Podzim
Spadané listí se točí v barevných vírech a prudce stoupá ve spirále, aby se zase svezlo k zemi na větrném tobogánu. Opracovaný kmen vyvráceného stromu, který padl za oběť povodni, bývá obležený dětmi, ale dnes po něm leze jen jeden hošík oblečený do šedé větrovky. Po asfaltové cestě se jen zřídka projede bruslař nebo cyklista. Na běžeckém okruhu je víc místa, protože zde nejsou žádní sváteční sportovci, kteří běhají, bruslí a jezdí na kole výhradně za horkých letních dnů nebo o slunných víkendech. Okénko u bývalé Šlechtovy restaurace, kde prodávají zmrzlinu a limonádu, je zavřené. Ani starší dámy s hádavými psíky s mašličkou na hlavě tu nejsou vidět. Zahrádka před kavárnou Vozovna, kde jsou kvůli autentičnosti i koleje, je prázdná. Školní výpravy s peroucími se žáky směřují do planetária zásadně před koncem školního roku a nikoliv na jeho začátku, takže zde také schází. Ani žádní milenci nesedí na lavičkách s nápisem „Ukradeno ve Stromovce“. Jen málo podzimních běžeckých závodů mírně naruší atmosféru usínající přírody. Pracovníci podniku Sady, lesy, zahradnictví vysávají z cest a trávníků spadané listí, které alespoň na pár dní změkčilo tvrdý povrch asfaltových cest. Na záhoně před Šlechtovkou nic nekvete. Závodní běžci mají po sezóně, a tak trénují nezáživné monotónní objemy. Voda v potoce odnáší zlaté, oranžové a rudé listí směrem do Tróje. Z výstaviště není slyšet žádná hudba. Půjčovna kolečkových bruslí, která nepůjčuje za deště, má častěji zavřeno. U stolečků venku před bistrem sedí jen několik největších opilců, které by už pro opilost nepustili dovnitř. Jezdí méně vlaků, protože nejsou v provozu výletní spoje. Brzy se stmívá. Nekonají se žádné výstavy pod širým nebem. Drobně mrholí. Je listopad. Napadne první sníh a skončí podzim ve Stromovce.
Zima
Stoupám po čerstvě zasněžené cestě, ale není to ten příjemný křupavý sníh, který si pamatuji z té krásné zimy v roce 2005, kdy jsem se připravovala na svůj první maratón. Není to ani ten hluboký sníh z loňské zimy, do něhož jsem se bořila po kolena a na obvyklé běžecké tratě jsme vyráželi na běžkách. Je to zrádný slabý poprašek, který zakrývá tvrdošíjnou ledovou krustu, co vydrží snad až do prvního jarního dne, a který je právě tak mohutný, abychom neviděli led pod ním a přitom ne dost na to, aby člověka udržel a nohy při běhu neklouzaly. V některých místech si připadám jako v té pohádce, kde hrdina musel lézt na skleněnou horu. To nejhorší mě ale teprve čeká. Musím seběhnout kopec od knihovny Národního muzea ke Šlechtovce. Jistě, mohla bych se kopci v tomhle počasí vyhnout a pohodlně klusat na malém rovinatém okruhu, ale závodím taky v běhu do vrchu a potřebuji se připravit na konfrontaci se soupeřkami, které vyrostly v Krkonoších, a naše pražské kopce jsou pro ně úsměvná záležitost. A tak kloužu, téměř padám, ztrácím a zase nabývám rovnováhu, přebíhám z jedné strany na druhou, abych zjistila, že to vpravo i vlevo klouže úplně stejně. Ale naštěstí seběh není dlouhý, tak jenom doufám, že na jeho konci nebude čekat naježený pes, který by mi chtěl zabránit v dalším tréninku. Musím totiž oběhnout celý okruh znovu, abych se přibližně za půl hodiny mohla opět plahočit do kopce a potom znovu seběhnout dolů, a pak znovu a možná ještě jednou. A i kdyby se už setmělo nebo mi došly síly, vrátím se zítra, pozítří, za týden. Poběžím do kopce, bude mi to klouzat a budu těžko udržovat rovnováhu při seběhu a přebíhat z jedné strany cesty na druhou a doufat, že pod kopcem nečeká naježený pes, který by mě nepustil do dalšího kola.