„To je nádhera,“ vydechla doktorka Kira Goddanová při pohledu na obrazovku na můstku jejich lodi.
Zkušenější členové posádky se sice jejímu nadšení shovívavě pousmáli a jako ostřílení „vesmírní vlci“ by to nikdy nikomu, včetně sebe samých, nepřiznali ani na mučidlech, ale i je ten obraz chytil u srdce. Na temném pozadí vesmírných hlubin zářila jako obrovský modrozelený diamant druhá planeta soustavy Síria.
Nebylo ani třeba zkoumat výsledky provedených průzkumů, aby bylo všem jasné jediné: Hlavní cíl jejich čtyřleté výpravy byl dosažen. Leda slepec by mohl pochybovat o tom, že planeta, na jejíž oběžnou dráhu se loď právě přesouvala, přímo kypí životem.
„Tak profesore,“ obrátila se hlavní pilotka Blahová na šéfa vědeckého týmu lodi, „kolik obletů budete potřebovat?“
„Osm až deset by mohlo bohatě postačovat, Sáro… pokud tedy…“ zamyslel se na okamžik, „zároveň vypustíme i několik sond, které budou provádět potřebný průzkum po celou dobu našeho pobytu na povrchu.“
„To nám nemusíš říkat dvakrát, Fritzi,“ vložil se do rozhovoru kapitán Ronillio a vzápětí se otočil ke své první důstojnici: „Alfa čtyři, Beta jedna, Gama dvě a Delta sedm vypustit!“
„Průzkumné sondy vypuštěny, pane. Zahajuji první oblet planety C24a,“ zareagovala Sára Blahová podstatně komisnějším tónem, než před chvílí mluvila s profesorem Hansmannem.
„Bóže můj na nebi, ženská, nežer furt tak tu službu! A vůbec, co to má být „planeta C24a“?“ zavrtěl hlavou Pablo Ronillio a dřív, než by se hlavní pilotka stihla nadechnout k případné odpovědi, pokračoval: „Přece nebudeme historicky první objevené planetě, na které je život, říkat nějakým poblblým strojovým kódem. To si možná zasloužily ty kusy ledu, hromady vroucí lávy a shluky metanu, co jsme viděli do teď, ale ta pod námi musí mít nějaké pořádné jméno. A to dřív, než na ní přistaneme. Tak co koukáte?“ rozhlédl se po můstku. „Chci slyšet vaše návrhy!“
„Co třeba…“, kupodivu se jako první osmělila právě nejmladší členka posádky Kira Goddanová. Přejela zrakem po svých kolezích a slabým hláskem kuňkla: „Lorien.“
„Aúúú, spas nás Valar před Tolkienem,“ zaúpěl geolog Merciére.
„Tak něco vymysli sám, Jacquesi, když jsi tak chytrý,“ uraženě odsekla jediná botanička na lodi.
„Pas probléme,“ pokrčil rameny oslovený. „Navrhuji Diana.“
„To byla jako která z těch tvých slečen?“ neodpustila si škodolibost stále uražená doktorka Goddanová. „A vůbec nechápu, proč by se po nějaké…“ na chvíli se významně odmlčela, aby bylo všem jasné, jaké velmi nelichotivé slovo právě spolkla, „měla jmenovat takhle významná planeta.“
Bohémský Jacques Merciére svým neuvěřitelným flegmatismem kříženým s nakažlivým optimismem dokázal za ty čtyři roky více či méně hnout žlučí každému z přítomných, takže nikoho vůbec nepřekvapilo, že na takto úmyslnou urážku naprosto klidně konstatoval: „Tahle dáma byla římská bohyně, Kiro.“
Protože nejen oslovená, ale ani nikdo jiný na jeho prohlášení nikterak nereagoval, poněkud mentorsky pokračoval: „Jedná se o faktickou obdobu starší řecké Artemis. Byla měsíční bohyní a zároveň bohyní lovu a patronkou lovců, ale taky ochránkyní zvířat a vůbec všeho živého či přírody jako celku, byla spojována s jarem, rašením rostlin, klíčením semen a plodností vůbec, pomáhala ženám i zvířecím samicím při porodu, chránila děti a mláďata, zobrazována zpravidla byla…“
„To nám stačí, Jacquesi,“ zarazil ho profesor Hansmann, který svého podřízeného znal až moc dobře a věděl, že je téměř k nezastavení v okamžiku, kdy se rozvypráví o svých koníčcích. Kromě krásných žen pro něj tím největším byla stará historie a dávné umění, o kterých poučoval všechny kolem sebe, bez ohledu na to, chtěli-li poslouchat či nikoli, a to dokonce s oblibou a zaujetím ještě většími, než při barvitém líčení svých milostných dobrodružství.
