Na otázku „Kdo je Michaela Šalamounová?“ byste sama jednou větou odpověděla …?
To se nedá popsat, to je nutno zažít!
Stíháte ranní rozcvičku?
Stíhám, když mám chuť, ale musím přiznat, že ji často neprovádím, neboť jsem zcela obyčejně líná. Tady na sobě ještě potřebuji zapracovat. Mám dojem, že člověk stihne takřka cokoliv, pakliže se tak rozhodne. A ranní rozcvička v základní podobě může být hotová za 15 minut. Ale musím se pochlubit – dnes jsem ji provedla!
Používáte některý „hotový systém“, nebo máte rozcvičku typu „od každého něco“?
Když hovořím o ranní rozcvičce doma, tak většinou využívám prvků z jógy a přidám si pár cviků od své fyzioterapeutky, občas zařadím „pět tibeťanů“. Je to spíše takové nastartování organismu, aktivace svalů a lehké protažení. Rozcvička před tréninkem vypadá jinak a záleží na typu tréninku, na který se chystám.
Jak často trénujete a čím se udržujete ve formě?
Četnost mé fyzické přípravy je velmi různorodá, záleží na období. Někdy mám tři tréninky za den, jindy jsou to tři tréninky za týden. Postupem času začínám konečně víc poslouchat své tělo a trénuji dle pocitu. Svému dřívějšímu stylu, kdy jsem trénovala pořád a za každou cenu, se teď už snažím vyhýbat. Naopak vnímám, co tělo potřebuje, jak se na fyzické úrovni cítím, a dle toho si uzpůsobím tréninky. Má příprava sestává z různorodé škály aktivit. Z klidnějších aktivit se věnuji józe a nově jsem zařadila pilates. Čistě k získání fyzické kondice mi slouží běh (tedy spíše občasný výklus) a funkční trénink ve formě různých kruhových a intervalových tréninků. Občas zajdu na kondiční kickbox. Pro účely kaskadérské práce chodím na speciální tréninky, které pořádá moje kaskadérská agentura Filmka, plus s kolegy kaskadéry chodím na akrobacii. Nejnověji se učím ještě šermovat. A pak jsou to taneční tréninky. Občas zajdu někam na vedenou lekci, abych si rozšířila obzory. Ovšem už delší dobu mám v hlavě vlastní tanečně-hudební projekt, tudíž do budoucna se mé taneční tréninky budou ubírat tímto směrem, příprava choreografií pro vlastní projekt.
Prozradíte více o přípravách projektu a termín, kdy se na něj čtenáři mohou těšit?
Přípravy v současné době spočívají především v práci na zlepšení mých dovedností v hudební oblasti. S tím souvisí i termín premiéry. Chystaný projekt bude one woman show. Tudíž záleží na tom, kolik času mi bude zbývat na přípravu a taky kdy budu cítit, že jsem dosáhla úrovně odpovídající mé představě o výkonu, který bych ráda podala.
Proč právě kaskadérská dráha? Chyběl vám v životě adrenalin?
Kaskadérská práce částečně náhodně, částečně záměrně. Už kolem roku 2005, kdy jsem se vrhla na kickbox a freestyle karate a viděla kolem sebe kluky kaskadéry (trenéry z klubu, kde jsem trénovala), jsem nad touto kariérou uvažovala, ale neměla jsem dost odvahy. Když pak v roce 2008 přišla nabídka na dublování modelky v reklamě, protože kaskadérská agentura zrovna neměla nikoho odpovídající výšky a schopností, hned jsem ji přijala a už jsem u agentury zůstala. Víte, kaskadérství je samozřejmě často nebezpečné, ale celkově je to v jistém smyslu hra. My si vlastně na trénincích hrajeme, zkoušíme blbiny, jak by co šlo udělat. Šerm, pády z výšky, akrobacie, létání na lankách, pády přes auto, hoření. Samozřejmě je potřeba mít dobře natrénované základy, to je dril a k tomu pak přistupuje zkoušení spousty nových věcí, pořád něco zkoumáte a vymýšlíte.
Když jste poprvé prohlásila, že se stanete kaskadérkou, rozmlouvala vám to rodina?
Vůbec ne. :)
Jaký byl váš největší kaskadérský úspěch?
