Jsem
Jsem duha na horách
bílá mlha na hladině rybníka
dítě, co má strach
holčička, jež za káčou utíká.
Jsem tichá malá hvězda
tón, co zní v sále
i když se to nezdá
jsem sklíčko z okna v katedrále.
Jsem klapka fagotu v orchestru
z lesa borové jehličí
sníh, co padá na cestu
každý poutník mi to dosvědčí.
Jsem také jméno v kalendáři
běžný akademický titul
holka, co neumí tančit
a ráda se koupe v sluneční záři
se sněním měla bych končit
můj kajak už na vodu vyplul.
Přesto ještě krátkou chvíli
chci být pírkem labutí
jsem jen člověk, co se mýlí
snílek na počátku století.
Jsem také pražská rodačka
dříve nadšená zahradnice
bývala jsem i školačka
kdo ví, čím budu více.
Přesto jsem někdy ráda
jako duha melancholická
už tisíc roků stejně mladá
chladná, přísná, statická
jako můj oblíbený gotický sloh
do čeho naděje vkládám
neprozradím – ví jen Bůh.
Zimní
Pomalu se rozsvěcují světla na Pankráci
potichu se zháší den
v rádiu zas hlásí o krizi a o vojácích
soumrak mi napoví
kudy jdu a kdo jen jsem.
Možná, že to léto ví
možná vzdálený hlas
obzor je modrý a růžový
na hodinách stojí čas.
Pro nové verše kam chodí básníci
kdo tenkrát na počátku stál
jdu vzpomínkou po šedé dálnici
jdu vzpomínkou, co sníh nezavál.
Lehce pero klouže po papíře
jako lodě po hřbetech vln
dívám se světu do talíře
znám tóny naladěných strun.
Pomalu se stmívá na Pankráci
televizní budova dlouho do noci svítí
v pátek, ve středu, v neděli
každý den
aby občané věděli
o krizi a o vojácích
aby mohli klidně snít
Český sen.
Obloha je růžová, šedá, fialová
to není polární zář
to do noci svítí světelný smog
když ale nad hlavu se podíváš
tam nad vrcholky stromů
vysoko nad televizní strop
pak uzříš kousek modrého nebe
a první hvězdy se nad hlavou rozzáří
svit Měsíce není vůbec vlezlý
ani nevadí schůzky v diáři.
Siluety lesních stromů
i hrušně pod oknem je hodně ztemnělá
jen zasněžené střechy domů
září do běla pod žlutou oblohou
a protivné reflektory z Kavčích hor
mi do oken svítí
v mlze už zmizela i televizní budova
tou dobou vzpomínám na podlétí.
Když se sklání slunce
na hladinu rybníka
a šumí rákosí
to čas rychle utíká
co už se vystřídalo podzimů a zim
nekonečný tok života se zdá
snadno se neříká
když mlha padá na leknín.
A všechny úvahy kam to jdem‘
nezbývá než s životem se potýkat
jak tma s černým jalovcem.
Obloha je tmavě oranžovo šedá
a žádné návěstí
jen chladné světlo luceren
divně se mi v očích rozostří
s přibyvším večerem.
Zimní melancholická nálada
a na hodinách stojí čas
mám zrcadlové písmo
jako ten, kdo sám sebe ovládá
kdo slyší vnitřní, zasněžený
tichý hlas.