Kdy jste se stal členem Mensy a co vás k tomu inspirovalo?
Už přesně nevím, členem jsem asi deset až dvanáct let. Než začaly moje zdravotní potíže, chodil jsem hodně na turistiku. Tam mi o Mense vyprávěli, že je báječná a jsou v ní jenom samí chytří lidé! Potom jsem v novinách četl, že dělají testy, tak jsem to zkusil.
Jak se změnila Mensa za ty roky, co jste jejím členem?
Velice se mi zamlouvá současné vedení české Mensy pod předsednictvím Tomáše Blumensteina. Na akce jsem začal více chodit v posledních čtyřech až pěti letech, předtím jsem se tolika akcí nezúčastňoval.
Z mensovních akcí se zúčastňujete zejména setkání Business Clubu a celostátních setkání. Jaké akce navštěvujete nejraději?
Rád chodím také na anglická setkání (SIG MEG – pozn. autorky), zajímavá byla beseda s cestovatelem Aloisem Peyrem, který se plavil plachetnicí z Austrálie až do Prahy na Císařskou louku.
Přiznával jste ve svém životě vždycky svou vysokou inteligenci, anebo byly časy, kdy jste ji musel nějakým způsobem skrývat?
Hlavní část mého života se odehrála za bolševika. To se inteligence moc nepřiznávala. I když jsem měl slušné postavení, později jsem byl vedoucím oddělení radionuklidů, které se zabývalo radioaktivními látkami, což bylo uznávané ve světě. Spolupracoval jsem s Mezinárodní agenturou pro atomovou energii ve Vídni a byl jsem jako expert vyslaný na několik misí. Působil jsem jako hostující profesor dva semestry v Chile, potom v Mexiku, na Srí Lance, v Thajsku, Peru a Rumunsku.
Jak jste prošel klasickým vzdělávacím systémem? Podporovali se tehdy nadaní lidé?
Nepodporovali se obzvlášť. Prošel jsem základní školou, gymnáziem, potom jsem nastoupil původně na techniku a pak přešel na přírodní vědy. Skončil jsem v roce 1953 jako promovaný chemik, a jelikož mne velmi bavily jaderné vědy, nastoupil jsem na aspiranturu v Ústavu jaderného výzkumu, vedle toho jsem ještě dálkově vystudoval fyziku. V pozdním věku, asi ve 45 letech, jsem ještě potřeboval přibrat radiofarmaka, tak jsem studoval v podstatě ve stejnou dobu a na stejné škole jako můj syn.
Pořád pracujete, anebo už spíše odpočíváte?
Původně jsem byl chemik, v prvotním období jsem se zabýval zejména chemickými změnami při jaderních reakcích, tzv. chemie horkých atomů. Na tom jsem také obhájil kandidátskou disertaci. Měl jsem referát o získávání vysokospecifických aktivních radioaktivních látek na konferenci v Ženevě. Pak jsem z rodinných důvodů krátkou dobu působil na Biofyzikálním ústavu v Brně, tam jsem se zabýval efekty účinků jaderných zkoušek – stroncia, které se objevovalo v životním prostředí. Pak jsem přešel zpět na Ústav jaderného výzkumu, kde jsem dostal za úkol zjistit, zda je možné dělat radioaktivní izotopy na cyklotronu tady, v bývalém Československu. Původní zadání bylo dokázat, že to je k ničemu. Zkoušel jsem to, ale pořád mně vycházelo, že to je užitečné, že to k něčemu bude! Vize, co jsem tehdy měl, se tedy časem potvrdily! Pak byl cyklotron v rekonstrukci a vyvstala potřeba radiofarmak. Byl jsem vedoucím oddělení radiofarmak, dodávali jsme asi šest preparátů do padesáti nemocnic v celé Československé republice. V roce 1989 jsem odešel do důchodu. Mezitím jsem byl několikrát na expertízách. Přednášel jsem chemii horkých atomů na ČVUT. Později jsem na farmaceutické fakultě v Hradci Králové přednášel radiofarmacii.
Jak se v průběhu letměnil postoj k inteligenci, k lepšímu, anebo k horšímu?
