Ve Větřinách byl letošní květen podivnější než kdy jindy. Vlastně nejen květen. Ty divnosti začaly už v lednu.
Pátého dne, prvého měsíce roku, roztál během jedné noci metr sněhu a v poledne se teplota vyšplhala na rovných 32ºC.
Okolí zamořilo neuvěřitelné množství much, komárů, vos a jiného hmyzu. Ale než se někdo mohl vyjádřit k podivnému obratu počasí, bylo po všem. K večeru se navrátila vláda lednové zimy a záznamy obecní knihy jen zkráceně uváděly: „Ojedinělý výkyv teploty nás rozesmál.“
Stále tu bylo dost větrno. Každým rokem vítr zběsile fučel víc než kde jinde na zemi. Ale letošek? Ten byl opravdu velmi zvláštní ….
Pan Richard Myslík se procházel kolem hlohů u vesnice a nevěřícně kroutil hlavou.
„Daří se vám, daří. Jak je to možné, holenkové moji?“
Větry si tu dávaly zásnubní schůzky. Předváděly se, tančily velký fujavec a odnášely při tom staré střechy domů, psí boudy i vodu z potoka. Vyvracely stromy, ničily zasetá pole a květy ovocných stromů.
Jen ty hlohy! Kdo ví proč se jim dařilo. Přece je každý zdejší vítr musel vyrvat i s kořeny a rozprášit jim květy po kraji. Vypadalo to, že jim ta slota naopak pomáhala. Rozrůstaly se podél vesnice a začaly prorůstávat i mezi domy.
„Aj, to není samo sebou. Měli by sem poslat vědce.“
Pan Richard opět kroutil hlavou. Jako místní sedmdesátník tu již ledacos zažil, ale aby se hlohy jen tak během pár týdnů neuvěřitelně rozrostly?
Větřiny byla muší vesnička s padesáti popisnými čísly. Díky přílišnému větrnu a třicetikilometrové odlehlosti od města tu mladých moc nežilo. Děti by se tu jistě, v tichu a klidu bez rebelií, unudily.
Nejvíce zde žijících obyvatel nosilo věk od padesáti do osmdesáti let. Pět rodin bylo mladších, od dvacetipěti do čtyřiceti let. Nejstarší ženou ve vesnici, byla paní Maruška, která v dubnu oslavila rovných devadesátdevět let.
On hlohy miloval, tu jejich zářící bílou barvu květů. Nevadilo mu, že měl od sbírání květů občas poškrábané ruce díky trnitým větvím. Hloh léčil a to bylo důležitější než pár škrábanců. Účinkoval proti krvácení a otokům, snižoval krevní tlak a byl vynikajícím tonikem na povzbuzení srdeční činnosti. A nakonec měl vliv na zvýšení soustředivosti, hlavně u starších lidí.
V jejich vesnici nedal nikdo na hloh dopustit. Zrovna Richard patřil k vyvoleným, kteří měli srdce jako zvon a paměť mladíka nebo snad i lepší a za to vděčil jim, keřovým krasavcům.
Zvedl se vítr a odnesl mu klobouk z hlavy. Okamžitě se za ním rozeběhl a přitom si trošku zanadával:
„Aj ty, počkej! Můj starý myslivecký klobouk ti nedám, nebožka Anička mi ho koupila.“
Vítr otáčel kloboukem ve vzduchu a když se utišil, zůstal viset na jedné větvi hlohu uprostřed keříku. Přišel blíže, natáhl pro něj ruku a vykřikl bolestí.
„Ale kuš, vy teda dneska pícháte!“
Až mu vytryskla kapička krve z předloktí, jak se napíchl na trny keře s řapíkatými, jemně pilovitými listy, leskle zelené barvy. Otřel si ruku o kalhoty, nasadil si klobouk a šel domů.
Ruka ho ještě dvě hodiny pálila, ale pak se uklidnila a on zapomněl na poněkud nemilou příhodu.
Druhý den ráno se za ním stavil soused Vojtěch.
„Není ti špatně? Vypadáš divně.“
„Ne, proč by? Nikdy jsem se necítil líp. Ale co ty? Podívej se na tvoje ruce.“
„Ále,“ mávnul soused rukou a vyhrnul si rukáv, „vidíš to? Člověk vyleze z domu, zatočí podle zvyku ke psí boudě a narazí na keř hlohu. Seškrábaly mě větve a myslel jsem, že mě chtějí spálit.“
„Také mě předevčírem trochu škrábly a pěkně to pálilo. Jenže to přestalo, nebudu z toho dělat tragédii.“
„Jo, já si to vystříkal desinfekcí a málem jsem svlíkal kůži. Kdo ví, co ty větve v sobě mají za jed.“
„Letos to vypadá na špatnou úrodu.“
„Hmm, všechno budeme muset kupovat. Ale co naděláš, kamaráde? Jo, abych nezapomněl, vzkazuje ti Maruška, aby ses k ní přišel na něco podívat. Představ si, byla v Praze u doktora a zase chodí! Je jako čiperka.“
„Maruška? Nepovídej. Stavím se tam. O co jde?“
„Nemám tuchu, já se u ní zastavím za tři dny, musím ke vnučce na Šumavu, když mě pozvala.“
„To se máš. Vypadneš z toho divokého hlohoví. Včera jsme přemýšlel, že bych několik keřů spálil, abysme nezarostli. Ale dneska jsem už přivyklej.“
***
Cítil se fantasticky. Kdyby mu na rukách a poté i na břiše nenaskočily ty kulaté bodláčky, nikdy by k doktorovi nešel.
