Mensantrop: George Francis Simons

---

Georgi, vy jste se narodil na začátku druhé světové války. Jak to ovlivnilo váš život?

Byla to strašná doba. Mí rodiče už byli starší než většina lidí, kteří se dnes berou. V době krize hodně lidí se svatbou váhalo, protože si mysleli, že si nemohou dovolit dům a děti. Takže začátky mého života byly touto i předválečnou dobou rozhodně poznamenány.

Můj otec byl skutečný lesník. Narozdíl od mnoha městských obyvatel jsme bydleli na okraji parku v malém městě a táta se z výletů do lesa vracel s nejrůznějšími druhy jedlých divokých rostlin a několika rybami z potoka. Ale když přišla válka, všechno se změnilo. Táta dostal práci u firmy, která vyráběla bombardéry, a máma u firmy Thompson Products, takže pro armádu vyráběla samopaly Tommy. Na konci války už měli rodiče našetřeno dost peněz na to, aby si mohli koupit dům blíž centru našeho malého městečka Bedford v Ohiu.

Otec mé matky Stanislav, imigrant, dříve sloužil jako kovář v ruské armádě. Byl Polák, ale v té době vlastně žádné Polsko neexistovalo. Jak říkával: „Polsko bylo ukřižováno mezi dvěma zloději.“ Byl to doslova všeuměl, dokázal postavit nebo spravit cokoli. Měli jsme sklep a on tam měl všechno své nářadí. Jako dítě jsem byl něco jako jeho učedník. Můj druhý dědeček Anton, také imigrant, býval soudní krejčí ve Vídni. V Bedfordu bydlel jen o čtyři bloky dál v ulici, kde měl krejčovství, a lidé v okolí ho znali jako „krejčího Tonyho“. Takže jsem až do druhé třídy školy nikdy neměl kalhoty koupené v obchodě. Pak si táta s dědovou a mojí pomocí před naším domem postavil prefabrikované holičství, kde vydržel až do důchodu. Díky tomu znal prakticky každého ve městě.

Žili jsme v jednom z těch „tavicích hrnců“ USA, kde se míchaly spousty různých kultur. Mohl jsem vyjít z domu, jít čtyři bloky kterýmkoliv směrem a lidé tam mluvili jiným jazykem. Táta jezdil o víkendech na ryby s asi čtyřmi nebo pěti svými kamarády, kteří s ním jezdili tak nějak pravidelně, a žádní dva z nich nebyli ze stejné země. Cestou domů mě bral pokaždé do jiné restaurace. Ruské, maďarské, do židovského lahůdkářství apod.

Tátovo motto bylo: „Všechno ochutnej aspoň dvakrát – první dojem mohla být jen náhoda.“ Myslím, že tím dal směr mému životu a zasel semínka mého poslání jako interkulturalisty. Odstranil strach a nahradil ho zvědavostí, takže když narazím na něco, co je jiné, přitahuje mě to a chci se o tom dozvědět víc, místo abych se nechal zablokovat podvědomými předsudky před novými zkušenostmi. Ten termín „podvědomé předsudky“ ale nemám rád, protože to zní jako obvinění. Přitom jde o normální funkci našeho mozku, který automaticky navrhuje, co je bezpečné a co přitažlivé. George Lakoff to nazval rámcováním, čemuž dávám přednost. Mým úkolem tedy bylo pomáhat druhým nahradit strach zvědavostí. Používal jsem interkulturní školení a hry k tomu, abych přiměl lidi se navzájem propojit.

Těší mě, že nám dnešní neurověda umožnila uvědomit si, že každý z nás je jednotný systém. Nejsme tělo a duše, mysl a hmota, duch ve stroji. Naše vědomí se prolíná vším od mozku až po konečky prstů. Když spolu něco děláme, něco společně prožíváme, něco si vyměňujeme, tak se jeden druhému čím dál více podobáme, protože naše neurony zaznamenávají stejné věci. Mým posláním je tedy přimět lidi, aby se navzájem efektivně propojili. A díky tomu lidé mé hry milují.

Řekl byste, že váš otec měl na vaši kariéru největší vliv?

V podstatě ji ztělesňoval, byl mi vzorem a také mi o ní hodně povídal. Například když jsem měl jít na střední školu, táta mi řekl: „Pojďme nakupovat.“ A šli jsme „nakupovat“ školy. Vozil mě do různých zajímavých škol, na vojenskou akademii, do semináře apod. Vždycky mi dával na výběr. Takže jsem nakonec šel na dvě různé střední školy a pak na několik různých vysokých škol, i do univerzitního semináře. Magisterský titul jsem získal na univerzitě Notre Dame, doktorát pak v Claremontu v Kalifornii, kde jsem dostal stipendium.

Takže jiné kultury jsem poznával už v mládí, dokonce i v rámci USA.

