Bylo nebylo, kdysi nekdysi, dávno nedávno, jednoho velmi malého, těsného, tmavého, přetopeného a dost nudného prostoru. A nebo neprostoru. Ono to je jedno, tohle je totiž pohádka.
A přesně tam seděla. Opírala se o kulatou, hrbolatou a značně nepohodlnou stěnu a byla nešťastná, protože se tu přesně takhle opírala už několik let a taky proto, že jí něco tlačilo na podpatek. Jedinými vzrušujícími okamžiky tohoto stereotypního života byly občasné záchvěvy a otřesy, které se neustále v nepravidelných intervalech opakovaly, ale že by to bylo zrovna příjemné, to se taky říct nedalo.
A právě na počátku jednoho z takových otřesů to začíná: zpestření, sláva, utrpení, poznání, mimoto vše taky náš příběh a jedna velká láska, jak už to v pohádkách bývá. Jenže to ona neví. Jaký intelekt bychom taky mohli očekávat u někoho, kdo se celý život nudí opřený o zeď?
Rozechvění, které tehdy nastalo, musela způsobit velká síla. Bylo sice krátké, ale velmi intenzivní. Hrbolatá stěna pod ní začala nejdřív opatrně pukat, jenže pak se během pár vteřin rozletěla na kousky! …Byla unešená. Tolik světla, které jí nabízela nová dimenze, ještě nezažila. A to místo a tolik zajímavých podnětů! Tak takový je lidský svět. „Červánkové šaty s vlečkou, to jsou ty, co mi slibovala maminka. A ty střevíčky! Ach, Rozárko…vždyť…vždyť to je na královský bál!“ rozezněl se kolem líbezný hlásek. Než se stačila pořádně vzpamatovat, vklouzla nad její jemnou podrážku malá nožka a rozutíkala se nepříjemným, hrbolatým a studeným terénem pryč. Tak tohle má být smyslem jejího života? Odírat se na cestách, mlátit sebou o kovové třmeny, směšně cupitat sem a tam po tanečním parketu, zakopávat v zběsilém úprku o schody a nakonec zůstat ležet sama venku na podlaze? To ne, pomyslel si nejspíš právě i člověk, jenž jí opatrně zvedl, dlouze prohlížel a pak schoval pod kabát Takhle to neskončí.
„Postavte do řady všechny dívky a ženy, co zde máte! Ať zkusí střevíček!“ rozezněl se hluboký hlas. Tak to kvůli ní je tu tolik povyku, to ji ten muž, u nehož kabátě je schovaná, nechce nikomu půjčit? Jsem nejspíš významná. První tři nohy snesla s výrazem sebestředné hrdosti, následujícíh pět s otrávenou důležitostí, dalších dvacetdva s opravdovou znechuceností, příštích šest s neskrývaným odporem, zbylých devět s odevzdanou rezignací a tu úplně poslední se vzpomínkou na ani ne tak těsný, ba ani malý, relativně světlý, docela příjemně vytopený a zdaleka ne tak nudný prostor kouzelného oříšku.
A tady se její příběh už pomalu chýlí ke konci. Lidé pak bůhví proč dlouho oslavovali, radovali se, jedli, pili, hodovali a za nějakou dobu ji opřeli o zatuchlou a smradlavou zeď malé a tmavé komory. A bylo jí docela dobře. A jestli neumřela, tak se tam opírá dodnes.