„Byla to náhoda. Přesně už si den ani měsíc nepamatuju. Psal se rok 1988 a v Mladé frontě vyšel článek o tom, že Prahu navštívil šéf Mensy z Londýna, pan Vincent, a že bude mít v Praze přednášku. To by byl článek, chytří lidé u nás! Zavolala jsem paní Drábkové (zakladatelce naší Mensy) a požádala ji o zprostředkování schůzky. Když jsem dorazila na domluvenou schůzku s panem Vincentem, už na něj čekalo asi dvacet lidí. Vincent jim nabídl testování. Mne posadil do první řady, dal mi též test a řekl, abych si ho napsala, ať vím, jak vypadá testování v praxi. Já zcela v klidu usedla, psala, neměla jsem trému. Brala jsem to jenom pracovně, „novinářsky“. Odevzdala jsem jako první. Pak jsme si povídali. Článek vyšel velice stručný, nebyla doba pro chytré lidi.
Když mi po dvou měsících přišel dopis, kde stálo, že jsem splnila hranici pro vstup do Mensy, nadmula jsem se pýchou. Hrdě jsem tuto informaci ukázala svému muži. Ten se na mě podíval a zeptal se, co bude k večeři. Pochopila jsem, že chlubit se vysokým IQ nejen na veřejnosti, ale ani doma nebude to pravé.
V roce 1990 nás několik „otestovaných“ paní Drábková oslovila, zda bychom nechtěli stát u zrodu Mensy v ČSSR. Pozvala nás na schůzku. Byla jsem hrozně zvědavá, kdo tam bude, jak asi vypadá chytrý člověk. Moc jsem si oddechla, když jsem viděla zcela normální lidi. Byli jsme nadšeni zakládáním. Po vzoru Anglie jsme sestavili seznam těch, kteří splnili podmínku vysokého IQ. Tím to začalo. Později jsme začali vydávat svůj časopis, pořádali schůzky. Měli jsme nadšení, vše ostatní nám chybělo. Zvláště finance. Členské příspěvky zdaleka nestačily a příspěvky od státu nebyly.
Kolik nás v počátcích bylo, už nevím. Ale první výbor si mohl zvolit číslo průkazu Mensy. Mám 21. Oko bere, to si dobře pamatuji.
Už v počátcích vznikaly SIGy. Počítačový, hlavolamový, ekonomický a jiné. S kamarádkou Alenou Strakovou jsme si řekly, že se do žádného nehodíme. Máme rády kafe, což takhle založit KKK – kafe, keksy, kecy. Nakonec se k nám přihlásilo hodně členů, mladší i starší. Setkávali jsme se pravidelně jednou za měsíc. Měla jsem chuť založit SIG Animals, protože mám pejska. Kdoví, jestli by nás bylo víc. Zatím to nikdo nenavrhl. Pejskaři, co vy na to?
Všichni víme, že vysoké IQ neznamená „patent na rozum“. Znám mnoho nepraktických inteligentů a také hodně chytrých s „nemensáckým IQ“. Se svým IQ jsem nepochodila v rodině ani na pracovišti a už vůbec ne ve společnosti. Kdo vyčnívá, není oblíben. Protože jsem se o svém vysokém IQ dozvěděla až v dospělém věku, nevím, zda mne ovlivnilo už v době studentských let.
Musím se na závěr povídání o vzniku Mensy podělit o zážitek z našeho prvního „mensáckeho“ plesu.
Konal se na Vinohradech v Domě železničářů. Protože jsem byla v přípravném výboru, dostala jsem čestné místo nedaleko parketu. Lidí bylo hodně, ale jen co odstartoval ples, všichni se přesunuli do mezipatra. Tam byly totiž počítače a společenské hry. Místo „plesání“ se hrálo a hrálo. Přeci jenom – „mensáci“! Číšnici nervózně pobíhali, protože kromě coly a piva žádný alkohol nikdo nepožadoval. Na parketu se točilo několik párů. Tak skvěle jsem si nikdy předtím ani potom bez tlačenic na parketu nezatancovala. Jen láhev bílého vína zůstala na stole.
Při desátém výročí Mensy za mnou do redakce Večerníku Praha přišli z televize. Zpovídat zakladatele. Otázka zněla: Jak se nám žije s tak vysokým IQ? Kladli tak stupidní otázky, že jsem na ně vždy jen něco „mekla“ a zatvářila se hloupě. Sdělila jsem jim, že chytrou se necítím, hlavolamy nemiluju, cizí jazyky mě nebaví a matematiku bych nikdy nechtěla studovat. I když jsem ji měla na střední škole ráda. V programu televize o Mense jsem se nakonec neobjevila. Moc obyčejný nezajímavý „mensák“ jsem byla.
V čem já vidím přínos Mensy? Mimo jiné se musím přiznat, že mne to zbavilo mindráků. Patřit mezi pár lidí s vysokým IQ není k zahození. Našla jsem si zde v Mense mnoho přátel, s nimiž si rozumím. Vloni jsem do „mensácké“ školky vodila i svého tříletého vnoučka Jarouška a obdivovala práci Jitky a Vaška Fořtíkových. Jsem hrdá babička a na podzim budu Fořtíkům vodit i dvouletého Honzíka. Ať vím, zda se skutečně inteligence dědí, jak to také ve svém výzkumu zjistila paní Drábková.
Marta Pawlicová s pejskem Doyllem, foto: archiv paní Pawlicové