Být někde nový a potkávat odlišné lidi pro mne bylo spíše lákadlem než hrozbou. Vždycky to bylo zásadní součástí mého života a mé práce. Po ukončení studia jsem pracoval v místním kostele, jehož nejbližší okolí bylo multirasové i multikulturní. V létě jsme dělali programy pro komunitu a organizovali aktivity pro místní děti. V té době jsem pracoval na několika vysokých školách, například na Lorain Community College, Case Western Reserve University nebo Oberlinu. Na Oberlin College mi nakonec nabídli místo domovního ředitele, kde jsem měl na starosti velkou kolej.

Uvědomil jsem si, že de-facto koučuji mladé muže, kteří se rozhodovali, zda chtějí narukovat do armády a do vietnamské války, nebo se vyhnout odvodu odchodem do Kanady. To bylo velmi citlivé rozhodování. Jako kouč Studentů za demokratickou společnost, kteří byli v té době považováni za velmi radikální levicovou skupinu, jsem se jednoho dne náhodou ocitl v centru Clevelandu v Ohiu a viděl jsem náklaďáky plné mladých vojáků, kteří svírali pušky a k smrti vyděšení mířili ke Kentské státní univerzitě, kde museli čelit protestujícím studentům svého věku, a ti jim do hlavní pušek strkali růže. Událost se nakonec neobešla bez násilí a mrtvých.

Když jsem dostal Danforthovo stipendium, odjel jsem na západní pobřeží a dokončil doktorát z psychologie. Tam jsem se seznámil s gestalt terapií, která obrátila mé myšlení novým směrem. Gestalt je velmi aktivní, interaktivní druh terapie, kdy vedete rozhovory sami se sebou. To se stalo velmi relevantním pro mou snahu o uvědomění si vlastní kulturní identity a její sdílení s ostatními lidmi. V Kalifornii jsem byl přizván k práci na programu Genesis 2, který nakonec používalo více než tři miliony lidí.

Jak se od té doby změnil váš život a práce?

Když mě v roce 1979 zaměstnal konzultant hlavně díky tomu, že jsem mluvil španělsky a francouzsky, najednou jsem začal působit mezinárodně. Měl jsem skvělého profesora francouzštiny, takže moje první zahraniční dovolená vedla do Francie. A myslím, že i díky tomu ve Francii teď žiji. Později jsem zjistil, že mám i trochu francouzské krve. Můj dědeček z tátovy strany byl totiž pravnukem jednoho z Napoleonových vojáků, který se jmenoval Simon. V další generaci se z něj díky Chorvatsku, které stále používá otcovská jména, stal Simonovič. Ale vzhledem k tomu, jak „úžasně“ Spojené státy tehdy přijímaly Východoevropany a katolíky, mé předky už nebavilo, že jim říkají „Simonovič, the son of a bitch“, a změnili si příjmení na Simons.

Brzy jsem si založil vlastní školicí a konzultační firmu. Přišel za mnou na pohovor chlapík z Kalifornie, který se hodně zajímal o mužskou problematiku. Padli jsme si do oka a založili organizaci, která vytvářela semináře pro muže. Naším velkým prodejním hitem byl seminář Jak milovat rozzlobenou ženu. Bylo to zrovna v době, kdy feminismus byl tak trochu v pubertě a chlapi si stěžovali: „Moje sekretářka už mě nemá ráda, moje žena už mě nemá ráda, moje dcera si myslí, že jsem starý zaujatý patriarcha, tak co mám dělat?“ Tak jsme vytvořili program [ze kterého se nakonec stala kniha] a slavili jsme s těmihle workshopy úspěch v Kalifornii i v zahraničí.

Dodnes učím komunikaci a pořádám workshopy. V roce 1982 se pro mne stalo zajímavým dobrodružstvím školení o organizaci času pro Řeckou asociaci managementu v Aténách. Pracoval jsem také pro baskická družstva na severu Španělska a později jsem se stal viceprezidentem poradenské firmy, která školila ovlivňování a vyjednávání, a stal jsem se certifikovaným školitelem těchto programů, kterým jsem dodnes. Pro společnost Procter and Gamble jsem po celém světě vedl nejméně 50 těchto programů a také jsem hodně jezdil na Filipíny, kde jsem učil vyjednávání v Asijské rozvojové bance v Manile.

Jednou z mých dnešních slabin je, že trávím příliš mnoho času zvědavým brouzdáním na internetu, protože tam dnes najdete všechno. Vypadá to, že jsem zaneprázdněnější než kdykoli dříve. Odhaduji, že za týden strávím 200× více informací než v době, kdy jsem studoval na vysoké. Tehdy jsem míval na stole poznámkový blok a zapisoval si věci, které jsem potřeboval vyhledat. Pak jsem se dvakrát týdně musel vydat na druhý konec kampusu, v lístkovém katalogu najít knihy, které by mohly obsahovat odpovědi, podívat se do nich a vrátit se. Teď možná vím, že odpověď je v knize na polici za mnou, ale rychleji si ji vygooglím, než bych si tu knihu podal.

