345 Modrý žralok (poznámka autora: RegioShark = vozy místní regionální železnice, odvozeno od image čela předního vozu) se žene deštivou krajinou. V jeho útrobách je teplo a sucho, až z toho jednomu těžknou víčka …Náhle uličku prořízne kužel ostrého světla a – přede mnou se rozbíhá prodloužený víkend na Hostýnských vrších. Slunce. Asfalt, beton a umělé sklo. Pár busů odstavených víc podle stínu než podle stanovišť. Znudění řidiči tlučou špačky a jen občas opatrně, aby se zbytečně nezpotili, vrhnou pár výmluvných pohledů. Jak by řekl klasik „ospalý poklid svátečního odpoledne“. Za hodinu už sedím na Rusavě. Místní Radegast působí jako živá voda. Vydýchávám poslední kopec. Co čekat od setkání po takovém prologu? Zatím mě tlačí škorně a doufám ve sprchu … „A my se jdeme historicky znemožnit,“ říká Werich císař Rudolf za odcházejícím Werichem pekařem Matějem. Císařův pekař a Pekařův císař. Tahle dvoudílná veselohra z 50. let dodnes baví a inspiruje. Pro mne se stala kompasem při vymýšlení soutěže na setkání. Od ní byl už jenom krůček k procházce s českým filmovým smíchem. A jak se ukázalo po první večeři, nebyl to krok mimo mísu. Stejný inspirační zdroj totiž použili i organizátoři setkání na Rusavě. I když oni se odpíchli trochu jiným směrem – k alchymii. Nic to nemění na tom, že angažmá Rudolfa II. na režisérský stolec bylo šťastným tahem. Rohlíčky k snídani sice nebyly obzvláště vypečené – a vsadil bych svoje španělské boty, že nezachraňovat to štrúdlem a perníkem (déja vu?!?), věděli v neděli už všichni místní pekaři na vlastní kůži, co je to macerace (viz dále). Ale lid nakonec dostal chléb i hry, takže se královsky bavil. Pardon, císařsky. A to, i když mu teklo do bot – ať už obrazně (některým při matematice prvňáčků) či reálně (všem při bojovce v dešti).
Z programu u mne zvítězila – císař promine – Jelínkova alchymistická kuchyně. A to nejen proto, že mi rozšířila počet významů slova „budík“ (právě tak tady totiž nazývají kulaté lahve na ovocný destilát) a počet Zikmundů v povědomí (k lišce ryšavé, nezbednému bakaláři a parťákovi od Hanzelky přibyl ještě zakladatel firmy s parohy). Hlavně teď vím, jaký rozdíl je mezi Jelínkovou slivovicí (čistý ovocný destilát) a Jelínkovou švestkou (ovocný destilát nastavený lihem, zpravidla v poměru 1:2). Vím, že hruška na dně lahve signalizuje maceraci neboli vyluhování a nemá nic společného s louhem, ale jedná se o převedení vonných, chuťových či barevných látek do roztoku, takže hruškovice je po ní ještě hruškovitější. A také, že míchání různě starých whisky není prznění, ale egalizace, že tu vaří i košer lihoviny a že na Amundsena pořád ztrácíme tři destilace. Jámala lika paprťála. Patláma, patláma. A nalévejte, nalévejte a budeme veselí. Silnými okamžiky a zkušenostmi pro život víkend opravdu nešetřil. Na volejbalovém hřišti proměněném ve zvěrokruh: Jak se jmenuješ? Beran. Tak co se pleteš mezi býky?! U snídaně: Ty vajíčka jsou samý žloutek. Bodejť, když Bílek se zuby nehty drží u fotbalovýho nároďáku! Na náměstí v Bystřici: Jak se řekne německy kostel? Čérč, vole. Héééj, móre, fotíš čérč? Ráno na chatce: Na to by měla být speciální kolonka v přihlášce. A ty, co chrápou, dávat k sobě. Páteční večer: To si nemůžeš opatřit pravou