„Mně se ten Jacquesův návrh vcelku líbí,“ dodal ještě rychle.
„Já jsem taky pro,“ přidal se vzápětí kapitán Ronillio. „A nepochybuji, že naše chodící encyklopedie pravěku nám nevěší bulíky na nos a ta bohyně opravdu měla co do činění s kytičkami a zvířátky a ne třeba se sopkami,“ neodpustil si malou ionii.
„No dovol, Pablo,“ zahrál si na uraženého pro změnu doktor Merciére. „Jestli mým znalostem nevěříš, najdi si to v palubním počítači.“
„Cože? Do palubních počítačů se ukládají i takovéhle voloviny?“ na oko se divila Kira Goddanová, která stále nemohla spolknout znevažování svého oblíbeného spisovatele.
„Drahá Kiro, na rozdíl od elfů a jiné vymyšlené havěti jsou náboženství antického starověku aspoň historickými fakty,“ neodpustil si Jacques taky zlomyslnost. Na oplátku.
„Nechte toho,“ uťal jejich škorpení se kapitán a kategoricky dodal: „Jestli mi během dvaceti vteřin nikdo nepředloží lepší návrh názvu téhle planety, bude se jmenovat Diana.“
Odpovědí mu bylo ticho, takže po uplynutí dvaceti vteřin se Jacques Merciére zatvářil vítězoslavně, zatímco Kira Goddanová poněkud kysele. Ani jeden z nich však už neřekl ani slovo.
Ovšem ironizování bylo ten den nejspíš nakažlivé jako spalničky.
„Jestli vás tím nevyrušuji z veledůležité debaty o pohanských kultech před čert ví kolika tisíci lety,“ ozvala se Sára Blahová, „dovoluji si tímto oznámit láskám vašim, že právě dokončujeme osmý oblet planety C24… teda Diana,“ opravila se rychle.
„Během vašeho zajisté vysoce podnětného rozhovoru se mi podařila jedna zcela bezvýznamná věc. Totiž najít na jižní polokouli místo, kam by mělo jít dosednout s tou naší pikslou bez sebemenších problémů.“
„Výtečně, Sáro,“ bleskurychle zareagoval na její slova kapitán, který moc dobře věděl, jakými takřka drogami jsou pro jeho zástupkyni obdiv a pochvala.
„A vy ostatní, na co ještě čekáte?“ loupl očima po zbytku osádky můstku. „Pořádně připoutat, jdeme dolů.“
Kosmická loď po chvíli hladce dosedla uprostřed rozlehlé, mírně zvlněné nížiny. Obrazovka na můstku byla tmavá, Sára Blahová přistávala jen podle údajů na přístrojích. Hned na začátku mise se totiž celá posádka dohodla, že na každé planetě, na které je pro lidskou posádku možné přistát, se chtějí na vše okolo lodi poprvé podívat až po jejím opuštění, vlastníma očima, nikoli prostřednictvím kamer. Dvojnásob, ne-li trojnásob, to tudíž platilo pro planetu, na které je život.
„Podle senzorů je atmosféra pro člověka velmi dobře dýchatelná,“ podávala hlášení inženýrka Blahová. „Přístroje nezaznamenaly žádné jedovaté plyny ani člověku nebezpečné bakterie a viry. Kyslík, dusík a další prvky obsahuje venkovní vzduch ve velmi podobném poměru, jako na Zemi, jen s tím drobným rozdílem, že kyslíku je zhruba o 7% méně, než jsme zvyklí. Ublížit to nikomu nemůže, pouze Jacques by mohl dostat vysokohorskou nemoc, pokud ihned po opuštění lodi začne prohánět krásné mimozemšťanky,“ maličko si rýpla.
