dost: a bylo třeba přidat.
V naší historické sondě se právě nacházíme v momentě, kdy z hypoték průmyslově vyrábíme dluhopisy. A z nich zase jiné dluhopisy. A to je fuška… Když už ubozí subprime brokeři nestačili uspokojovat poptávku ani za pomoci kokainu a podobných povzbuzovacích prostředků (aby tu čtrnáctihodinovou šichtu bouchání hypoték nějak zvládli), kdosi si vzpomněl na deriváty. Přesněji na CDS – swap úvěrového selhání. Uvědomil si totiž, že pokud byste měli CDS na hypoteční dluhopis, v podstatě jste vytvořili syntetickou kopii původního dluhopisu. Strana, která takové CDS prodá, je ve stejné situaci, jako by dluhopis koupila – dostává pravidelný příjem, a pokud má opravdový dluhopis ztráty, musí je nahradit tomu, kdo CDS koupil. A pokud to uděláte chytře, můžete replikovat jenom velice specifickou tranši místo celého dluhopisu.

Nevěřící shortové
V případě syntetického CDO máte ale ještě jeden problém. Kupce, alespoň pro některé tranše, si sice najdete (i když někdy od roku 2005 se hledali hůře a hůře a více tranší zůstávalo na rozvahách bank), musíte ale mít ještě někoho, kdo je „prodá“. U standardního dluhopisu je to v podstatě vlastník hypotéky. Kdo by to mohl být u syntetického?
A právě tady si na své konečně přišli i shortové (český termín „krátký prodej“ se mi vůbec nelíbí, takže musíte snést můj anglicismus). Nemuseli si už dál půjčovat specifické dluhopisy a hrozit se, že si je někdo v nejhorším možném případě vyžádá zpět. Short-squeeze, noční můra všech shortů, nehrozila. Shortové navíc celkem přesně věděli, kolik bude ten který obchod stát – kupony, které zaplatíte držiteli syntetické obligace. A syntetických obligací lze vytvořit libovolně mnoho, takže leverage (pákový efekt) je váš dobrý přítel.

Co je to Short-squeeze: I shortové jsou jenom lidé, a jestliže je jejich pozice příliš ztrátová, uzavřou ji. Pokud se cena aktiva v jejich pozici pohne radikálně směrem nahoru, pozici uzavřou nákupem aktiva – a to posune cenu ještě více nahoru, což způsobí ztráty dalším shortům. A tak dále. A tak dále… Pokud by se role vyměnily a nahradili bychom shorty běžnými long pozicemi, je ekvivalentní událostí krach aktiva.

V textu jsem už zmínil docela hodně finančních inovací – je celkem zřejmé, že pár chytrých lidí se ve financích našlo. Nebyli ale jen na jedné straně, byli i mezi lidmi, kteří realitnímu boomu nevěřili.

Sázka na selhání
Ti si mezi jiným uvědomili zajímavou věc. Uvedu ji trochu obšírněji:
Tranše equity se většinou považovala za natolik riskantní, že ji byl problém vůbec prodat. Hodnota této tranše záležela na tom, jaký byl vztah mezi hypotékami v obligaci. Pokud by nebyl žádný a lidé by přestávali platit hypotéky v podstatě náhodně (někdo sem tam ztratí práci, umře apod.), byla by tranše equity opravdu nejriskantnější. (Technicky bychom v tomto případě řekli, že korelace mezi selháním hypoték v dluhopisu byla nulová.) Jenže…

Pokud všechny hypotéky v obligaci selžou najednou, senior tranše přestane platit kupony úplně ve stejnou dobu jako tranše equity.
V našich spojených nádobách nebude voda ubývat postupně a náhodně, ale zmizí všechna ve stejnou chvíli. V tom případě je hodnota všech tranší logicky úplně stejná (a korelace mezi selháním hypoték je jedna).

Nikdo neví, co se skrývá uvnitř
Teorie shortu byla, že pokud přijde krize, padne mnoho hypoték najednou – speciálně ty subprime. Shortové také věřili, že retranšování dluhopisů riziko vůbec nezmenšuje, ale naopak koncentruje. Uvědomovali si navíc ještě jednu důležitou věc: že vzhledem k tomu, jak byly dluhopisy strukturované, v podstatě vůbec nikdo nevěděl do detailu, co v nich je (a to necháváme stranou fakt, že správce strukturovaného dluhopisu mohl obsah CDO často měnit – aniž by informoval investory). Investoři věřili ratingovým agenturám, neboť sami neměli na pořádnou due diligence ani čas, ani schopnosti. Ratingové agentury čas měly, ale schopnosti ne (jejich specialitou byl přece rating komerčních dluhopisů, což je docela jiný
šálek čaje). Navíc, ratingové agentury byly placeny vydavateli dluhopisů, a pokud chtěly business, vždy se s vydavatelem nějak „dohodly“.

Sedět na bublině a čekat
Na základě těchto teorií a znalostí došli shorteři k zajímavému závěru a strategii.
Věřili, že korelace hypoték v dluhopisech je blíž jedné než nule, takže tranše jsou velice špatně oceněné. Z toho vyvodili následující strategii:
  • Zakoupit tranši equity, která platila celkem velký úrok.
  • Úrok z této tranše použít na shortování tranše mezzanine, tedy BBB, která vypadala jako nejvíc ohrožená.
  • Sedět a čekat, až bublina praskne.
Poznamenám, že úrok z tranše equity mohl být až 20 %, zatímco náklady na shortování tranše mohly být řekněme 5 % ročně. Takže i pokud hypotéky nezkrachovaly za rok či dva, mohl short něco (velice) málo vydělat – ale aspoň nebyl ztrátový.

Poslední díl v Magazínu Mensy už za týden.

Autor: Vlad Ender

Zanechat komentář

× 4 = 12

Mohlo by se vám líbit