Jsem růže
Čti, věř,
jsem růžový keř,
lásce vzkvétám,
vadnu smutný,
i mám trny,
nebodám,
krom sebe
tak moc, vím,
jak Stín
mnou zebe,
sůl teču, mízu.
Ne topol, břízu
zřím, svít í svíce,
jak jej líce,
jež jen hvězdy,
sazené hranou
v zástup tisíce stý
mou Tmou;
kreslí v rysy,
jaké znám je z kdysi.
Stále věř,
tu tvář šeř
a srdce nech
se zbarvovat
v krásu svoji,
můj vzlyk
bol vát
za závoji.
A teď
mne veď,
verši,
básní dál,
květ opadal,
slza další,
slza s ním,
já sním, vím,
žhne stále,
stále žhne
až přijde dne
vše skonalé.
Nemrtvý a nesmrtná
Ani cifer tolik lidu známo,
bych jen svou sumou vyčíslit měl,
po kolikrát již já prošel tunel
Smrti vstříc a ožil další ráno
a zemřel pak a ožil zas, ano,
a večer znovu. Znovu hořký chmel
roste v mém sladkém sadu, kdež směl
a kéž smím to, co dál nedopřáno:
Ona. Mých světů, krokem v ně zas,
kde zneuctil by všechen Stín ten jas
její mi blízký, co podzim březnu.
Ona, věčnem dýše vůni třešní,
jíž já se nezbavím, víla lesní,
ze své mysli, ani Smrtí ze snů.
Ona jak slunce, on věčné novoluní
Kdy jasný pozdrav sluneční
onou věnován mně bude
a vlasy rozlije své rudé –
zářná tímto časem zvěční,
ani hřejné této slečny
zoří neustojím kruté,
Nocí jásám temně, blude,
kdo v pouť ženeš mne k ní.
Nezní jen žalozpěv, zní drozd
všeho ptactva řeči znalý
pět i líci opěvovat tu všejasnou,
– z výší skal po hlubin hvozd,
tak smyslu tam, kde dlí zmary –
jež ohně, ve Stín žalíc tu mou, nehasnou.
Třetí milá, první královna
Elfí sluch, sivé oči
drží kouzlo dní, nocí,
večerů i chladných rán,
kdy svítí mé Tmy chrám.
Sivý zrak, elfí sluch
tu mou tvář mění v luh,
nesu herbář svých královen
a mrtvého motýla zároveň.
Venku je chladno,
já nevím co na sebe
Životy mám dva jak nebe
Jsem upír, nemůžeš
mi ublížit, když
pláču připadám si
jako člověk.