Za poslední rok jsem byl více než 10x vyzván Tomášem Kubešem, abych popsal svá předsednická období a nějakým způsobem je zhodnotil. Dlouho se mi dařilo jeho tlaku odolávat, ale nakonec mi vytáčky a záminky došly. Pokusím být stručný a pokud bude více zájemců o podrobnější výklad na téma„posledních 10 letech“ Mensy ČR, udělám pro zájemce přednášku na nějakém grilování nebo celostátním setkání – jde o to, že období je to příliš dlouhé a témat k rozebrání tolik, že by se tím dalo zaplnit celé jedno číslo časopisu a možná i několik následujících. Přestože se text má týkat mého předsednictví, bude plný odboček, odkazů a zdánlivě nesouvisejících informací, hlavní důvod myšlenkové odbočky tučně vyznačím, aby bylo jasné, proč se to týká naší Mensy a mého předsedávání zvláště.
Předsedou Mensy ČR jsem se stal v roce 1999 a nikdo s tím dopředu nepočítal, ani já jsem se to neměl ve svých dlouhodobých plánech. Na podzim 1998 panovala všeobecná shoda jak v Radě Mensy, tak několika aktivních členů okolo, že novou předsedkyní by měla být Daniela Kovářová, tehdejší právnička Mensy – schopná, výřečná, pohledná, aktivní … Nikdo jiný by asi proti ní nekandidoval. Bohužel pro Mensu otěhotněla…
Výše uvedeným připomenutím situace, chci dodat věrohodnosti tvrzení, že víceméně od svého nástupu na předsednické místo jsem hledal někoho, kdo to převezme místo mě. Ne že by předsednická pozice pro mě neměla atraktivitu, nepodporovala mou ješitnost, nicméně od počátku mého předsednictví jsem cítil své nedostatky pro tuto funkci a uvědomoval si mnohá osobní omezení, která mi z toho plynula. Najít za sebe náhradu nebylo vůbec jednoduché. A platí to stále: najít i „jen“ aktivní osoby je velmi těžké. Tak jako v jiných organizacích i v Mense platí, že ti, kteří řídit jiné mimořádně chtějí, se na to často nehodí, a naopak ti, kteří by organizaci řídit mohli a měli, mají k tomu silnou nechuť a je nutné je několik let přemlouvat. Kdo chce, může ve starých číslech časopisu celkem lehce najít mnou vytvořený seznam osob, které by se na vedoucí místa hodili.
Mým prvním úkolem v roce 1999 bylo stabilizovat finance, což se během jednoho roku podařilo a to jsem přebíral pokladnu se záporným saldem – na kontě bylo kolem 5 000 Kč a z toho bylo asi 10 000 Kč nutné použít na grant MŠMT (museli jsme začít hodně testovat, veškeré platby byly pozdrženy do listopadu, kdy se vybírají příspěvky na další rok).
Mé dojmy z prvních dvou let předsednictví vyšly v červencovém časopise 2001, který je ke stažení na intranetu, a na tom článku nemusím nic měnit ani po 7 letech. Dnes tedy jen doplním významné zapojení některých členů (dodnes velmi aktivních), jejichž tehdejší přínos ve zpětném pohledu ještě více vyniká: Jirka Lahvička se ujal webu Mensy a především díky němu jsme tímto, v té době ještě celkem novým médiem, začali oslovovat širší publikum,hlavně studenty a lidi ze světa IT. Luděk Kovář dostal volnou ruku a samostatný, byť nevelký, rozpočet na tvorbu časopisu, dále se zapojili Mirek Jindřišek (IT oblast a různé další činnosti) a Tomáš Blumenstein (celostátní setkání, aktivity kolem Brna a Prostějova). Kateřina Havlíčková se více začala věnovat testování, takže nastartovala stálý přísun financí i členů.
