Členem Mensy jsem asi třicet let, platím příspěvky, odebírám časopis, ale celá ta léta jsem byl pasivní, nikdy jsem na žádné akci pořádané Mensou nebyl. Letos v květnu jsem narazil na nabídku zahraniční exkurze na Nový Zéland. Na druhou stranu zeměkoule jsem se vždy chtěl podívat, jenže v minulosti jsem to bral jako nesplnitelný sen. Teď jsem si ale řekl – proč ne, zvlášť když mě ještě začal přemlouvat náš třináctiletý syn. Padlo tedy kladné rozhodnutí, ze kterého neměl až tak úplně radost rodinný rozpočet. Ale finance jsou od toho, aby se někdy utratily, a cestování, zážitky a poznání jsou dobrá investice. Dopředu bylo jasné, že poletíme z rodiny jen dva, manželku nedostane nikdo ani do výtahu nebo lanovky, natož do letadla.
Nový Zéland (maorsky Aotearoa) je poměrně velká země s rozlohou 268 680 km², to je dokonce více než mateřská Velká Británie (242 500 km²) a 3,4× více než Česko. Osídlený je naproti tomu poměrně řídce, obyvatel tu žije 5,1 miliónu, což není ani desetina populace Británie. Podobně nízká hustota (15–20 obyvatel na km²) je v Evropě jen ve Skandinávii. Zalidnění není rovnoměrné, o něco větší Jižní ostrov (Te Wai Pounamu) má asi čtvrtinu obyvatel ve srovnání s ostrovem Severním (Te Ika-a-Māui). Zejména na jihozápadě Jižního ostrova v národním parku Fiordland jsou téměř liduprázdné oblasti bez zpevněných cest.
Nový Zéland je vysoce vyspělá země, o čemž svědčí mimo jiné 14. místo na světě v žebříčku podle indexu lidského rozvoje (HDI – human development index). Česko bylo v roce 2022 v tomto žebříčku na 32. místě, Slovensko na 45. Téměř vzorový (jak se uvádí a sami jsme se mohli přesvědčit) je vztah původních maorských obyvatel (asi 15 %) s většinovým obyvatelstvem evropského nebo asijského původu. O vyspělosti svědčí i zdánlivá drobnost – dostupné veřejné toalety. Všude – na nádraží, v muzeu, v kostele, na parkovišti, v parku, na plážové promenádě. Čisté a zdarma.
Na Nový Zéland není jednoduché se dostat. Já jsem letěl v životě jen asi desetkrát, vždy to byly krátké lety v rámci Evropy na dovolenou. My jsme absolvovali čtyři lety během dvou dnů. Praha–Frankfurt, Frankfurt–Soul, Soul–Auckland a Auckland–Christchurch. Zejména let Frankfurt–Soul se společností Lufthansa by jistě zaujal fanoušky letectví. Letěli jsme totiž strojem Boeing 747-8 (kapacita 467 cestujících), který je svojí délkou 76,3 m nejdelším letadlem na světě. Nikoliv celkově největším, tím je Airbus A 380 (kapacita 500–800 cestujících, podle typu). Protože nad územím Ruska a Ukrajiny létat nelze, museli jsme se klikatě proplétat o něco jižněji. Navštívili jsme tedy vzdušný prostor 14 států – Německa, Rakouska, Maďarska, Rumunska, Turecka, Gruzie, Arménie, Ázerbajdžánu, Turkmenistánu, Uzbekistánu, Kazachstánu, Mongolska, Číny a Jižní Koreje.
Zvláštní poznámku si zaslouží kontrola na letišti při vstupu na Nový Zéland. Oproti jiným destinacím přibývá jakási bio kontrola, tedy biosecurity check. Věděli jsme, co všechno nesmíme mít a co musíme vyznačit na seznamu věcí, které podléhají speciální individuální kontrole. Jedna z těchto položek jsou trekové boty, které jsme samozřejmě měli. Takže šup do delší a pomalejší fronty. Když jsem před odjezdem doma čistil boty kartáčkem na zuby, manželka se mi smála a ťukala si na čelo. Jak se mi teď ta pečlivost hodila! Celkem sympatický chlapík u kontroly prohlédl první boty a spokojil se s tvrzením, že ostatní boty jsou také tak čisté. Ne všichni tak dopadli, zahlédl jsem někoho, jak šel čistit boty na toalety. Tato přísnost se může dát zbytečná a směšná, ale když se dozvíte, kolik nenávratných škod na unikátní původní floře a fauně Nového Zélandu způsobili zavlečení tvorové, rostliny, plísně, choroby, tak se přestanete divit.
