354 Kráčel jsem po lese, jsa obklopen a doprovázen družinou svých věrných Konvářů, na výpravě za dobrodružstvím v lesích kol Zbraslavic, zdolav všeliké různé nástrahy a nebezpečenství, když tu nám v ústrety vyšla skupina Pytelů s pramáti ve svém středu, která si nesla v ruce ananas. Nu, zeptal jsem se: „Kdes tu přišla k ananasu?“ „Ulovila…,“ zněla lakonická odpověď. Zasmál jsem se domnělému vtipu, ovšem o kousek dále mi již úsměv zmrzl na rtech. Na mýtince – byl tam! Visel si ze smrkové větve a výhrůžně se houpal mým směrem! „To je znamení shůry!“ řekl jsem si. Pozdvihl jsem nabízený meč, následně mi byly zavázány oči šátkem (zřejmě jsem se, nic zlého netuše, účastnil nějaké formy iniciačního rituálu tajné společnosti, kdo ví); jelikož šlo do tuhého (Ananas, jak známo, je smrtelně nebezpečný predátor), byl jsem napnut k prasknutí. Byv zocelen žárem včerejších krvavých bojů v ulicích kutnohorských, jsem si však strach nepřipouštěl. Za pomoci zbylých smyslů jsem přibližně určil polohu svého soka a za povzbuzování okolostojících, hraničícího až s napovídáním, jsem se rozmáchl a ťal. Bujarý jásot přihlížejících mi byl ujištěním, aniž bych musil sundat šátek, že jsem byl úspěšný. Po jeho sundání jsem zjistil, že nepřítel leží v prachu u mých nohou – můj úder, vedený s chirurgickou přesností, byl smrtící a přeťal jeho smrtonosné pařáty vedví… Nyní si tu sedím ve svém křesle, nedaleko tiše praská oheň (přímotop), popíjím nápoj nepodléhající suchému zákonu, kochám se pohledem na korpus svého mrtvého soupeře a přemýšlím nad tím, že jej vyvrhnu, nechám vycpat a jako trofej zavěsím nad krb… (Právě jste si přečetli dramatizaci jedné z disciplín bojovky podzimního celostátního setkání Mensy ČR 2012. Ŕ propos, tímto bych se rád omluvil všem Konvářům, ale několikrát jsem se ptal a nikdo neprojevoval sebemenší chuť do jeho společné konzumace. A přece ho nenechám shnít…
