Budík se ozve před šestou. Studené, temné ráno. Mechanický pohyb ven z postele. Popaměti vyloupnout z plata tabletku. Spustit nohy na zem. Bože, naštěstí je pod nimi hadrový kobereček. Zvednout roletu, otevřít okno dokořán, vstříc končící noci a vlezlé zimě. Pod oknem zakňučí pes. Noční košile přes hlavu a rychle do koupelny. Tam je útulně díky hřejivému radiátoru. Jedna ze dvou místností, v nichž se topí, dává ve stavu rozespalé zimomřivosti jistotu několika příjemných minut při ranní hygieně. Opláchnout obličej, vyčistit si zuby, projet kartáčem vlasy, obléknout si včera odložené svršky.
Tělo se pomalu začíná probouzet, doopravdy probouzet. Vědomí už začíná fungovat, uši slyší tlumené zvuky z kuchyně, po chodbě kolem koupelny přeběhnou dvoje dětské nožky, cvakne klika od toalety, po chvíli se ozve spláchnutí a dupání pokračuje do kuchyně. Dobré ráno tati, slyším. Zívám, promnu si tvář, cítím život pomalu se vracející po krátké noci do tváří a rukou. Zhluboka dýchám, protáhnu si krk a pak i záda. Nadmíru příjemný pocit. Vcházím do kuchyně, přeju dobré ráno. Ještě se nezvládnu usmát, usmívací svaly zatím spí. Naleju si sklenici vody a napiju se. Na kuchyňské lince už na mě čeká buclatý hrnek s heřmánkovým čajem a na děti úhledně zabalené svačiny do školy.
U stolu se nad hrníčky čaje s mlékem a namazanou houskou sklánějí dvě spánkem rozcuchané hlavy, jedna tmavší a druhá blond. Blonďáčkovi se ještě míhají nožky ve vzduchu, polyká housku s medem a svým uječeným hláskem brebentí slova, která příliš nevnímám. Druhá hlava má úsměv od ucha k uchu, jako vždycky. Moje slunce, pomyslím si. Už se vytáhl nad sto šedesát centimetrů, můj malý velký muž. Zato blonďáček s velikou kulatou hlavou se dívá na svět vážně; obrovskýma tmavýma očima. Dohlédne jimi až na dno duše, řekla jednou stará sousedka, co o sobě tvrdí, že je čarodějnice. Má pravdu.
Dvojice dětí u stolu se o něčem dohaduje, překřikují se a po chvíli od snídaně odběhnou. Vtělená energie už od božího rána. Pomalu se v předsíni obouvám, beru si na sebe bundu, čepici a do ruky vodítko. Pes za dveřmi se hlasitě těší na svou pravidelnou ranní procházku. Otevřu dveře a on mi nedočkavě vyběhne naproti. První společné kroky do chladného rána a už jsme za brankou. Kráčím rychle, abych se brzy dostala na provozní teplotu. Ráznými pohyby od sebe odháním chlad, který hrozí zakousnout se mi do těla. Ruce křehnou, přes noc mrzlo, i teď je cítit zebavé dotyky na odhalené kůži. Tichý čas, většinou. Dnes zdálky zavrčí osamocené auto, od posledního stavení zaštěká pes. Okna všech domů ještě spí. Ale přece jen; jedno se právě probudilo.
Za zatáčkou končí ulice a mlatová cesta odbíhá mezi loukami a poli do tmy. Zase jsem si zapomněla vzít baterku, uvědomím si. Málokdy si vzpomenu. Dnes mám ale štěstí. Bílý poprašek se na promrzlé zemi drží už pár dní, svítí mi pod nohama a odkrývá záludné vystupující kameny, drny ztvrdlé trávy. Oči si zvyknou rychle. Schovávám se v tmavém ranním chladu, vidím a sama jsem neviděná. Kouzlo zimního rána. Jdu svižně a rázně, dlouhými kroky. Nádech, výdech. Ostrý vzduch probouzí plíce i srdce. Nad hranou pole po levici sedí na nebi původce toho zvláštního světla, měsíc, všimnu si konečně. Kulatý a blonďatý jako můj nejmladší. Usměju se, když si tohle uvědomím. Štěstí. Drobné kousíčky úsměvů; často ani nejsou vidět. Zahřejí jenom na okamžik moji duši. Naučila jsem se ty chvilky vnímat a intenzivně je prožívat. Často trvají právě jen ten jeden jediný nádech a výdech. Cítím štěstí rozpínající se kdesi uvnitř mého těla. Zrovna teď. V tuhle obyčejnou chvíli.
Odbočím z cesty na pěšinu a stoupám loukou do svahu. Srdce i pes běží napřed. Tmavé siluety stromů nahoře, na konci pěšiny, mi otevřou výhled na pole. Prudce oddychuji. Rozhlížím se. V dálce je vidět, že nebe se chystá každou minutou vstávat. Opozdilče! Směju se nahlas, dýchám zhluboka. Pes si sedne přede mě a očekává svůj pamlsek. Srdce se vrací zpátky do mé hrudi. Všechno má svůj řád. Pohladím psa po hebké hlavě a utíkáme spolu z kopce. Domů. Radost z pohybu a energie proudí v celém člověku i psu. Štěstí je vzácná, a přesto tak jednoduchá věc. Občas jen stačí si přivstat.