Když jsme tedy v úterý 8. listopadu večer dorazili do Christchurche, největšího města Jižního ostrova, byli jsme vděční za ubytování v chatkách. Další den jsme po prohlídce Antarktického muzea vyrazili naším objednaným autobusem směrem k průsmyku Arthur’s Pass. Po cestě skupinka 15 odvážlivců zdolala proti proudu podzemní říčky jeskynní tunel Cave Stream. Akce se ukázala jako ne zcela snadná, když se ani půl hodiny po předpokládaném vynoření nikdo neobjevoval, už jsme nahoře lehce znervózněli…
Ve čtvrtek 10. 11. jsme absolvovali 600 km přesun do Queenstownu, města extrémních sportů. Po cestě jsme se přiblížili až na 20 km k nejvyššímu vrcholu Nového Zélandu Mount Cook (Aoraki), impozantní hoře, která je se svou výškou 3 724 m jen o 74 m nižší než rakouský Grossglockner. Někteří z nás se v oblasti Aoraki proletěli letadlem, ostatní se za krásného počasí zabavili dvouhodinovým trekem. Queenstown má běžně 45 000 obyvatel, v letní sezoně až 90 000, a během roku ho navštíví až milión návštěvníků. Zde jsme strávili tři noci v komfortním ubytovacím komplexu přímo nad jezerem. Jeden den jsme věnovali adrenalinovým zážitkům, tedy jízdě na rychlém člunu na řece Shotover, někteří také bungee jumpingu z mostu přes řeku Kawarau nebo zavěšení na zipline. Další den jsme se projeli lodí po fjordu Milford Sound s úchvatnými výhledy na strmý kužel hory Mitre Peak (Māori Rahotu), který se tyčí přímo z moře až do výšky 1683 m. I když Milford Sound je z Queenstownu vzdušnou čarou asi 70 km, cesta horami a okolo největšího novozélandského jezera Te Anau měří téměř 300 km, ale sama o sobě je také zážitkem.
V neděli 13. 11. jsme se vydali přes Jižní Alpy na západní pobřeží. Tento horský hřeben rozděluje Jižní ostrov na dva rozdílné světy. Pomineme-li samotné hory, které mají svoje klima, tak podhorské oblasti na východě jsou ve srážkovém stínu, v některých oblastech je i docela sucho. Díky vodnatým řekám je ale možné zavlažování a v rovinách směrem k východnímu pobřeží je zemědělská krajina víceméně podobná tomu, co známe. Teprve mnohem divočejší a srážkově bohatší západní svahy a pobřeží nám ukázaly pravou tvář Jižního ostrova. Stromové kapradiny, endemické palmy nikau, stromy rimu, rāta, mataī, kāmahi a mnoho dalších. Na jedné ze zastávek nám pan řidič našeho autobusu (který se ukázal býti fundovaným průvodcem) ukázal při procházce pobřežním pralesem jakýsi mohutný propletenec kmenů, větví a kořenů. Vysvětlil nám, že původně na tomto místě vyrostl strom rimu. Ten pak byl napaden jižní rātou, která se okolo něj začala ovíjet. Jižní rāta prý zahubí postupně skoro každý strom. Jenže tento dvojstrom byl posléze napaden severní rātou, a to sice shora, semena vyklíčila ve větvích hostitele, kořeny se spustily dolů do země a postupně se z nich staly kmeny, které utlačují původní hostitele. Dle slov pana řidiče severní rāta postupně zahubí každý jiný strom, tedy i jižní rātu. A po tom všem se vesele plazí šplhavá rostlina kiekie. Možná jsem něco v předchozím líčení už popletl, ale takhle nějak jsem si to zapamatoval.
V dalších dvou dnech jsme putovali podle západního pobřeží, opět nelze než poznamenat, že zážitkem je zejména samotná cesta. Viděli jsme čela dvou ledovců Franz Josef a Fox Glacier, svítící červy na noční vycházce, Palačinkové skály (Pancake Rocks neboli Punakaiki) a mnoho dalšího. Z druhé strany jsme se opět přiblížili na 25 km k vrcholu Mount Cook (Aoraki), pozorovali jsme ho spolu s vrcholem Mount Tasman (Rarakiroa, 3497 m) přes hladinu jezera Matheson. Dvakrát jsme využili zastávku na nádherné písečné pláži ke koupání ve vlnách Tasmanova moře. Nakonec jsme dorazili do přístavu Picton, nasedli na trajekt a přepluli na Severní ostrov do Wellingtonu. Najezdili jsme po Jižním ostrově celkem více než 2 500 km (na Severním pak dalších 1 000), po celou dobu nás provázelo přívětivé slunečné počasí okolo 20 stupňů. Měli jsme asi docela štěstí, bohaté srážky a vítr jsou zejména na západním pobřeží časté, tato oblast patří mezi nejdeštivější místa na světě. Roční úhrn srážek zde dosahuje 5000–6000 mm, což je asi desetkrát více než v Praze nebo v Brně.
