Úroveň politického zapojení člověka může být ovlivněna mnoha faktory – od vzdělání až po prostředí. Nyní nová studie – publikovaná v časopise Brain a vedená Northwestern University a výzkumným centrem Shirley Ryan AbilityLab – poprvé identifikovala, které mozkové sítě regulují politické zanícení.
Studie analyzovala veterány z války ve Vietnamu s poraněním mozku i bez něj. Porovnáním lidí s velmi lokalizovaným poškozením mozku a těch, kteří žádné poškození neměli, výzkumný tým identifikoval mozkové struktury, které mohou ovlivňovat intenzitu politických pocitů.
Poškození prefrontálního kortexu – oblasti mozku odpovědné za kognitivní kontrolu a uvažování – vedlo ke zvýšení intenzity politických emocí. Naopak poškození amygdaly, mozkové struktury zapojené do zpracování emocí, vedlo ke snížení.
Tato zjištění se potvrdila i po zohlednění faktorů, jako je věk, vzdělání, politická příslušnost, osobnostní rysy a další neuropsychiatrické symptomy.
„Většina lidí sice neprodělala poranění mozku jako veteráni v této studii, ale naše výsledky ukazují, jaké nervové dráhy se podílejí na politickém zapojení obecně,“ uvedl hlavní autor studie Jordan Grafman, profesor fyzikální medicíny a rehabilitace na Northwestern University Feinberg School of Medicine a ředitel výzkumu poranění mozku v Shirley Ryan AbilityLab. Grafman na této studii pracuje už od svého působení v americkém letectvu před desítkami let.
„Nezjistili jsme mozkové sítě spojené s liberálním nebo konzervativním smýšlením, ale identifikovali jsme okruhy, které ovlivňují intenzitu politického zapojení napříč politickým spektrem,“ dodal Grafman.
„To naznačuje, že faktory jako emoce spíš ovlivňují způsob, jakým jsou vyjadřovány stávající politické názory, než že by určovaly samotnou ideologii.“
Porozumění těmto mozkovým mechanismům může lidem pomoci ve smysluplnějším politickém zapojení. Například jednou strategií může být omezení emoční zaujatosti při diskusi s ostatními, nebo vžití se do role názorového oponenta. Další možností je spolupracovat na projektu, který podporují obě strany.
Zjištění mají také klinický význam. Neuropsychiatrické hodnocení v současnosti zřídka obsahuje otázky na změny v politickém chování, ale podle Grafmana by mělo.
„Stejně jako u jiných aspektů sociálního chování by se mělo zvažovat, zda pacient po poranění mozku zaznamenal změnu ve svých politických postojích,“ uvedl.
V letech 2008 až 2012 provedli neurologové rozsáhlé dotazování těchto veteránů, při němž zkoumali různé aspekty jejich politických názorů a intenzitu emocí – přibližně 40 až 45 let po jejich zranění. Účastníci uváděli jak informace o svém současném politickém chování, tak vzpomínky na své politické postoje před zraněním.
Studie zahrnovala 124 amerických válečných veteránů (můžu) s průnikovým poraněním mozku a kontrolní skupinu 35 dalších účastníků, kteří byli sice vystaveni boji, ale žádné poranění mozku neutrpěli.
Ještě před dotazováním vědci zmapovali léze v mozku veteránů pomocí tzv. „lesion network mapping“ – neurozobrazovací techniky, která určuje širší mozkové okruhy napojené na konkrétní poškozenou oblast. Poté zkoumali, zda jsou určité mozkové sítě spojeny s politickými postoji na základě nasbíraných behaviorálních dat.
Grafman, který se také věnoval výzkumu biologických a kognitivních základů náboženského fundamentalismu, říká, že pochopení role mozku při utváření přesvědčení „nám umožňuje lépe posuzovat podstatné aspekty života u pacientů i u zdravých jedinců.“
Dále uvádí, že tento výzkum má potenciál přispět k nalezení způsobů, jak pomoci pacientům při zotavování po poranění mozku.
Spoluautorkou ze strany Northwestern University je Shira Cohen-Zimerman. Další autoři působí na Harvardově univerzitě, Stanfordově univerzitě a Univerzitě v Modeně v Itálii.
Převzato z Mensa World Journal, č. 149, 6/25.