306
Ticho.
Tma.
Někde v dáli zaniká poslední paprsek
světla.
Kolem není vůbec nic.
Ani slunce se svými hřejivými paprsky, ani
strom, s jehož listy si pohrává slabý vítr, ani jediný člověk, který by tě
utěšil hřejivými slovy „Všechno bude dobré.“
Co se to děje?
Jakoby se ti
svět rozpadl na tisíce malých střepů a ty nemáš sílu a ani chuť je poskládat
zase zpátky.
Uvnitř tebe řádí hurikán.
Utíkáš do dáli, ale přitom stále
stojíš na místě.
Křičíš a naříkáš, ale z tvých němých úst nevyjde jediný
zvuk, který by prorazil to hrobové ticho.
Slyšíš kroky, které tě
pronásledují, otočíš se, a spatříš pouze svůj vlastní stín.
Slyšíš někoho
plakat.
Rozhlédneš se, ale přes ponurou tmu nikoho nevidíš.
Zaposloucháš
se a pak ti to dojde.
To pláčeš ty.
Utíkáš před sebou a před světem ještě
dál do této hrozné tmy a prázdna.
Padáš do hluboké propasti a tvé vlastní já
ti odmítá hodit provaz, abyses dostala zase zpět. Protahuješ ruku do prázdna,
snažíš se něčeho dotknout, ale nic, než tmu a prázdno nenahmatáš.
Chtěla bys
odtud pryč?
Nebo sis to tak sama přála?
Ani nechceš být šťastná, neznáš
jiný pohled, než pohled utrápené osoby, co nenávidí život, za to, co jí
provedl.
Tvá slabá duše nemá chuť bojovat s problémy a tak se uvrhne do svého
vlastního vězení při prvním klopýtnutí.
Není to život, který ti ubližuje, ale
ty sama.
Ty sis tohle všechno vytvořila, děje se to uvnitř tebe a ty odmítáš
otevřít oči a spatřit to, co vidět nechceš.
Život není nelítostný, ale je to
krásné místo, krásnější, než ráj v nebi.
Tady se dopustíš chyby a dostaneš
druhou šanci.
Život ti nabízí pomocnou ruku každou chvíli, tak za co ho tak
nenávidíš?
Podívej se na svět očima šťastného člověka, přestaň se litovat a
uvědom si, že máš víc, než si zasloužíš!
Je jednoduché při prvním zklamání
vzít nůž a podřezat si žíly, ale co s tím zkusit bojovat? Neproklínat hned vše
okolo, nesvádět to na život a na lidi okolo, ale zkusit mít svět ráda!
Jen se
na sebe a na ostatní usmát, vyjít z tmavého pokoje na denní světlo, spatřit svět
takový, jaký skutečný je!
Nezkreslovat si ho do tmavé podoby, ale uvědomit
si, co všechno nám život dal!
Už jenom, že jsi ten život dostala.
Máš
tělo, pět smyslů, spoustu možností a lidí okolo sebe. Tvé tělo je nejdokonalejší
předmět na zemi, když se řízneš, rána se zahojí. Dokážeš milovat, chtít, znát,
umět… Připadá ti to málo?
Dělat ze sebe chudinku, které život tak ubližuje,
je sobecké.
Každý má problémy, ale nikdy to není nejhorší.
A kolik
krásných věcí jsi zažila a nikdo na světě není, kdo by každý den neprožíval
aspoň jednu krásnou chvilku.
Žádný problém není tak hrozný, abyses o tohle
všechno připravila!
Sama to znám, něco se stane a člověk nemá chuť
žít.
Chce mít špatnou náladu, chce se trápit, ale co z toho budeš
mít?
Vždy se všechno spraví.
Musíme jít až do konce i přes všechny bolesti
a zklamání. Vždyť co tě nezabije, to tě posílí. Můžeš být nejšťastnější člověk
na světě, pokud budeš chtít!