Pak stroze pokračovala: „Venkovní teplota je 17,5° C, vlhkost 54%, vítr do 0,5 m/s, místní čas – měřeno podle doby rotace této planety kolem osy – přibližně 18 hodin.“
„Hotový vlahý májový podvečer,“ pronesl Jacques Merciére.
„Až na to, milý romantiku, že na této polokouli právě začíná podzim,“ neodpustila si Sára.
„Nechte už těch hloupostí,“ napomenul je kapitán. „Nastává historický okamžik.“
Poklop se se zasyčením otevřel a pětice pomaličku sestupovala po rampě. Když se noha kapitána dotkla namodralých lístečků, kterými byla půda kolem lodi porostlá, jeho zástupkyně hlasitě vyřkla: „Malý krůček pro člověka, ale velký krok pro lidstvo.“
„No, někdo miluje romantiku, někdo patos,“ šeptem komentoval Jacques.
Kira, která zástupkyni velitele zrovna dvakrát nemilovala, se tlumeně zasmála a byla ochotná pro tentokrát Jacquesovi odpustit i to ohrnování nosu nad mistrem Tolkienem. Víc si však pomyslet už nestihla, protože stejně užasle, jako všichni ostatní, zírala na neobvyklou scenérii.
Načervenalý kotouč Síria A zabíral na západní části oblohy asi třikrát více prostoru, než zabírá na zemské obloze Slunce klonící se k západu, oslňoval však podstatně méně. Přesto nikdo neriskoval pohled přímo do něj. Ostatně i bez prohlížení centrální hvězdy této soustavy bylo na co se kolem dívat.
Až k obzoru se táhla bujná vegetace. Rostliny všemožných tvarů a různých odstínů zelené, častěji však spíše modrozelené a modré, ale na první pohled vykazovaly jednu neobvyklost. Na jednom místě rostl pouze jediný druh a takováto místečka se dost pravidelně střídala. Kolem lodi se nacházel pás něčeho, co se ze všeho nejvíce podobalo velkým tyrkysovým čtyřlístkům se zubatými okraji, který ale končil jako když jej utne odhadem tak tři sta metrů před ní. Od tohoto místa zase jiný kus země pokrývaly o něco vyšší rostliny barvy zralých borůvek, jejichž detaily se na tu dálku nedaly dobře rozeznat. Na pravé straně od lodi se za čtyřlístky nacházel geometricky přesný pravoúhelník, na kterém rostly výhradně jakési zakrslé smaragdové cykasy, a za ním cosi, co připomínalo sad mexických svícnových kaktusů, ovšem blankytných jako letní bezmračná obloha. Na straně levé pak byly k vidění dva menší čtverce vedle sebe, z nichž jeden byl porostlý trávově zelenými vatovitými chumáči, druhý jasně modrými koulemi velikosti kopacích míčů, ovšem struktury připomínající borovou šišku, a výhled někam dál na této straně zakrýval hustý les dva metry vysoké ostřice olivové barvy.
Kam až kosmonauti dohlédli, celé území kolem nich vypadalo jako sukně sešitá z kousků látky všech možných modrých a zelených odstínů. Geometricky přesné ohraničení všem neodbytně vtíralo myšlenku na to, že tohle nevytvořila příroda, ale nějaké myslící bytosti. Až příliš nápadně se to podobalo ohraničeným pozemským políčkům, na kterých se pěstují rozličné plodiny.
Doktorka Goddanová byla skloněná a soustředěně zkoumala jeden z čtyřlístků, takže jí uniklo to, co vzápětí uviděli všichni ostatní. Na této planetě se nacházejí nejen rostliny, ale podle všeho i větší živočichové! Asi sto metrů před nimi se mezi čtyřlístky pohybovala nějaká zvířata s narůžovělou srstí, odhadem tak velikosti většího plemene psa, a úplně na obzoru byly v borůvkové záplavě jasně rozeznatelné velké rychle se přesouvající černobílé objekty.
Jacques si jako první přiložil k očím dalekohled a hned vzápětí doslova zařval: „Tý vogo, štípněte mě někdo, ať se probudím, todle přece nejni možný!“
„Co vyšiluješ?“ překvapeně vyjekla Kira, kterou ten jekot vytrhl z jejího bádání a tudíž mírně vyděsil.