První kaskadérský úspěch byl fakt, že jsem s kaskadérstvím vůbec začala, protože jsem dlouho nevěřila, že bych pro takovou práci měla dostatek dovedností. První natáčení byl skok z hradeb na Vyšehradě. Byla jsem zavěšená na lankách, šlo o to, skočit z nějakých 12 metrů, udělat dvě salta a přistát opřená kolmo o stěnu. Jednou mě vymáchali v korunách borovice a jednou jsem přistála rozpláclá na stěně jak široká, tak dlouhá. Na první pokus poměrně solidní zážitek.
Jinak zajímavá věc bylo hoření za Jennifer Lawrence ve filmu Serena. Hořela jsem tam vleže na posteli, což je poměrně nepříjemný kousek, protože se nemůžete hýbat, a tudíž plamenům nemůžete uhnout, tj. nemůžete situaci nijak regulovat.
A kdy naopak při vás stáli při nepovedeném kaskadérském kousku všichni svatí?
Myslím, že všichni svatí při mně stojí stále, takže mám štěstí na dobrou práci a příjemná natáčení.
Máte mnoho oblastí, ve kterých se rozvíjíte. Na čem pracujete tento týden (březen 2014, pozn. red.)?
Tento týden věnuji kultuře. Několik dokumentů v rámci filmového festivalu One World. Všem bych doporučila dokument The Crash Reel (strhující a lidsky velmi silně oslovující podívaná ze světa snowboardingu). Dále jazzový koncert, který vznikl na základě takřka náhodné dohody tří českých a dvou italských hudebníků, protože zkrátka měli chuť spolu něco hudebně podniknout; vernisáž výstavy obrazů Martina Huba ONE.; divadelní představení Oněgin byl Rusák v divadle v Dlouhé a v závěru týdne plánuji ještě koncert revival hudební kapely.
Z mých vlastních aktivních činností mě v tomto týdnu čeká lekce zpěvu, herectví, rétoriky, dialogického jednání a kaskadérská příprava. Plus taneční tréninky. A tak lehce zvažuji uvedení do jantra jógy.
Jaký tanec v současnosti nacvičujete? Zvládla byste zatančit polku?
Ano, polku v její základní variantě bych odtančila. Byť jsem ji naposledy tančila někdy v tanečních, což už je chvíle zpátky.
Co se týká tance, občas zajdu na vedenou lekci typu dancehall či street dance. To je spíš tak pro zpestření. Můj vlastní taneční styl asi nemá přesný název. Je ovlivněný moderní gymnastikou a baletem, kterým jsem se dlouho věnovala, ale zároveň je tam hodně ze mě samotné, tj. hodně do výrazu. Vždy když mi tuto otázku někdo položí, tak váhám, jak svůj taneční styl označit. Asi něco ve smyslu výrazového tance, ovšem nikoliv v pojetí současné moderny, kde se dost často jaksi tančit zapomíná. Když tančím, chci, aby tam byla určitá čistota a preciznost pohybu a zároveň výraz. Z tance musí jít emoce, divák musí být vtažen a cítit energii, kterou předáváte, a zároveň vidět taneční výkon. Jedno bez druhého je jaksi nekompletní, byť je to bohužel dost často k vidění, alespoň můj pocit je takový.
Viděla jste v poslední době taneční vystoupení, které vyvolalo emoce a vtáhlo vás?
Naživo jsem dlouho neviděla nic, co by mě skutečně pohltilo. Zajímavé věci je ovšem často možné zhlédnout on-line. Sice to není zdaleka tak intenzivní zážitek jako vidět někoho tančit v reálu, ale i tak je to zdroj velké inspirace a motivace.
Prošla jste rozvojem osobnostním až po rozvoj fyzična. Může jedno pomoci druhému?
U mě to začalo rozvojem fyzična, a to už v útlém věku, konkrétně ve čtyřech letech moderní gymnastikou. Tomuto sportu jsem zcela propadla a věnovala se mu mnoho let. Cílený osobnostní rozvoj započal až někdy kolem osmnáctého roku, to jsem tak nějak víc začala vnímat, co se kolem mě děje. Tento proces tedy trvá už 16 let a ještě zdaleka není u konce.
K osobnostnímu rozvoji mě přivedl život sám, potřeba překročit řadu vlastních stínů. V minulosti jsem sama se sebou i s okolním světem bojovala na řadě front, často velmi tvrdě. Nebylo to snadné a už vůbec to nebylo zábavné. Postupně si začnete uvědomovat, že nežijete život podle svých představ, že vlastně v mnoha ohledech vůbec nežijete, nýbrž přežíváte, a to ještě stěží.