Teď už se to zlepšilo, samozřejmě. Můžu uvést jako pikantnost, jak fungovali domovníci „s ušima všude“. Měl jsem kolegu na farmaceutické fakultě, měl jet někam do zahraničí a přišel na něj posudek od uličního výboru. Bylo tam napsané „dejte si na něho pozor, musí mít něco s nějakým náboženským hnutím, protože mu přichází dopisy z adresy od společnosti Jana Evangelisty Purkyně!“ (smích) To abyste věděla, jak inteligenti trpěli.
Jak jste to zvládal? Setkával jste se s lidmi s vyšší inteligencí pouze v práci?
V práci byli vesměs inteligentní lidé, většinou „fachmani“. Museli jsme však vytrpět řadu „organizačních“ pracovníků, kteří nám život znepříjemňovali, například kádrovák a pak pán ze „zvláštního“ oddělení. Bylo hluboce urážející, že jsme měli omezený styk s cizinci. Pokaždé jsme museli požádat, když jsme se měli s cizincem setkat, a po uskutečněném setkání anebo korespondenci odevzdat „hlášení o styku s cizinci“. Již od roku 1946 jsem cestoval do zahraničí, venku jsem měl spoustu přátel, takže mne to velmi omezovalo a uráželo.
Existovaly před vznikem Mensy nějaké spolky pro lidi s vysokou inteligencí? Oficiálně anebo neoficiálně organizované? Jak se tito lidé setkávali?
V letech 1945 až 1948 jsem byl u skautů, to byla moc dobrá organizace rozvíjející tělo i ducha mladých lidí, i když nebyla vyloženě zaměřená jen na inteligenci. Po roce 1948 byl skauting zakázán a obecně nastal útlum svobodných společenských organizací. Spíše jsme se bavili jen se spolužáky anebo s kolegy, a to jen s těmi, kterým bylo možno důvěřovat.
Obecně ve společnosti tedy žádné organizace obdobné Mense nebyly?
Nic nebylo. Byly společnosti jenom odborné, specializované, kde jsem byl také organizovaný. Jednak chemická společnost a později VTS, vědecko-technická společnost, pro technické věci.
Jaké jste měl koníčky kromě práce?
Turistika, skauting, rád jsem chodil plavat, zabýval jsem se filatelií a historií.
Doteď rád cestujete – čerstvě jste se vrátil z Turecka, předtím jste se zúčastnil části mensovního zájezdu do Anglie … V jaké zemi se vám nejvíc líbilo? Jaká cizí kultura vás nejvíce zaujala?
Velmi na mne zapůsobila Srí Lanka s hlubokým, nejčistším buddhismem. Poznal jsem tu zemi, i když mají problémy s Tamily. Mám rád také krajiny Latinské Ameriky. Byl jsem v Chile, dodnes tam mám přátele, se kterými koresponduji e-mailem. Navštívil jsem též Velikonoční ostrovy, které mne okouzlily. Mexiko na mne zapůsobilo kulturními památkami, zaujala mě tam též takzvaná plovoucí zahrada, na jezeře (Xochimilco). Je to zahrada, ale mezitím jsou kanálky, připomíná mi to Spreewald v Německu.
Mluvíte sedmi jazyky – česky, německy, anglicky, latinsky, rusky, španělsky a francouzsky. Jak jste se je v průběhu života učil?