„Se podívej sama. Dybych nebyl vochotnej dát krk za to, že jsme se sem trmáceli v tý naší plechovce celý štyry roky, vsadil bych se vo cokoli, že tady točí nějakej bláznivej pozemskej filmař. Dyk až na ty divně vomalovaný kulisy je to hotová venkovská idylka poloviny dvacátýho století. Tadydle…“ ukázal rukou před sebe, „se pokojně popásají ovečky… akorát teda… ten výtvarník… ten musel bejt děsně zhulenej…“ rozchechtal se.
Chvíli nebyl k utišení a jen ze sebe mezi smíchem vyrážel: „Růžový vovce… to sem teda ještě neviděl… růžový vovce…“
Ostatní zatím chtíc nechtíc uznali, že i při hodně velkém přiblížení až na tu sladce cukrlátkovou barvu jsou zvířata před nimi prakticky k nerozeznání od pozemských ovcí.
Pak se Jacques Merciére párkrát zhluboka nadechl a již uklidněn pokračoval: „A abychom to měli komplet, v dáli nám jezdí po poli Zetory.“
„Co jsou to „zeroty“?“ zajímala se Sára.
„Žádné „zeroty“, ale Zetory. Traktory značky Zetor.“
Sára se nadechovala k další otázce, nejspíš k něčemu na způsob „a co jsou to traktory“, ovšem profesor Hansmann to včas zpozoroval a aby zabránil Jacquesovi v možnosti sáhodlouze je poučovat, ostře šeptl: „Traktory byly stroje používané kdysi v zemědělství.“
Jacques si toho ale nevšiml, protože právě nadšeně vykládal: „Jó, Zetor! To byla kdysi značka značek, fakt krásný stroje. Ty bych poznal i potmě, vypadaj úplně jako na těch plakátech, akorát jsou pruhovaný jako zebra. Pokud vím…“ na chvilku se zamyslel, „tak zebrované se nikdy nevyráběly. V takovýhle jungle-úpravě se dělaly leda safari džípy…“
Fritz Hansmann stiskl Sáře Blahové silně ruku, aby ji náhodou nenapadlo se zeptat, co jsou safari džípy, a další Merciérovu přednášku rychle utnul návrhem: „Tak se na ty „Zetory“, ať už je to na téhle planetě cokoli, půjdeme podívat, ne?“
Stádečko růžových ovcí pro jistotu obešli širokým obloukem. Sice ti tvorové vypadali jako naprosto neškodní býložravci, ale zdání může klamat a na neznámé planetě zvlášť. Ovce se ovšem spokojeně krmily čtyřlístky a vůbec se nezdálo, že by jejich přítomnost zaregistrovaly.
Když se přiblížili na nějakých 10 metrů k pruhovaným předmětům, iluze trojice strojů, provádějících polní práce, byla naprosto dokonalá. I ti, kteří nikdy ve svém životě neviděli traktor ani na obrázku, by přísahali na to, že se jedná o vysoce složité a sériově vyráběné produkty nějaké vcelku vyspělé civilizace.
„Jak si myslíte…“ zašeptala Kira, „že asi vypadají ti, co tyhle předměty vyrobili?“
„To hned zjistíme,“ rozhodl kapitán Ronillio a udělal směrem k Zetorům několik kroků.
V tom se nad všemi třemi traktory objevily černé baldachýny s bílými puntíky. Vlastně to nebyly baldachýny, ale křídla. Zetory se bleskurychle vznesly, dvakrát nad užaslými pozemšťany zakroužily a odletěly přímo do zapadajícího Síria.
Nikdo se nezmohl na slovo ani na jinou reakci. Stáli tam jak ty příslovečné solné sloupy a jeden jako druhý s otevřenými ústy zírali za odlétajícími traktory.
Tím pádem si pochopitelně nevšimli, že se jim těsně za záda přesunula šestice růžových ovcí. Přišli na to až v momentu, kdy jedna z nich čistou angličtinou a tónem, ve kterém byl cítit mírný despekt, zvolna pronesla: „Chováte se jako malé děti, ne jako naši bratři v rozumu, poutníci z vesmíru. Omlouvá vás jedině to, že jste zde cizinci a tak nevíte, že daxové jsou v době páření poměrně plaší.“