mandragoru? Můžu, ale když porovnám plazení studenou jeskyní oproti ohřátým buřtům, zůstanu raději u křenu jako náhražky. Sobotní dopoledne na Hostýnu: satan by to nevymyslel lépe – kaple spirituálně ponořená v mlze a ovečkám žehná Vlk v rouše beránčím. Odpolední bojovka podle Čapka: co krok to mlok. Noc ze soboty na neděli: třikrát jsem se vzbudil hrůzou. Se studeným potem na čele a zauzlovanýma nohama. Pokaždé stejný sen. Stojím jako ztrouchnivělý strom. Kolem mne se točí hejno víl. Prsatá Polka, ohnivá Španělka, macatá Kubánka. Piano přechází do forte. Přehazují si mne z náruče do náruče. Sotva stojím na nohou, natož abych řídil kroky. Ale já nejsem rumba, já jsem samba. Já nejsem valčík, jsem ča-ča. Já nejsem jive, jsem rumba. Já vůbec nejsem tanec, jsem francouzská berle… Tanec si nebere servítky. Podobnost s klasiky čistě nenáhodná. Největší zářezy mi do pažby nadělaly tři pokusy o mensovní puč. Přestože nezdařené. K prvnímu došlo na vizovickém zámku, kdy se neznámý, podle jedné verze srbský, podle jiné uherský, pučista pokusil využít císařovy zvídavosti a pod průhlednou záminkou vtipu za ním zavřel vrátka ke kamnům. (Pro nezasvěcené: v útrobách zámku se nachází důmyslná spleť uzounkých uliček, kterými se chodilo přikládat do kamen, aniž by panstvo v komnatách bylo rušeno.) Nechybělo mnoho a císař vyletěl komínem. Ke druhému pokusu došlo přímo na císařské Rusavě. Stačilo vyčíhat císařské zpoždění a vejít místo císaře do hlavní síně. Davy již byly na Jeho Milost tak nadržené, že nedokázaly své emoce udržet na uzdě a dopřály nejmenovanému P. T. 15 minut císařské slávy – andělíčku strážníčku, opatruj jeho hlavičku… Císař byl toho večera naštěstí v dobrém rozmaru, což neoprávněného slízače smetany zachránilo. Fundovaní historikové by mne opravili, že to byla císařská pokladna, ve které bylo třeba podržet groše na umění a jiné hvězdy, a tudíž nezbývalo již na katovy přesčasy. A třetí pokus? Nechytejte mne za slovíčko, mám ho jen zprostředkovaně. Zlé jazyky navíc tvrdí, že to nebyl puč, ale autopuč. Provedl jej totiž císař sám, když se zasekl v úzkém profilu jeskyně s mandragorou. No nevím, já tam nebyl, a přímí účastníci se odmítli podělit o podrobnosti (prý pod trestem uříznutí jazyka). Takže asi tak, jak to říká svým pacientům náš doktor: „Věř a víra tvá tě uzdraví!“ Prší. Prší. Prší. Jarní slunce vyspává. Déšť neustává. V Olmiku na perónu se ocitám pod kulometnou palbou. Doslova a do písmene. Bylo to krásné, ale bylo toho dost. Z černých mraků jakoby se sypala rýže. Nejspíš bude k večeři. Se steakem. Z vepře anglického černého, devátého z vrhu po slunce západu. Nechť je nám přízniva tato požehnaná hodina. Jen tak mimochodem, víte, že v německém Regensburgu je v muzeu habsburský koutek, v němž je uložen i zvací list tohoto znění: Milé Tycho de Brahe! Warten Sie v Prahe. Reisen mějtěž Ruhe. Rudolf s Gottes wole II. Jistě nemusím upozorňovat, že vzhledem k tomu, že text je rýmován, se závěrečná římská dvojka čte „druhé“ (nikoli „druhý“). To zcela jasně potvrzuje, že císař měl silné vazby na Moravu. Podle znalce habsburského rodokmenu doktora Vykypěla ukazují dobové prameny zvláště na Prostějovsko. Po dlouhém nalévání – pardon – naléhání doktor mluvil o záletech u jakési nedobytné květinářky…