V období 1999 – 2001 nastala možná první velká krize kolem Osmiletého gymnázia Buďánka – měnili se tam ředitelé, řešil se spor kolem shořelé chatky na ŠVP a hrozil zánik školy z důvodu nedostatku financí. Poté OGB přesídlilo z pronajatých prostor Dopravního Podniku Praha do Holečkovi ul. na Praze 5 a s trochou nadsázky se dá říci, že různé problémy přetrvaly – byla pouze období, kdy se o nich tolik nehovořilo. Kdybych se chtěl z dalšího popisování mého pohledu na dění v Mense vyvléci, mohl bych psát už jen o tom, co se dělo kolem OGB.
V období 2001 – 2003 jsem byl člen Rady Mensy a začal jsem se intenzivně věnovat budování Dětské Mensy – nutno podotknout, že Dětskou Mensu vytvořila Kateřina Havlíčková již v průběhu 90. let, ale tehdy se zaměřovala hlavně na vytváření podhoubí pro OGB a aktivity kolem.
V roce 2003jsem přijal „konsensuální“ kandidaturu na předsedu . Co tomu předcházelo? Nejen v Mense ČR, ale i téměř v jakékoli Mense v zahraničí probíhají neustálé osobní, ideové a pracovní spory. Naše Mensa si jimi prošla v průběhu 90. let. Dnes již nemá smysl se vracet k předmětům sporů, natož jmenovat účastníky. Samozřejmě, jak za mého prvního předsednictví, tak za předsednictví Mirka Jindřiška (2001 – 2003) jsme se na Radách Mensy přeli, ostře diskutovali, ba hádali, ale obvykle šlo o věcnou podstatu a nikoli o osobní rovinu. Během těch dvou let se situace v Mense stabilizovala nejen po finanční, ale i po „lidské stránce“. Před volebním rokem 2003 však více členů dalo najevo, že mám kandidaturu na předsedu přijmout, jinak že bude stabilita ohrožena. Opět bych musel popsat hodně místa, abych to vysvětlil, ale raději se zaměřím na objasnění, proč podle mne je právě v Mense tak důležité, aby v ní panovala„pracovní“ a nikoli rozjitřená atmosféra.
Mensa je nezisková volnočasová organizace, kde jednotliví členové realizují své záliby a zájmy pokud možno v souladu s cíli organizace. Mensa tedy musí (chce-li fungovat aktivně) dát prostor aktivitám členů – podněcovat je, pomáhat jim, zajistit jim maximální servis, jehož je schopna, a nesmí organizátorům komplikovat život. Pokud jakákoli organizace nedává prostor pro realizaci zájmů svých členů nebo vytváří negativní tlaky vůči kreativnímu jedinci, dochází obvykle k odchodu takových jedinců nebo skupin. Pro každou organizaci je proto podstatné fungovat tak, aby konstruktivní jedinci zůstávali. Pokud se dostanou do sporu dva či více konstruktivních jedinců, je úkolem vedení organizace, aby našlo nějaké kompromisní řešení.
Kromě Mensy jsem byl v minulosti aktivní i v jiných seskupeních, např. v Československém Fandomu (to je organizace sdružující osoby aktivní kolem sci-fi) a tam byly podobné půtky časté.
Je to možná typická vlastnost NNO (možná mi to někdo potvrdí, že podobné je to u včelařů nebo zahrádkářů, nevím). Chci tím říci, že přestože v Mense nejde o peníze nebo jen o opravdu malé peníze oproti komerční sféře, mohou se najít lidé ochotni se přít z prestižních důvodů. Někteří jsou při tom ochotni jít i proti tomu, co sami pomáhali vytvořit.
Po stabilizačním čase (1999 – 2003) by se období 2003 – 2007 dalo charakterizovat jako čas mírného rozvoje v mezích zákona . Počet celostátních setkání se ustálil na dvou ročně – jarní a podzimní, začala se vytvářet stabilní kostra větších akcí, se kterými je Mensa spojována – letní campy, Pragocon, Hrdinové, Herní kluby. V médiích se Mensa objevovala převážně v kladných souvislostech a nikoli jako skupina podivínů (častý obraz v 90. letech).
