Akademie literární kreativity byla založena 16. 11. 2019 v Litoměřicích jako volné a neregistrované uskupení slovesných umělců, estetiků a lingvistů. Cílem společnosti je rozvíjet literární kreativitu v České republice pomocí soustavného studia literatury, jejích zákonitostí a popularizace spisovatelského řemesla, zejména ve školním prostředí.
V tomtéž roce se začala scházet hrstka studentů a studentek nad kreativními úlohami v pravidelném semináři na Gymnáziu
Dr. Josefa Pekaře v Mladé Boleslavi, kde působí lektor Akademie PhDr. Adam Krupička, Ph.D., jako vyučující českého jazyka a literatury.
Období distančního studia od března do června 2020 nepřineslo útlum, naopak – kroužek přenesený do on-line prostředí virtuální učebny zaznamenal neobvyklý zájem, vzrostl počet aktivních autorů a autorek reagujících na pravidelně zveřejňovaná tvůrčí zadání (v současnosti Akademie literární kreativity sdružuje 32 žáků a studentů napříč všemi ročníky gymnázia).
Po opětovném nástupu do prezenční výuky v roce 2020/2021 se pak již aktivity kroužku ustálily na kombinaci distančního tvoření v domácím prostředí s osobním setkáváním na monotematických lekcích k daným problémům literární činnosti (tzv. mistrovské lekce). K 1. 10. 2021 byl rovněž spuštěn oficiální web Akademie literární kreativity (mensa.click/mp), kde čtenář nalezne informace o činnosti školního kroužku. Samozřejmou součástí internetových stránek jsou pak blogy všech literárně aktivních studentů Gymnázia Dr. Josefa Pekaře, kde jsou zveřejněny jejich nejlepší texty.
Nad pedagogickou činností Akademie převzala patronaci Asociace spisovatelů, a Gymnázium Dr. Josefa Pekaře se tak stalo její první partnerskou školou (od roku 2021). V budoucnu by v rámci tohoto partnerství měla Asociace vysílat své členy, profesionální spisovatele a spisovatelky, jako hosty Dnů literární kreativity pořádaných na gymnáziu v souvislosti s výročími upomínajícími nejslavnějšího absolventa – básníka Františka Gellnera.
Aktivity kroužku v loňském školním roce vyvrcholily předáváním Cen Akademie literární kreativity (28. 6. 2021). Devět nezávislých hodnotitelů (z řad pedagogů, vedení školy, ale i studentů, laických čtenářů a odborníků) vybíralo čtyři vítěze ze šestnácti textů, které na ocenění nominoval vedoucí semináře. Texty byly rozřazeny do čtyř samostatných kategorií podle svého zaměření a obsahu: Poietikos (za objevný literární experiment), Katharsis (za text, který nejlepším způsobem zachycuje lidské emoce a pomáhá vnitřnímu očištění čtenáře), Noéma (za text, který čtenáře obohacuje v oblasti poznání) a hlavní kategorie Aisthetikos (za text dokládající vysokou estetickou úrovní literární kvality). V každé kategorii byl jeden text vybrán jako vítězný.
Pro druhý ročník tohoto literárního ocenění se podařilo získat velice reprezentativní porotu. Bude ji tvořit „Devět hrdinek“, žen, které významným způsobem zasahují do kulturního, vědeckého a společenského života v ČR (např. laureátka ceny Magnesia Litera za debut roku, nositelka ocenění Sestra roku, organizátorka akce Maraton dopisů ze společnosti Amnesty International ČR, iniciátorka hnutí Nemusíš to vydržet, debutující zpěvačka, olympionička a další). Jednotlivé porotkyně jsou vybírány jako kariérní i morální vzory hodné následování. Dlouhodobým záměrem organizátorů ocenění pak je, aby každý ročník cen měl jiné složení poroty, které by odráželo nejdůležitější podněty ve společnosti, a přispívalo tak k navození diskuze o tom, kam česká kultura a společnost směřuje.
Ze soutěžních příspěvků:
Tanečník
Kristýna Prchlíková
V prstech svíral lem sportovního trička. Kdyby to jen trošku šlo, jistě by na něm umotal uzel. Po vzpřímených zádech mu stékaly kapky potu a nervózníma očima těkal po sále. Přijde vůbec? pomyslel si. Dál žmoulal lem a rukávem se pokusil otřít orosené čelo. Už mokrý rukáv bohužel neposloužil, akorát mu nad obočí přilepil pár pramínků světlých vlasů.
Trenér kroužil kolem jako sup čekaje na svou kořist. Chlapcova očka mimoděk vzhlédla a srazila se s drsným pohledem ledově modrých panenek. Jako by neznámá síla podlomila tanečníkovi kolena. Před pádem ho zachránily dveře. Klika cvakla a dovnitř nakoukla hlava černých kudrlin.
