Láska dokáže vše. Je to velká síla, která dokáže tvořit, spojovat a chránit, ale i ničit a trhat na kousíčky vše, co je nám blízké. „Ahoj,“ pozdravil jsem ho tiše. Usmál se na mě tím způsobem, jak to vždy dělával. Ten jeho ochranitelský úsměv. I když jsem o pár minut starší, vždy byl on ten silnější, ten, který se o mě staral a pomáhal mi.
„Ahoj,“ opětoval pozdrav. „Dlouho jsme se neviděli …“
„Já vím. Promiň. Něco se děje.“
„Chceš o tom mluvit?“
„Ne, zatím ne.“ Sklopil jsem oči. Nikdy jsme před sebou neměli tajemství. Jemu jsem říkal vše. Jako jediný mi byl vždy oporou. Trapné ticho přerušilo až šplouchnutí vody, když jsem se pokusil hodit žabku přes celou šířku řeky. Voda se zčeřila a vytvořily se na ní kruhy, které se pomalu ztrácely v zapomnění, jako by to byly jen staré vzpomínky.
„Musíš to házet víc naplocho,“ poradil mi bratr. Zase měl pravdu. Vždycky ji měl. Ale nikdy neměl přehnané sebevědomí a nehrál si na lepšího. Pomáhal mi; správní bratři si pomáhají.
„Díky,“ odvětil jsem a druhý kamínek už doskákal o pár metrů dál.
„Jak je mámě?“ zeptal se mě.
„Pořád stejně. Chybíš jí. Nebude to lepší, dokud se nevrátíš.“
„Nemůžu se vrátit. Ty to víš.“
„Vím. Ale proč jsi musel odejít? Proč jsi nemohl zůstat ještě aspoň chvíli?“ Vždy jsem se ho na to ptal a pokaždé mi odpovídal stejně.
„Musel jsem. Někdy to prostě nejde.“
„Všem nám chybíš. Mně taky.“
„Vidíš mě teď.“
„To není ono, ty to víš.“ Hodil jsem další kamínek. Doskákal doprostřed řeky, kde trefil plující list a i s ním se potopil až na dno. Skrz průzračnou vodu jsem viděl, jak dříve volný lístek je kamenem osudu stahován dolů, do temnoty. Takhle dopadneme všichni, pomyslel jsem si. Ať jsme sebešťastnější a máme pocit, že nám nic nemůže zabránit plout dál, pak někdo hodí kamínek a …
„Jaké to tam je?“ zeptal jsem se.
„Jiné. Člověk se tam necítí tak svázaný. Ale nemám tam vás.“
„Přemýšlel jsem, že tam za tebou půjdu a už se nevrátím.“
„Jinak to ani nejde. Ale nedělej to, tady ti bude lépe. Ať se děje tady cokoliv.“
„Zlomila mi srdce, víš? Jenom si se mnou hrála. Vždy to byl jen úlet. Cítil jsem to, když jsem s ní byl.“
„Vím. Poznal jsem to na tobě hned, jak si přišel.“ Chtělo se mi plakat. Byl jsem z toho citově na dně. Když jsem se na něj podíval, zjistil jsem, že má také slzy v očích. „Ale nebreč. To kluci nedělají. Prostě … běž dál. Nic jiného se dělat nedá. Když ses poprvé zamiloval, dopadlo to také tak. A musel jsi jít dál.“
„Jít dál,“ zopakoval jsem. Další kamínek doskákal skoro k druhému břehu. Chybělo už jen pár metrů.
„Vidíš? Nesmíš to vzdávat,“ prohodil bratr a já si v tu chvíli nebyl jistý, jestli mluví o žabácích, nebo o vztazích. Možná o obojím. Ano. Chybělo už jen pár metrů. Můj bratr měl vždycky pravdu. „Věděla jsem, že budeš tady,“ pravil kdosi za mnou. Ani jsem se nemusel otáčet. Věděl jsem, kdo to je. Bylo jen otázkou času, kdy sem pro mě přijde. „Pojď domů.“
„Chci tu ještě zůstat.“
„Pojď domů! Víš, že tohle nemá smysl!“
„Vše má smysl. Hlavně jít dál.“
„Myslíš, jako šel dál tvůj bratr?“ Po tvářích jí kanuly slzy. Neodpověděl jsem.
„Prosím, pojď domů,“ zašeptala.
„Chci si s ním ještě povídat.“ Když jsem to řekl, už jsem taky brečel.
„Panebože! Povídáš si s vlastním odrazem ve vodě! Tvůj bratr je mrtvý!“
„Já vím. Já vím!!!“ rozkřikl jsem se na ni, ale hned potom jsem jí s pláčem padl do náruče.
Takhle jsme tam stáli ještě dlouhou chvíli. Můj pohled každou chvíli sklouzl na náhrobek pod stromem, což mě vždy ještě víc rozplakalo. Už nikdy nebudu bratrovi takhle blízko. Stále jsem doufal, že ho někdy uvidím. Byli jsme u sebe tak blízko. Chybělo jen pár metrů.