Místní skupina Praha vyrazila 30. ledna na procházku, aby obdivovala kontroverzní krásu brutalistní architektury. Cestou jsme míjeli skupiny turistů, kteří za deštníky průvodců obdivovali budovy gotiky, baroka, secese. My jsme však vytrvali a věnovali hlavní pozornost budovám, které obvykle v době svého vzniku svým programovým „nezapadáním“ do okolí vyvolávají vášnivé diskuse.
Co je brutalismus? Encyklopedie praví, že se jedná o architektonický styl bohatý na opakování, pravidelnost a výrazné kovové, skleněné, keramické, ale především betonové plochy. Použitý beton má pak strukturu získanou odléváním do záměrně drsného a hrubého dřevěného bednění. Odsud i jeho název, vycházející francouzského béton brut neboli „drsný“ beton.
Během procházky jsme navštívili některé z nejvýznamnějších brutalistních budov v Praze. Vyráželi jsme od obchodního domu Kotva manželů Machoninových, který byl postaven s povrchem z předem zrezivělých ocelových plechů s inovativní myšlenkou, že co je rezavé, již dále nekoroduje. Kotva byla první, ale prý se tento zajímavý přístup osvědčil a byl používán i na dalších brutalistních stavbách. Bratrstvo Rezavých klíčů by mělo radost. Co na to Jan Tleskač, se nepodařilo zjistit.
Dále jsme přešli kolem citlivě rekonstruované budovy Omnipolu a dopřáli jsme si drobnou odbočku obdivováním Jeruzalémské synagogy. Tímto děkujeme jedné z účastnic za krátké, ale nesmírně zajímavé zasvěcení do tajů hebrejštiny. Po jazykozpytné diskusi, která nás příjemně občerstvila, jsme pokračovali k Hlavnímu nádraží a odtud k budově bývalého Federálního shromáždění, nyní Národního muzea. Plánovanou trasu a návštěvu obchodního domu Družba nám trochu zkomplikovala demonstrace probíhající na Václavském náměstí, proto jsme si tuto budovu ponechali za domácí úkol.
Kolem tyrkysové budovy Teplotechny a příhodně depresivně černého Centrálního dispečinku Dopravního podniku hl. m. Prahy, jsme došli k Urologické klinice. Zde jsme mohli dosyta obdivovat povrchové brutalistní úpravy betonu. Podařilo se nám i vniknout do budovy a pod průhlednou záminkou návštěvy ambulance zhlédnout skleněnou plastiku Rodina ve foyer kliniky. Spojení betonu a rodiny nás podnítilo k ohnivé diskusi o rekonstrukcích vlastních příbytků. To máte hřebíky, vruty, šrouby, vápno, cement, cihly, tvárnice… a především beton, protože toho není nikdy dost.
Procházku jsme ukončili u Pragnerových kostek, jejichž autorem je překvapivě Karel Pragner a které byly postaveny v bývalé zahradě Emauzského opatství. Ostatně, kdo by nechtěl mít na zahradě něco pořádně brutalistního? Trpaslíka má každý druhý, pořiďte si do meditační zahrady kostku.
Symbolickou třešničkou na dortu procházky byla v jedné z kostek návštěva CAMP (Centra architektury a městského plánování Prahy), jehož posláním je další rozvoj architektury hlavního města. Díky modelu plánované rekonstrukce Žižkova jsme mohli bonusově obdivovat i další budovu brutalistní éry, a to tzv. Mordor, neboli Ústřední telekomunikační budovu v Olšanské ulici.
Tímto děkujeme počasí, že nesněžilo, ani nepršelo. Účastníkům, že přišli a vydrželi lednově ledové povětří. A také brutalismu, protože je jiný a výrazný. Byla by škoda jeho budovy ve stínu historické krásy Prahy přehlížet. My jsme si je s místní skupinou Praha užili a beton už nikdy nebudeme vnímat jako dřív. Naše srdce rozbuší každé šalování podezdívky plotu a budeme vzpomínat na společně strávenou inspirativně brutalistní procházkovou neděli.