V jednom e-mailu jste se zmínil, že jste vyhrál soutěž ve vyprávění vtipů na pacifickém kongresu Mensy v roce 1983. Jak jste se tam dostal? Byl jste členem Mensy?

Ano, v Mense jsem byl, když jsem žil v Ohiu. Nemohu říct přesně roky, ale bylo to poměrně dlouho někdy v šedesátých letech. Občas jsem se účastnil jejich pravidelných akcí. Na to, co se tam dělo, si už ale moc nepamatuji. Na kongres si vzpomínám, protože z něj mám spoustu fotek, byl zajímavý a byla tam spousta legrace.

Co vás vlastně přimělo k tomu, abyste si udělal IQ test? Co pro vás bylo prvním impulsem k tomu, abyste se nechal otestovat?

To bylo už dávno předtím. Možná už na základní škole jsme si dělali test. Už si to nepamatuji. Jen jsem věděl, že moje IQ 163 je dostatečné pro vstup do Mensy. Nic víc jsem o tom ale nevěděl, až mě kamarád jednou pozval, já do toho šel a bylo to. Když jsem pak ale začal cestovat po světě, tak to tak nějak ustoupilo do pozadí, tedy kromě té úžasné malé akce na Novém Zélandu. To byla velká zábava.

Měl jste pocit, že vám vysoké IQ pomáhá k úspěchu, nebo jste ho vnímal spíše jako handicap?

Bez ohledu na test jsem byl vždycky dobrý student. Na základní škole jsem byl většinou nejlepší ve třídě, a i na střední jsem byl vždycky jednička nebo dvojka. Ale všude mě docela uznávali. Býval jsem často něco jako mazlíček učitelů a trochu mě využívali, protože jsem uměl psát na stroji a ovládat mimeograf. Toto uznání inteligence ale bylo dobré pro můj pocit identity a pohody.

Byla to pomoc, nebo spíš překážka v komunikaci se spolužáky?

Často to druhé. Ve škole jsem měl dobré kamarády, nechápejte mě špatně. Ale když došlo na akademickou oblast, tak jsem byl za šprta. Nejsem ale moc otevřený člověk. Jsem docela introvert, ale introvert v technickém slova smyslu. Energii mi dodává práce o samotě. Nemám problém být společenský. Extroverti získávají energii z výměny názorů s jinými lidmi. Já si tu výměnu sice užívám, ale většinou vstávám ve čtyři nebo v pět ráno a mám čtyři nebo pět hodin pro sebe, abych mohl dělat své věci. Obecně jsem ostatním k dispozici. Nejsem stydlivý, ale čas o samotě potřebuji pro svou vlastní integritu.

Jste stále členem Mensy?

Nemám tušení, jak na tom Mensa je. Prostě jsem o ní ztratil přehled. Až do COVIDu jsem hodně cestoval, 60–70 % času jsem byl každou chvíli v jiné části světa. Doma jsem byl tak zřídka, že jsem se často probudil v posteli a nevěděl, kde vlastně jsem. Od osmdesátých let jsem byl převážně v zahraničí. Odvedl jsem obrovský kus práce v Indonésii a na různých místech v Evropě. Nakonec jsem před pár lety prodal svůj dům ve Spojených státech, protože jsem ho vlastně nikdy nevyužíval.

Jak jste přijal to, že jste chytřejší než 98 % zbytku světa?

Péče o lidi pomáhající druhým dalece překonala jakékoli vědomí, že jsem chytré dítě. Nezažil jsem nic, co by se dalo nazvat nějakým radikálním bodem zvratu. Všechno se prostě tak nějak postupně vyvíjelo. Mám kolegy, se kterými pracuji, a síť lidí, kteří jsou pro mě velmi důležití, třeba při práci na těch hrách a tak. Za svou kariéru jsem měl dosud asi 65 stážistů z 25 různých zemí.

Když se vrátíme k těm hrám diversophy®, které děláte posledních několik desetiletí, co považujete za hlavní výsledek?

První hra diversophy®, kterou jsem vytvořil, byla reakcí na zprávu Workforce 2000, která vyšla v 80. letech. Poukazovala na problémy diverzity v USA a to, co se dělo rasově a etnicky na amerických pracovištích. Když se Spojené státy zapojily do dohody NAFTA, přidali jsme k obsahu her kulturu Kanady a Mexika. Pak jsme přidali genderovou problematiku a od té doby se to neustále rozrůstalo. Když jsme začínali, považovali jsme naše hry za dobrý způsob, jak se učit o ostatních. Ale lidé, kteří naše hry hrají, nám jasně říkají, že důležitou součástí není jen předávání informací. Zjistili jsme, že mnohem důležitější je, jak lidé sdílejí své vlastní příběhy a efektivně se navzájem propojují. Generuje to obrovskou energii, která je jednak pohání k tomu, aby dělali věci, které jsou důležité z interkulturního hlediska, ale také jim dává pocit, že jsou součástí společenství.
Jak tedy diversophy® funguje?

