367 Jsem loďka děravá
na dně mrtvého moře,
kdo naposledy zamává,
toho čeká jenom hoře.
na dně mrtvého moře,
kdo naposledy zamává,
toho čeká jenom hoře.
Jsem rozbořený most
nad vyschlým říčním korytem,
jsem vybělená kost
na dně vodou rozrytém.
Jitra mě mučí,
noci mě děsí,
z mých zvadlých prsů
pijí noční běsi.
K propasti zoufalství
snášejí se z výšky
ty dětské smrtky
s vodnatými bříšky.
Jen se přitulte, mí malincí,
zsinalými rtíky jak od upírů
sajte mou bolest,
andílci s černými křídly netopýrů.
A skřehotejte tiše na měsíc
své věčné NEVER MORE
– už nikdy víc!
Nad vyschlou solnou plání
starý strom se sklání,
smečka vlků číhá v stínu.
Už v dálce někdo úpí,
už krouží hejno supí
a Smrt se chystá na hostinu.
Ilustrace: Jana Axman Vlková