Popis jednotlivých událostí není účelem tohoto článku, zájemci o podrobnou situaci v jednotlivých letech se mohou ponořit do časopisů z té doby, které podle mého názoru poskytují kvalitní obraz o „stavu unie“.
Pokusím se spíše napsat, co za těch 10 let považuji za úspěch (nikoli jen nutně můj osobní) a napíšu i svá selhání.
Začnu selháními (abych se na konci mohl i za něco pochválit)
-
potížisté (troublemakers)
Mensa je organizací poměrně vyhledávanou lidmi, kteří se jejím prostřednictvím snaží prosadit v reálném světě, kde zatím selhávali. Pokud se energie těchto, obvykle mimořádně aktivních a nadaných jedinců, správně využije, dá se jim vhodný prostor a nastaví rozumné mantinely, přinášejí organizaci obrovské plus. Pokud však dojde k překročení těchto mantinelů, například je jim svěřena pravomoc mimo jejich schopnosti dochází k poškození organizace, jak jsem psal výše. Bohužel jsem i já sám umožnil několikrát poškození „dobrého jména“ Mensy, ve všech případech jsem byl předem varován Kateřinou Havlíčkovou, ale neposlechl ji. Na svou obranu snad mohu jen dodat, že ve všech případech jsem se následně snažil vše napravit i za cenu vlastních ztrát. -
Za největší selhání během mého působení ve vedení Mensy považuji současný stav na OGB, jmenovitě naprosté rozvolnění provázanosti Mensy a OGB. Tvrdím, že v době silného propojení Mensy a OGB (cca do roku 2000) patřilo OGB mezi 5 nejkvalitnějších škol v republice. Důvod, proč se jedná o mé selhání, je následující: Byl jsem představitelem Mensy s podstatným vlivem posledních 10 let, byl jsem ve správních orgánech OGB od konce 90. let až do roku 2005. Po celou dobu mého působení jsem neprosadil jednání o pedagogických otázkách na jednání správní rady OGB, neprosadil pokračování propojenosti aktivit Mensy a OGB (možná i nevnímal rozvolňování), neurgoval a „nenařídil“ jsem rozumný způsob přijímání pedagogů a studentů s ohledem na to, že se jedná o „mensovní“ gymnázium (mimochodem původně se opravdu mělo jmenovat Mensa Gymnázium). Málo důrazně jsem některým rodičům vysvětloval, že když mají problém s tím, kdo je zřizovatel, tak mají zvolit jinou školu, a ne požadovat, aby se zřizovatel zřekl svých práv.
-
Přiznávám se k tomu, že v roce 2005 jsem se dobrovolně rozhodl věnovat svůj čas práci s nadanými dětmi v celé ČR a své rodině. Z hlediska mé rodiny i nadaných dětí jsem se rozhodl správně (jsem o tom přesvědčen), ale z určitého úhlu pohledu je to možné považovat za selhání. Mohl jsem přesvědčit tehdejší Radu Mensy o odvolání většiny členů SR OGB a nahrazení je jinou sestavou, mohli jsme odvolat ředitele, vynutit si obměnu pedagogického sboru a další kroky. NEUDĚLAL jsem to. Volil jsem z několika zel – záchrana OGB pro Mensu za cenu fulltimové, bezplatné péče o OGB a nemožnosti se věnovat čemukoli jinému nebo zanechání OGB jeho osudu a svůj čas věnovat nadaným dětem a mládeži.
-
Jako další větší selhání bych asi měl jmenovat nedostatečné plnění jednoho z cílů Mensy – podpora rozvoje lidské inteligence. Nepodařilo se mi jej dostat ani do uspokojivého stadia řešení. Je na to potřeba kromě peněz (ty by možná aspoň částečně byly) disponovat odborníky nebo je mít alespoň smluvně zajištěné a to Mensa zatím nemá.