„Přece jen jsem vás našla!“ vykřikla radostně. „Jsem Anka, ty musíš být Petr. Jsi vyšší než já! Výborně! Začneme už dnes?“ Chrlila slovo za slovem, větu za větou. A malému chlapci spadl kámen ze srdce. Jen v zádech – tam pořád cítil ony dvě přísné, ledové oči.
…
…slow, quick, quick, slow… Pata! Špička! Špička! Pata! Rozléhala se sálem slova ostrá jako šlehání bičem. Anka se neusmívala. Netančila. Chlapci po tvářích stékaly slzy a hruď se otřásala v rytmu přerývaných nádechů. Kotníky po hodinách skákání bolely tak, že ho sotva udržely. I přes to. Nebyl schopen položit chodidlo na parket správně. „Jak jen jsem neschopný,“ vyčítal si.
…
Tváře mu zrudly. On vyhrál! I když uvnitř skákal radostí, ostych mu dovolil jediné. Otočil se na Anku, galantně jí nastavil rámě a pomalým, nejistým krokem vyrazili vstříc porotě. Rozhlížel se kolem, jako by snad pořád nevěřil, že medaile v ruce rozhodčího bude za pár chvil jeho. Bloudil očima davem, až nakonec zachytil pohled těch očí. Už se málem začal třást, ale včas to ovládal. Dnes je můj šťastný den, kdy sny se plní! Problémy teď neexistují, pomyslel si.
…
„Individuál“ – jen to slovo slyšel a jímala ho hrůza. Sám s trenérem na tom velkém sále plném zrcadel. Jak moc to nesnášel.
Položil ruku na kliku a třikrát se zhluboka nadechl. S otevřením dveří se kolena začala třást. Rychle za sebou zavřel a napotřetí rozklepanými prsty utáhl tkaničky bot. Pozdravil trenéra a se spuštěním hudby začal tančit. Zavřel oči. Hudba mu proudila tělem, nohy opakovaly kroky nacvičené hodinami tvrdé dřiny.
A v tom to přišlo. Ten hlas. Opět křičel. „Jsi neschopný! Propni ta kolena! Jsi moc tlustý, vlastní nohy tě neunesou!“ Přišla první rána. Zasáhla přesně. Maličký chlapeček padl doprostřed sálu – jako už tolikrát. Drobné ručky se snažily chránit tvář, po které se koulely slzy jako hrachy. Nepřemýšlel, jen doufal, že to všechno jednou skončí. A jeho rty neslyšně šeptaly.
I přesto Tě miluji.
Plameny
Kateřina Stránská
Opět se probudila na tom stejném místě. Uvězněná. Až na jedinou malou škvírku sem nepronikalo žádné světlo. Právě z toho malého zdroje naděje sem v tu chvíli procházela načervenalá zář. To ji trochu uklidnilo. Tak krásný to musí být pohled, jak za obzorem vychází slunce a pohrává si s barvami nebes. Tolik toužila po tom znovu to spatřit. Vidět obyvatele vesnice, kteří si radostně pozpěvovali při orání polí. Jak se asi teď mají? A jak se má on? Tolik toho spolu zažili, a přeci se zdálo, že toho bylo málo. Chtěla ho znovu vidět. Ne, potřebovala ho znovu vidět. Ale proč?
Rudá záře naplňovala svět. Nic jiného tu není. Jen ta krutá barva plížící se smrti. Plameny. Všude jen plameny a lidé, kteří se jim marně snažili čelit. Byly nelítostné. Ničily vše, co jim přišlo do cesty. Něco tak krutého přesto bylo impozantní. Na tom pohledu bylo něco až poetického. Krásného. Mohl myslet na to, jak se zachránit. Jak pomoci těm ostatním, kteří ztráceli život v téhle již prohrané bitvě. Ale ne. Myslel na ni. Je v pořádku? Je vůbec naživu? Nenáviděl se za to, že ji opustil, když ho potřebovala nejvíce. A ten pocit, co ho doháněl k šílenství. Jenže co to bylo za pocit? Snad vina, že je nechal ji odvést. Ale tu cítil a věděl o tom. Tak co byl tento hřejivý, ale zároveň tak nepříjemný pocit? Musí ji najít.
Co když na ni už zapomněl? Chtěla to tak, moc si to přála, ale na druhou stranu se toho obávala. Nechtěla, aby to tak bylo. Nebo vlastně ano? Byla tak zmatená svými vlastními pocity, snažila se je zahnat, jenže v tom chladu a tmě nemohla myslet na nic jiného. Co to bylo za pocit? Ten, který chtěla celou svou duší přijmout, ale zároveň se ho bála. Proč se tak cítila? Proč?