Dalších pět dnů jsme strávili na Severním ostrově. Příznivé počasí skončilo hned první den po prohlídce sympatického hlavního města Wellingtonu. Zbytek pobytu už bylo většinou chladno, mlhavo a deštivo. Museli jsme zrušit trek v národním parku Tongariro, který měl být jednou z hlavních atrakcí zájezdu. Přesto nám zůstaly nezapomenutelné zážitky z vulkanického údolí Waimangu, maorské vesnice Whakarewarewa a města Rotorua. Jednou jsme využili příznivého okénka v počasí a vykoupali se poblíž města Tauranga také na východním pobřeží, tedy přímo v Tichém oceánu. Není mnoho míst, kde má člověk před sebou nejbližší pevninu (v tomto případě Jižní Ameriku) vzdálenou 9 000 km.
Poslední den (20. 11.) jsme si prohlédli Auckland, největší město Nového Zélandu, počtem obyvatel srovnatelné s Prahou. Město má zajímavou polohu na březích několika mořských zálivů, je velice rozlehlé (má skoro stejnou rozlohu jako New York). Historii má Auckland nepatrnou, byl založen v roce 1840. Ve středu města je několik historických budov z počátku 20. století, řada moderních výškových budov a vyhlídková věž Sky Tower, která je s výškou 328 m nejvyšší budovou jižní polokoule a je z ní pěkný rozhled. Tím zajímavosti města končí, takže jsme vyrazili do ZOO podívat se na endemitickou faunu. Ptáci kivi jsou národní zvířata Nového Zélandu a jejich popularita dala název i Novozélanďanům, kterým se říká kiviové (anglicky kiwis).
ůvodně maorské slovo kiwi se ujalo také jako označení pro ovoce až v minulém století. Čeština si převzala ovoce s dvojitým w, ptákům zůstalo jednoduché. V přírodě těchto nelétavých a přísně chráněných ptáků přežívá asi 70 000, zatímco ještě před sto lety jich byly miliony. Jenže z Evropy zavlečení savci (psi, kočky, lišky, lasice a krysy) a australská vačice způsobili obrovský pokles populace těchto a dalších původních pradávných tvorů. Kivi je pták veliký asi jako slepice, má husté šedohnědé peří, které vypadá jako srst, a dlouhý zobák s nosními dírkami na konci. Aktivní je v noci a je velice plachý. V ZOO jim tedy v noci svítí a ve dne je chovají v přítmí, aby jim kvůli návštěvníkům otočili režim. V praxi to vypadá tak, že návštěvníci se tísní u skla, občas vyběhne z temnoty tmavá chlupatá koule, ďobne někam do listí a zase zmizí. Takže jsme je viděli – neviděli.
A zbývá už jen cesta domů, která byla zpestřena noclehem v Soulu. V Soulu a okolí žije asi 20 miliónů obyvatel, tedy čtyřikrát více než na Zélandu. Všechno tam funguje perfektně, rychlovlak přijede na minutu přesně, zastaví také na přesné pozici, wi-fi zdarma, příjemná průvodčí atd. Ale žít bych v tomto lidském mraveništi asi nechtěl.
Nevím, jestli je nám dán ještě nějaký další život, jestli se třeba znovu někdy narodíme. Popravdě řečeno tomu moc nevěřím. Ale pokud ano a mohl bych si zvolit kde, vybral bych si nějaké hezké místo na Jižním ostrově Nového Zélandu.
A na závěr ještě patří velké poděkování organizátorům, Tomáši a Haně Blumensteinovým a Marii Markové. Zejména Tomáš byl jasným vedoucím a duší celé výpravy. Hned první den pobytu, když se nás několik zpozdilo při návštěvě muzea asi o tři minuty, tak nás (no – jak to jinak napsat) sprdnul a vypočítal nám, kolik člověkominut bylo promarněno. Od té doby už jsme všichni přesně dodržovali zastávky v délce třeba 8, 11, 17 a jiných roztodivných hodnot – tedy minut.