Na otázku, zda jedno může pomoci druhému, bych řekla, že nepochybně. Ze sportu máte vycvičenou disciplínu a především zvyk na věcech tvrdě pracovat. Ve chvíli, kdy jsem pochopila, že potřebuji učinit určité změny na své osobnosti a že samy asi nenastanou (jak jsem tajně doufala), obratem jsem na sobě začala aktivně pracovat. Občas je to náročné, ale vytrvávám.
Je místo, kde relaxujete, jste sama se sebou a odpočíváte?
Žádné takové jedno unikátní místo nemám. Hodně mi pomáhá příroda. Když delší dobu nevyjedu z Prahy, cítím, jak ve mně narůstá napětí, a to pak jdu aspoň na procházku do Divoké Šárky či tak něco. Úžasně relaxovat se dá třeba na vodě. Pokud jedete sám na lodi a podaří se vám dostat se mimo dav lidí a najednou jste tam jen vy, řeka, skály, louky a slunce – to je fantastická relaxace. Jinak jsem schopná relaxovat doma. Pokud jsem delší dobu mezi lidmi a zavalená povinnostmi, dám si pak jeden den, kdy vůbec nevylezu z bytu, celý den jsem tam sama zavřená a nabírám energii a vnitřní klid.
Jak sama sebe vidí Michaela Šalamounová za 10 let?
Velmi pozitivně.
Pozorujete změnu v okolí, když se lidé dozvědí, že jste členkou Mensy?
O mně vlastně většina mých známých a kamarádů neví, že jsem členkou Mensy. Donedávna jsem byla zcela pasivním členem, tudíž jsem s Mensou neměla žádné zážitky, které bych vyprávěla, a abych se tím „chlubila“ jen tak, to mi nikdy nepřišlo na mysl.
Jak se z ryze pasivního člena Mensy stane člen aktivní?
Náhodně. Aktualizovala jsem u sekretářky Mensy adresu trvalého bydliště a ona mi do e-mailu s potvrzením změny zaslala informaci o možnosti odebírání aktuálních informací o dění Mensy. Považovala jsem to za zajímavé a novinky si nechala posílat. Přišla pozvánka na zajímavou přednášku a bylo… Nejsem bůhví jak aktivní člen, ale alespoň už vím, co se kde děje, a občas někam zajdu.
Životní motto, kterým se řídím, je …?
„Každý svého štěstí strůjcem.“ Ovšem do slova a do písmene vzato. Pokud se někdo vymlouvá, že se mu nedaří, protože tohle bylo špatně a tamten udělal tohle a tady mu nepřálo štěstí a ten mu ublížil… je to nesmysl. Dle mého názoru si události, osoby, věci přitahujeme do svého života sami tím, jak se chováme, smýšlíme a jakou energii vyzařujeme. Mnohé události a lidé pak do našeho života přicházejí, aby nás něco naučili, otestovali, posunuli nás dál. Jakou lekci potřebujeme, tu dostaneme. A dokud určité principy nepochopíme, budou se nám jisté věci do života stále vracet, ať už se nám to líbí, nebo ne. Všimněte si, že někteří lidé působí jako děti štěstěny a jiní jsou naopak věční smolaři. Domnívám se, že to je jejich osobním nastavením, nikoliv štěstím či smůlou.
Dlouho jsem sama trpěla silným syndromem výmluv. Nikam to nevede. Stále se v této oblasti trochu peru, ale už to alespoň neházím na okolnosti nebo druhé lidi. Teď už zkrátka na rovinu prohlásím, že se vymlouvám, protože se bojím nebo jsem líná. Většina výmluv totiž pramení ze strachu nebo lenosti.
Co byste vzkázala čtenářům na závěr?
Pokud chcete něco v životě dělat nebo dosáhnout, tak nepřemýšlejte, zda jste na to dost dobří, talentovaní, mladí či staří, zkušení či vzdělaní, zda je ideální načasování a zda jste dostatečně připraveni. Prostě to začněte dělat, podnikněte aktivní kroky, byť jakkoliv malé. Bez ohledu na to, co si o tom myslí lidé kolem. To, co žijete, je váš život a jen sami sobě budete na konci odpovědni za jeho průběh a naplnění. Hodně štěstí!