Rozhodl se. Ztratil všechnu naději. Jestli dnes večer zemře, bude to s ní. Musí ji najít. Běžel. Všude kolem byly slyšet žalostné výkřiky umírajících. On ale i přesto stále běžel. Nevěděl kam. Jediné, co věděl, že ji musí najít. Musí. Rudá barva plamenů a krve trpících lidí ho zaslepovala. Jeho plicím chyběl vzduch. On ji ale musí najít. Musí.
Tam venku muselo být tak krásně, jen ona tu byla zavřená. Tíha jejího bolavého srdce jí znemožňovala jakýkoli pohyb. Byla tak bezmocná. Tak slabá. Už ani tyhle myšlenky ji nepřinutily cítit něco jiného než to dotěrné šimrání, které nedokázala pojmenovat. To, co cítila, když její myšlenky utekly zase zpět k jejímu světu, do bezpečí. K němu. Ale proč?
Nedokáže to. Zklamal. Opět zklamal. S bolavou hlavou usedl do ohořelé trávy. Už neměl sílu. Přestal se bránit tomu pocitu, nechal jej, aby jím prostoupil. Zavřel oči a myslel na ni. Pocit se zvětšoval, sílil. Srdce bušilo. Rázem otevřel oči a prudce se zvednul. Pochopení se mu odráželo ve výrazu. Dech mu zrychlil. Už to pochopil. To nebyla vina, ba ne. Nebyla to slabost, právě naopak. Byla to láska.
Ten zvláštní pocit přidával na intenzitě. Ucítila mírné bodnutí ve svém srdci. Lekla se toho. To ji osláblo, tak tomu nechala volný průchod, jen na chviličku. Událo se to tak rychle. Pochopení. Úleva. Stesk. Bolest. Konečně to pochopila. Byla to láska.
Vůbec si nepamatoval, že by se někdy cítil slabě. Byl plný sil, odvahy… naděje. Naděje. Mírně s ním něco škublo. Ze srdce jako by se mu stal kompas. Věděl, kde ji najde. S nově nabranou silou vyrazil podle kompasu vpřed. On ji najde. Budou spolu.
Je daleko, ale blíží se. Přesně věděla, kde je. Jde ji zachránit. Znovu ho uvidí. Znovu se shledají. Budou spolu.
Prodíral se hořícími keři a stromy. Nevnímal okolí, byl zaslepen. Ovšem ne krvavou září plamenů, ale láskou. Vše jiné mu bylo jedno, jen jí potřeboval být nablízku. Cítí ji. Cítí, že se k ní blíží. Už jen posledních pár chvil a znovu se shledají.
Radost a poznání ale vystřídalo něco jiného. Strach. Východy slunce netrvají tak dlouho. Bylo by to krásné, to ano, bohužel to tak ale není. Když se po dlouhých hodinách posadila, zjistila, co se děje. Ve světě tam venku se dělo něco špatného. Svět sužovaly plameny. Rudé, smrtelné plameny. Plíce ji bolely. Celé její tělo bylo nasáklé kouřem. Dusila se.
Něco je špatně. Tím není ani zdaleka to, že vše kolem něho hořelo. Něco bylo velmi špatně. Spojení jejich srdcí zakolísalo. Strach byl tak silný a nečekaný, přimělo ho to přidat. Byl blízko. Musí to vydržet. V tu chvíli to uviděl. Malou boudu s těžkými, kovovými dveřmi. Spojení sálalo odtamtud. Ale sláblo. Vyrazil ke dveřím a snažil se je otevřít. Marně.
Slyšela ho. Cítila ho. Přes všechnu bolest vstala a dotkla se dveří. On je na druhé straně. Tak blízko, přitom tak daleko. Snažil se dveře otevřít. Marně. Pak nastalo ticho. Nevěděla, co se děje, bála se. Vzduch jí z plic dočista zmizel, když s tou známou bolestí upadla zpět na zem. Necítila nic, jen kouř.
Zevnitř jeho srdce se ozvala rána. Prasknutí. Ona umírá. Chtěl to vzdát. Zemře jí nablízku. To by mělo stačit. Prostě nechá plameny, aby ho spolkly i s okolním světem. Jenže pak uviděl klíč. Z jeho pozice byl jasně vidět, jak je schovaný pod větví. Ta byla v zajetí plamenů, ale on to ignoroval. Držel klíč ve spálených prstech. Jen aby vydržela i ona. Odemkl dveře a spatřil ji tam. Jak tam leží. Bez sil. Visela na posledním vlásku života. Ale držela se ho pevně. Vzal ji do náručí a vynesl ven. Otevřela oči. Když ho spatřila, celé se rozjasnily. Znovu se shledali. Byli spolu.
Ruku v ruce leželi na zemi. Nemuseli nic říkat. Oba to věděli. Svůj osud. Mlčky sledovali kouřem zašedlé nebe a čekali, až si pro ně přijde smrt. Taky že přišla. Pak už jen…plameny.