Češtinu s maminkou. Potom tatínek pracoval v Olomouci a maminka s námi od května do září, dokud jsme ještě nechodili do školy, pobývala v nedalekém Šternberku (na letním bytě, tam jsem si hrál s německými dětmi). To mně zůstalo v uchu, němčinu mám proto téměř jako druhý rodný jazyk. Němčinu jsem si potom ještě doplňoval. Za války to bylo moc přísné, měli jsme češtiny asi tři hodiny týdně a němčiny osm! V Německu jsem jeden rok studoval. Mám hodně německých přátel a jsem s touto řečí pořád v kontaktu. Angličtina – rodiče mi platili učitelku při gymnaziálních studiích. V roce 1946 jsem byl vybraný ze Skautu a pobýval jsem tři měsíce v Anglii. Byl jsem i v Oxfordu na kurzu pro učitele angličtiny. Angličtinu stále používám. Ruština – pobýval jsem na aspirantuře dva roky v Rusku a měl jsem také Rusku za manželku. Francouzština, ta je nejslabší. Učil jsem se na gymnáziu, domluvím se, ale valné to není. Španělština – místo hostujícího profesora, to byl rok 1966 – 67, udělal jsem si rychlokurz. Jazyky mě vždycky mimořádně bavily. V Chile jsem přednášel původně anglicky, ale pak bylo pro mne příhodnější mluvit španělsky. Ke konci pobytu se mi stala zajímavost, že jsem nerozuměl česky. Ze začátku moje znalost španělštiny byla ubohá, řada lidí se mnou ze zdvořilosti mluvila tu anglicky, tu německy, jeden Rus na mne mluvil rusky. Vždy, když jsem s někým mluvil, mohl jsem vědět, že na mne promluví v tom kterém jazyce. Na rozloučku jsem pak uspořádal posezení, byl tam také jeden kolega Čech. Ze zdvořilosti před ostatními lidmi jsme spolu vždy mluvili nějakým tím cizím jazykem. Tu německy, tu anglicky, tu francouzsky, tu španělsky a češtinu jsem vůbec neočekával. Najednou ten kolega se na mne obrátil a řekl něco česky. Španělsky jsem mu odpověděl, že nerozumím, aby to zopakoval! (smích)
Jaké je vaše životní krédo anebo čím se řídíte?
Moje životní přání je, abych svůj život neprožil nadarmo, aby něco po mně zůstalo.
Co tedy myslíte, že má v životě největší smysl?
Jednak je to poznání, poznání světa, a pak přátelství, mít pár upřímných přátel.
A třeba poctivá práce?
Práce také, to je jasné. Vědecká práce je dřina.
Co děláte pro to, abyste se udržel duševně svěží? Nějaké mentální cvičení anebo luštíte třeba křížovky?
Pořád sedím u počítače, mám kontakt s lidmi, koresponduji si s nimi. Mentální cvičení speciální ne, spíše dělám cvičení na svoje prohnilé tělo (smích), cvičím každé ráno, jedu pár set metrů na rotopedu. Dvakrát týdně chodím cvičit do tělovýchovné jednoty, dvakrát týdně plavat a vloni jsem začal cvičit taichi.
Publikujete pořád odborné anebo volnočasové články?
Spíše volnočasové, do časopisů. Odborných publikací jsem měl celkem asi sto, teď je už nepíši, někdy mě požádají o odborný posudek.
Vím o vás, že jste nějakou dobu bydlel přímo na zámku v Losinách, kam jsme zavítali v rámci jarního mensovního setkání. Jaké to pro vás bylo vrátit se na tato místa?
Velké Losiny byly ve vlastnictví knížete Lichtenštejna. Můj tatínek byl generální ředitel lichtenštejnského majetku v Československu, což bylo především na Moravě. V roce 1945 už se schylovalo k nástupu Rusů a knížepán přeložil ředitelství, nejdůležitější úředníky s rodinami, z Olomouce do Velkých Losin. Prožili jsme tam půl roku, obsazeni Rusy, chtěli rabovat … Pak jsem tam ještě dělal za studentských let průvodce zámkem. To je moje vzpomínka na Losiny. Rád jsem se tam znovu podíval, ale už jsem na tu exkurzi nešel, když jsem si vzpomněl, co tam všechno bylo …
Na co se v nejbližší době těšíte? Jaké máte plány?
Měl jsem cestovat do Holandska, do Amsterdamu, kde mám také přátele, chtěl jsem se za nimi podívat. Bohužel bankrot letecké společnosti Sky Europe mi udělal čáru přes mé záměry, podobně jako problémy s návratem z Turecka. Možná pojedu do lázní, rád bych jel do Třeboně.
Co byste chtěl vzkázat mensanům?
Jestli by mne nedokázali nějak lépe využít, znalost a zkušenosti mého dosavadního poměrně dlouhého života. Někdy mám pocit, že „stařec, tak ho tedy necháme …“ Formuloval bych to spíš jako toleranci než využití.
Pane Svobodo, těším se na setkání s vámi na dalších mensovních akcích. Děkuji vám za rozhovor.