-
Následující selhání již nevidím jako podstatná, protože současný předseda Tomáš Blumenstein se daných oblastí chopil až s nečekanou energií, a myslím, že si vede velmi dobře:
- Aktivace místních skupin,
- Osobní agitace a přesvědčování členů k realizaci jejich aktivit – exkurzí, výletů…
- Kontaktování a „využití“ zajímavých členů Mensy
- Kontakty do zahraničí (to jsem opravdu zanedbával)
Nevím, zda jsem se pohaněl dost, ale přejdu k tomu, co si hodnotím jako úspěch (opět zdůrazňuji, že ne nutně můj osobní):
-
Od roku 2003 jsme pravidelně dostávali dotaci z MŠMT, díky čemuž jsme mohli realizovat zakládání herních klubů při školách, DDM, klubech …) Měli jsme tak co nabídnout různým institucím, získali jsme prostředky na pořizování různých odměn a cen pro aktivní jedince.
-
Jsou nastaveny rozumné podmínky pro testující tak, aby bylo možné ročně otestovat několik set až tisíc osob – tedy v tuto chvíli je zajištěn jak systémově, tak prakticky mechanizmus „nabírání“ nových členů.
-
Rekrutování aktivních jedinců – osvědčila se metoda získávání organizátorů různých akcí, svou povahou blízkých Mense, jako členů. V tomto směru jsem šel opačnou cestou než Tomáš Blumenstein – já se snažil přivést do Mensy organizátory různých, již fungujících, akcí a následné přidání mensovní hlavičky k té akci (samozřejmě za vytvoření nějakého administrativně technického bonusu pro organizátora aktivity).
-
Podařilo se přetvořit obraz Mensy z 90. let, který často vyzníval jako málo transparentní seskupení podivínů. V poslední době v médiích drtivě převažují pozitivní zajímavé články či pořady o členech Mensy nebo Mense samotné. Podle mého názoru se Mensa na rozdíl od minulosti profiluje
- větším počtem aktivních členů,
- mnohem větší pestrostí aktivit a
- vyšší „mediální kvalitou“. To je možná nedoceňovaná oblast, ale tvrdím, že pro další rozvoj Mensy velmi podstatná.
-
Podobně se podařilo přesvědčit mnoho pedagogických odborníků, že Mensa dělá v mnoha směrech užitečnou práci v oblasti rozvoje intelektu dětí, ve využití volného času.
-
Podařilo se „plně“ finančně Mensu zajistit (bez ohledu na ještě „větší zajištění“ ze strany letošní dotace z Parlamentu, která snad umožní rozvoj aktivit a aktivních jedinců v nových oblastech). Trochu na pováženou je stoupající rozpočet a podíl „mandatorních“ výdajů, ale vzhledem k současnému počtu aktivních členů a schopnosti v případě nutnosti generovat nějaký profit pro Mensu to zase tak znepokojivé není.
-
Podařilo se vybudovat velmi atraktivní web a intranet pro členy. Možná by bylo zajímavé nějak zjistit, kolik lidí platí příspěvky i kvůli tomu, že používají „mensovní e-mail“.
-
Byly nastaveny mantinely pro vznik, dnes již plně fungující, redakční rady mensovního časopisu. Konečně funguje opravdu jako redakce (články na zakázku, rozhovory).
Navzdory délce mého projevu jsem nezmínil ani zdaleka všechny události i pocity, které ve mně ožijí, když se ohlédnu na uplynulých 10 let v Mense ČR. Tuším, že ne všichni si moji zprávu přečetli se zalíbením a mohou mnohé vidět jinak, ale toto je můj pohled.
A jak jsem psal na začátku, kdo má zájem diskutovat nebo získat podrobnější informace, nechť se mi ozve, vymyslíme nějaký termín a místo.