Každá hra obsahuje sadu pěti různých druhů karet. Hráči se střídají v odpovědích a diskuzích na kartách CHOICE, GUIDE a SMARTS a seznamují se s různými kulturními projevy, fakty a chováním a kontexty, ve kterých je mohou použít. Na kartách RISK a SHARE se ptáme, jak by oni osobně reagovali v různých situacích ve své vlastní kultuře i v jiných kulturách, co by dělali a jaké by mohly být nejlepší postupy.

Řekl byste tedy, že jedním z konečných důsledků hraní vašich her je zlepšení empatie a porozumění různým lidem a kulturám?

Rozhodně. Potvrzuje to, že aktuální koncentrace na vyprávění příběhů je extrémně relevantní. Lidé příběhy používají všude možně. No a hry diversophy® generují vyprávění příběhů už přes 30 let. Ta hra je vlastně místem, kde si lidé navzájem vyprávějí kousky svých příběhů, navazují spolu kontakt a získávají větší porozumění a empatii s lidmi, s nimiž tu hru hrají.

Jedno z témat, které se v mých rozhovorech neustále vrací, je, jak velká škoda je, že i přes všechnu inteligenci na světě stále existuje chudoba a války. Myslíte si tedy, že hraní vašich her by mohlo pomoci s válkami skoncovat?

Doufáme v to. I proto se naše hry stále více zaměřují na kritická sociální a politická témata. Dva hlavní herní projekty, které teď vytváříme, se týkají populismu a dekolonizace. Jak dekolonizovat svou mysl, ať už jsem kolonizátor, nebo kolonizovaný? Jak se vypořádat s těmito mocenskými vztahy, které byly vytvořeny a často zakotveny v naší mysli i v našich genech? Máme potenciál aktivovat geny, které byly formovány traumaty našich rodičů a prarodičů. Zřejmě to žije asi tři generace, pokud správně rozumím poznatkům epigenetiky.

Loni jsme vytvořili hru, kterou jsme nazvali diversiDARE, a byla to celá sada karet o tématech, o nichž se lidé bojí mluvit. Cílem bylo vytvořit prostor, kde bychom se více zabývali těžkými tématy. Je snadné stát se teoretickým akademikem. Mě ale vždycky zajímá, jestli se věci objevené nějakým výzkumem dají využít ke zlepšení světa, ve kterém žiji.

Co by podle mohlo být lékem na válku na Ukrajině?

Kéž bych na to znal odpověď. Vytvořili jsme sérii her o Ukrajině a kultuře zemí, kam míří žadatelé o azyl, abychom vždy oběma kulturám pomohli si navzájem porozumět. To se ale týká otázky populismu, mentality „my versus oni“ a samozřejmě toho, že siláci, ať už mluvíme o Putinovi, Dudovi, Orbánovi, nebo Trumpovi, hrají na strunu strachu. Musíme lidi spojovat tak, aby se nebáli jeden druhého a aby si nevytvářeli stereotypy a nedělili lidi na kategorie „my“ a „oni“.

Třeba Donald Trump byl v tomhle neuvěřitelně dobrý. Jeho opozice bohužel neumí tak dobře vyprávět příběhy. Mocní lidé bažící po moci neustále hrají na strach z odlišnosti a snaží se lidi, kteří stojí za nimi, manipulovat proti těm druhým. Jedním z běžných způsobů, jak se s těmito populistickými provokatéry vypořádat, je ironie a satira. Já ale věřím, že přimět lidi, aby si vyprávěli své příběhy a navzájem si naslouchali, je mnohem silnější než ironické proslovy nebo komici, kteří si z politiků dělají legraci.

Co byste chtěl vzkázat mensanům, kteří toto budou číst?

Všem se nám podařilo získat vysoké skóre v testech intelektuálních schopností. Stejně vysoké skóre potřebujeme získat i v oblasti EQ. Být se spoustou dalších chytrých lidí může být fajn, ale jak to přenést do svého života tak, aby to obohacovalo lidi kolem vás i vás samotné? Jsem s vámi rád zase v kontaktu.

Odkazy na web:

Diversophy: diversophy.com
Diversity: diversity.com
SIETAR: sietareu.org
Workforce 2000: eric.ed.gov/?id=ED290887
NAFTA: en.wikipedia.org/wiki/North_American_Free_Trade_Agreement