306
Hříchy otců, pýchy dcer, strachy našich matek.
Vyjde to nastejno, ber jak ber.
Však je v tom trochu zmatek.
Ty hříchy – nevěry a klamy.
Pak vidím jen
slzy v očích mámy.
Ty pýchy – obrazy z mysli mojí.
A co ty moje představy?
Stále za to stojí?
Strachy mojí mámy, když odejdu z domu.
Vrátí se mi někdy? Přijde ještě?
A svěřovat se, bude potom komu?
Ach, ty falešné touhy.
Z nudy odejít jsem chtěla.
Čas tady je příliš dlouhý.
Že potom už nic není, to jsem nevěděla.
Cesta vede pouze tmou.
Všechny duše naráz vykřiknou.
Pouze skřek, až jde z toho strach,
když mezi ně přijde… sebevrah.