Tma.
Někde v dáli zaniká poslední paprsek
světla.
Kolem není vůbec nic.
Ani slunce se svými hřejivými paprsky, ani
strom, s jehož listy si pohrává slabý vítr, ani jediný člověk, který by tě
utěšil hřejivými slovy „Všechno bude dobré.“
Co se to děje?
Jakoby se ti
svět rozpadl na tisíce malých střepů a ty nemáš sílu a ani chuť je poskládat
zase zpátky.
Uvnitř tebe řádí hurikán.
Utíkáš do dáli, ale přitom stále
stojíš na místě.
Křičíš a naříkáš, ale z tvých němých úst nevyjde jediný
zvuk, který by prorazil to hrobové ticho.
Slyšíš kroky, které tě
pronásledují, otočíš se, a spatříš pouze svůj vlastní stín.
Slyšíš někoho
plakat.
Rozhlédneš se, ale přes ponurou tmu nikoho nevidíš.
Zaposloucháš
se a pak ti to dojde.
To pláčeš ty.
Utíkáš před sebou a před světem ještě
dál do této hrozné tmy a prázdna.
Padáš do hluboké propasti a tvé vlastní já
ti odmítá hodit provaz, abyses dostala zase zpět. Protahuješ ruku do prázdna,
snažíš se něčeho dotknout, ale nic, než tmu a prázdno nenahmatáš.
Chtěla bys
odtud pryč?
Nebo sis to tak sama přála?
Ani nechceš být šťastná, neznáš
jiný pohled, než pohled utrápené osoby, co nenávidí život, za to, co jí
provedl.
Tvá slabá duše nemá chuť bojovat s problémy a tak se uvrhne do svého
vlastního vězení při prvním klopýtnutí.
Není to život, který ti ubližuje, ale
ty sama.
Ty sis tohle všechno vytvořila, děje se to uvnitř tebe a ty odmítáš
otevřít oči a spatřit to, co vidět nechceš.
Život není nelítostný, ale je to
krásné místo, krásnější, než ráj v nebi.
Tady se dopustíš chyby a dostaneš
druhou šanci.
Život ti nabízí pomocnou ruku každou chvíli, tak za co ho tak
nenávidíš?
Podívej se na svět očima šťastného člověka, přestaň se litovat a
uvědom si, že máš víc, než si zasloužíš!
Je jednoduché při prvním zklamání
vzít nůž a podřezat si žíly, ale co s tím zkusit bojovat? Neproklínat hned vše
okolo, nesvádět to na život a na lidi okolo, ale zkusit mít svět ráda!
Jen se
na sebe a na ostatní usmát, vyjít z tmavého pokoje na denní světlo, spatřit svět
takový, jaký skutečný je!
Nezkreslovat si ho do tmavé podoby, ale uvědomit
si, co všechno nám život dal!
Už jenom, že jsi ten život dostala.
Máš
tělo, pět smyslů, spoustu možností a lidí okolo sebe. Tvé tělo je nejdokonalejší
předmět na zemi, když se řízneš, rána se zahojí. Dokážeš milovat, chtít, znát,
umět… Připadá ti to málo?
Dělat ze sebe chudinku, které život tak ubližuje,
je sobecké.
Každý má problémy, ale nikdy to není nejhorší.
A kolik
krásných věcí jsi zažila a nikdo na světě není, kdo by každý den neprožíval
aspoň jednu krásnou chvilku.
Žádný problém není tak hrozný, abyses o tohle
všechno připravila!
Sama to znám, něco se stane a člověk nemá chuť
žít.
Chce mít špatnou náladu, chce se trápit, ale co z toho budeš
mít?
Vždy se všechno spraví.
Musíme jít až do konce i přes všechny bolesti
a zklamání. Vždyť co tě nezabije, to tě posílí. Můžeš být nejšťastnější člověk
na světě, pokud budeš chtít!