Hruška
C = Cvokař, P = pacient
C: „Tak co vám schází?“
P: „Já jsem hruška…“
C: „Tak co vám schází, pane Hruška?“
P: „Jakej „pane Hruška?“ Já jsem hruška – ovoce – nechápete?“
C: „Promiňte… Jak vás mám tedy oslovovat?“
P: „No přeci – hruško. Vy neumíte česky? To jste vzdělanec?“
C: „Dobře. Tak co máte na srdci, hruško?“
P: „Musím si DŮRAZNĚ stěžovat na zdejší personál! Před chvílí mě utrhli ze stromu. Ale já ještě nejsem vůbec zralá!“
C: „Hruško, tady v ústavu platí určitý řád pro všechny. Jestli jste Napoleon, Božena Němcová, nebo hruška – to je jedno. Ve svých pokojích musíte být všichni včas. Personál se zachoval správně, není důvod ke stížnostem.“
P: „Že není? Tak si kousněte! Vždyť jsem ještě malá, tvrdá a kyselá hruška! To jste tady všichni padlí na hlavu?“
C: „To jsme vás, hruško, měli nechat viset na stromě přes noc? Vždyť byste to ani nevydržela!“
P: „Až uzraju, spadnu sám… ale teď už to je jedno. Zničili jste mě…“
C: „Vy nevíte, hruško, že ovoce nebrečí? Co ty slzy?“
P: „To je krůpěj rosy…“
C: „Teď odpoledne?“
P: „Tak to bude asi chemický postřik…“
C: „To už je lepší. Kolik je hodin?“
P: „Pět. Proč?“
C: „Abys přestal blbnout přes čas, Pepane. Půjdeme spolu dneska na jedno?“
P: „To by šlo. Já měl dnes v ordinaci dvanáct pacientů. A ty?“
C: „Když nepočítám tebe, KOLEGO, tak taky dvanáct.“
P: „Tak jdem. Poslední zhasne. Ještě že tě tady mám a můžu si s tebou zablbnout. Jinak bych se v tomhle blázinci asi brzy zbláznil…“
Metrosexuál
C: „Tak co vám schází?“
P: „Nejde mi na rozum, doktore, proč šeredný a blbí lidi to maj na světě tak strašně těžký.“
C: „Co s tím chcete dělat?“
P: „Jsem vám snad pro srandu? Proto jsem u vás. Vy s tím něco dělejte!“
C: „Chcete být metrosexuál?“
P: „To je něco sprostýho?“
C: „Ne, ne… Metrosexuálové velice dbají na svůj zevnějšek. Solárka, posilovna, kadeřník, manikúra, pedikúra, atakdál… Od toho bychom se mohli odrazit.
P: „Pane doktore, s tímhle na mě nechoďte.“
C: „Proč? Sám cítíte, že s lepším zevnějškem dosáhnete vyšší cíle.“
P: „Ale já nechci bejt nafintěnej, vyčůranej panák. Z těch se mi dělá nanic!“
C: „Vám pane schází motivace. Najdeme spolu, co by vám stálo za to, abyste vypadal lépe. Bez rozmýšlení mi řekněte, jak byste využil svého pěkného zjevu.“
P: „Ňákou bych přefik…“
C: „Ve vašem věku? Nebylo by lepší si s příjemným zevnějškem najít lepší zaměstnání? Co vlastně, děláte?“
P: „Hov… Jsem nezaměstnanej, pane doktore. A protože nemám práci, tak nemám ani prachy na ženskou.“
C: „Myslíte peníze, abyste uživil rodinu, manželku…“
P: „Cože? Jakou rodinu? Kde bych ji vzal?“
C: „Tak tedy… abychom se někam pohnuli. Musím vám říct – vypadáte velice zanedbaně. Kdy jste se naposledy koupal?“
P: „Kdo si to má pamatovat…“
C: „Vy se doma nekoupete?“
P: „Jsem bezdomovec. Se divím, že jste to, při vašem vzdělání, ještě nepoznal.“
C: „Pane, jste ochotný zajít do charity se vykoupat, nechat ostříhat, oholit?“
P: „To by šlo.“
C: „Sláva. A co práce? Kdybyste v charitě dostával i stravu – ale musel si ji odpracovat.“
P: „To by taky šlo.“
C: „Tak proč jste to už dávno neudělal?“
P: „Protože já se o sebe umím postarat sám. Nemusím se nikoho doprošovat.“
C: „To vidím. Vždyť za mnou jste snad přišel taky kvůli pomoci, ne?“
P: „Mně, doktore, trápěj hlavně filozofický otázky.“
C: „Sem s nimi. To si rád poslechnu.“
P: „Vždyť jsem vám to říkal hned na začátku. Vy jste nedával pozor? Proč se maj šeredný a blbí lidi tak mizerně?“
C: „My se nakonec odpíchnem od vaší inteligence. Pokračujte.“
P: „Civilizace není, a nikdy nebyla příznivá pro vošklivý hlupáky. A kdo se ještě k tomu narodil ve vošklivý a blbý rodině, tak to měl tuplem podělaný. A můžem klidně zajít i dál: kdo se narodil ve vošklivý a blbý zemi, ten to může rovnou zabalit.“
C: „Myslíte Českou republiku?“
P: „Ne, myslím na hladový země, kde děti mají hladem nafouklá bříška.“
C: „Poslyšte… pane… Jaké bylo vaše původní zaměstnání?“
P: „Profesor filozofie.“
C: „Hm. Tak víte co? Já tady pro dnešek končím. Půjdeme ke mně… a já uvařím něco dobrého, ano?“