Jana Tonová
Členem Mensy jsem se stala asi před rokem v požehnaném věku 39 let. Dříve jsem o tomto společenství chytrých hlav přemýšlela, ale chyběl mi jaksi nějaký impuls, aby se z přemýšlení stal opravdový skutek. Zatímco jsem se nakonec připojila díky své dceři, která se stala členem Dětské Mensy prostřednictvím gymnázia, mé prvotní důvody byly odjakživa čistě sobecké – domnívala jsem se, že lidé s IQ jako já musí mít nutně v průběhu života podobné zkušenosti a pocity jako já, a totiž že jsem proti většině ostatních chytřejší a přitom poněkud potrhlá, což mi brání efektivně zapadnout a obklopit se skupinou normálních přátel s podobným způsobem uvažování, jako to mají všichni ostatní. Možná bych je tedy našla v Mense …
Rok jsem v Mense strávila jako spící člen a vyčkávala, kdy se mi/nám podaří někde zapojit. (S jednou výjimkou a tou byl výlet do tropického ráje s M. Jindřiškem v březnu 2008.) Ukázalo se, že to není zase tak jednoduché, můj teenager je celkem introvertní a já jsem hodně vytížená prací a teď i cestováním za ní, takže není moc na čem stavět. Občas si přečteme pozvánky na akce různého druhu, některé jsou zajímavé, ale vyrazit někam za skupinou cizích lidí vyžaduje v dnešní uspěchané době dost velký zájem o daný předmět, koneckonců volného času je opravdu málo a člověk neví, do čeho jde.
Z toho, co jsem o Mense doposud přečetla – časopis, webové stránky, mail, je zřejmé, že je celkem aktivní a organizovaná. Vydávat pravidelně časopis v dnešním rozsahu, provádět tak často testování, starat se o gymnázium a udržovat slušný počet skupin a SIGů není málo. Pozvánky na akce a schůzky chodí každý den. Je vidět, že naše Mensa plní hlavní poslání, tedy „vytváří stimulující intelektuální a společenské prostředí pro své členy, umožňuje jejich dobrovolnou seberealizaci a podporuje vzájemné kontakty“.
A dál? Je to dost, a nebo jsme skončili v polovině? Zdá se mi, že členů, tedy aktivních členů, na kterých organizace stojí, není zase tak moc. Důvody jsou zřejmé. Je to už sám 2% limit z populace, roztroušenost členstva po celé republice a také různorodost jeho zájmů, protože hlavní zaměření, tedy pojítko, tu vlastně není. Přemýšlet a bádat se dá přece o všem. Mensa také nemá žádnou reklamu mezi veřejností, alespoň o žádné nevím (výjimkou budou asi školy). Výsledkem je, že něco důležitého zatím u české Mensy postrádám, a to je všeobecně vnímaný punc určité prestižnosti, který by přitahoval další členy. Ti by rozšiřovali základnu a svými případnými počiny dále spoluutvářeli prestižnost samu. Možná je to otázka tradice, národní mentality nebo jen času, to je těžko říci. Zatím se Mensa jeví jako pečovatel o nadané děti a soubor spolků všeho druhu, z nichž se jen některé vzdáleně přibližují hlavnímu cíli existence této organizace, a to je využití inteligence ve prospěch lidstva, tedy soustředění těch nejnadanějších jedinců ideálně k vytváření a prosazení nových, pro lidstvo významných teorií, myšlenek a nápadů. Tady nabývá prestižnost na významu, protože ta pomáhá zprostředkovat prosazení čehokoliv nového. Všichni přece dobře víme, že sebelepší myšlenka či vynález nejsou lidstvu k ničemu, když se o nich nikdo nedozví a nezačnou se využívat v praxi.
Zůstávám členem a zřejmě jím budu až do své smrti, protože věřím, že i jen upřímná snaha se výše uvedenému cíli přiblížit má svůj smysl. Také si myslím, že dříve nebo později najdu v Mense nové přátele (nejen mezi gurmány a vinaři, ti se mi líbí, ale třeba také mezi filozofy, kteří hledají souvislost mezi IQ a morálkou, a dalšími znalci přes leccos) a dobře se pobavím i bez nich (čtení časopisu povznáší a čtení příspěvků na diskusním fóru je často lepší než čtení časopisu humoristického …). Mensa je prostě tady a je jen na nás samotných, jaká bude zítra, příští rok či za desetiletí. A kdyby nakonec lidstvu jako celku nepomohla, pomáhá alespoň jejím členům a to se také počítá.
Jana Veličová
Mohla bych začít popisem toho, jak si někteří nevěděli se mnou rady a škola mě přesouvala k psycholožkám, 🙂 ale to by přece nevysvětlovalo, proč v té Mense vlastně jsem.
Mohla bych napsat, že jsem členem od roku 2004 nebo že se mi líbí barevné kuponky na průkazce (vážně se mi líbí), ale to pořád ještě není kloudná odpověď.
Mohla bych napsat, co říkám lidem, když se mne jen tak zeptají. Otázka: „Proč jsi v Mense?“ Odpověď: „Protože je tam banda prima cvoků,“ a občas přidám: „před kterými si nemusím hlídat každé druhé slovo.“ To je ono. To je ta správná odpověď. Když se řekne Mensa, vybavím si hromadu skvělých lidí, a ne TI podivíni s vysokým IQ. Když se řekne Mensa, představím si vždy nějakého konkrétního zajímavého člověka, kterého jsem díky Mense poznala. Pochopitelně netvrdím, že to byla setkání pouze pozitivní, ale něco přece musí být tou pověstnou výjimkou potvrzující pravidlo, že Mensa je opravdu fajn.
S některými členy jsem se poznala víc, s jinými méně, ale nikdo mi nikdy nediktoval, koho do které skupiny zařadit. Stejně tak není pravda, že Mensa je jen vážná nebo slouží pouze k hraní her. V Mense nemusíte být dokonalí, stačí, když budete sví.
Být v Mense je pro mě zkrátka osobní, ani nedokážu spočítat, kolik jsem si při psaní těchto řádek vybavila mensanů či situací s nimi nebo kolikrát mi to vyloudilo úsměv na tváři. Prostě a jednoduše: Mám ráda Mensu a to mi jako důvod stačí.
Dále porota ocenila eseje Vladimíra Kutálka a Zuzany Šimkové, avšak tito si nepřáli jejich zveřejnění v časopise. Všem autorům děkujeme za jejich podněty a hezké texty. Oba autoři otištěných esejí a oba zmínění autoři se mohou e-mailem přihlásit v redakci (redakce@mensa.cz) o drobnou odměnu v podobě karetní hry Bang! nebo podobné.