„Podívejte, pane doktore. Co s tím?“ natáhl před něj obě ruce poseté boláky.
„Hmm, tak s tím jsem se ještě nesetkal. Vypadá to jako hnis, zkusíme to pro začátek vyčistit.“
Obvodní lékař Mirek Mičelín si poodsedl a hledal potřebný nástroj.
„Páchnete, pane Myslík.“
„Myl jsem se. To zase ne, že bych přišel jako prase.“
„Páchnete trimetylaminem.“
„To ty hlohy! Rostou všude kolem.“
Lékař opatrně propíchl jednu ranku, ale žádný zánět neshledal. Z malé dírky vylezlo něco jemného, zářivě bílé barvy. Vzal si pinzetu a vytáhl neznámého obyvatele kůže.
„Člověče, vy kvetete! Není to náhodou?“
„Jo hloh, kde se tam vzal? Mám je všude?“
„Zkusím tenhle,“ vyzkoušel další dva a opět vytáhl dva květy.
„To není možný! Raději vám vezmu krev.“
Už když ze žíly nabíral do injekční stříkačky tu podivnou zelenobílou tekutinu, bylo jasné, že krví není.
„Pošlu to do laboratoře.“
„S tím se netrapte, hloh je léčivej, ne?“
„No to je, ale proč vám roste v těle?“
„Zbláznily se.“
„Až budou výsledky, dám vědět.“
Cestou zpět se stavil u Marušky. Jistě něco potřebovala a nechtěl ji nechat čekat dlouho, i když měl svých starostí dost.
„Jen pojď, Ríšo, pojď. Nediv se, že chodím, stal se zázrak.“
Zavedla ho do spižírny a postavila před něho pětilitrovou sklenici od okurek s nálevem.
„Už toho mám plných pět kousků.“
„Na co? Budeš zavářet?“
„Tomu nebudeš věřit. Tohle je moje moč a brání šíření mikrobiálních toxinů tkáněmi. Študovaný doktoři z Prahy mi to řekli.“
„A co ti udělali s nohama, že chodíš jak za mlada?“
„Zázrak, povídám. Můžou za to ty naše hlohy. Před čtrnácti dny mě poškrábal ten můj hloh na zahradě.“
„Tebe taky? Mě nedávno jeden prevít u vesnice seškrábal. Podívej, v bouličkách mám květy.“
Vyhrnul si rukáv.
„Tak jsme na tom stejně. Pojď vedle do světnice, mám tam plný bedýnky těch malých šípků, co ze mě vypadly. Z tebe brzy taky vypadnou. Ty bedýnky a sklenice musíme odnést Hložinkovcům. Čekají na nás, pomůžeš mi, že?“
„Kdo to je?“
„Strážci hlohů. Bydlej v podzemí. Tady otevři víko do sklepa a uvidíš sám, seznámím tě s nimi. Vem rovnou bedýnku, ať nejdeme na návštěvu s prázdnou.“
Maruščin sklep znal. Často jí pomáhal dolů uskladňovat zeleninu a ovoce na zimu. To co ale viděl dnes, nebyla žádná malá ponurá místnost s vůní uskladněných brambor a nahnilých jablek.
Před ním se rozléhala země, o které nemohl říct kam až vede. Byla osvětlená a všude kolem rostly hlohové keře prorůstající nad zem.
Jakmile se přiblížili k domu z trnitých větví, vyšli jim naproti tři Hložinkovci.
„Neboj, je jich daleko víc,“ šeptala mi Maruš, „pomáhají nám.“
„Oni? A proti čemu?“
„Nikdy neumřeme, víš?“
„Ne?“
„My z vesnice neumřeme. Ostatní jsou v nebezpečí a proto se vyrábí lék proti viru Ataresana, který přijde velmi brzy a pohltí všechno, když nebude ten lék.“
„Odkud jsou?“
„Z vesmíru. Odkud asi?“
Přišli k nim ti malí lidé metrového vzrůstu s pihatým obličejem a celým tělem pihatým. Richard si posléze všiml, že to jsou rány po šípkách, co se tak často draly z pod kůže ven. Na hlavě měli místo vlasů nalepené hlohové větve a kalhoty a sukně sešité z lístků. Horní polovina těla byla nahá.
Neříkali nic a přesto jim dobře rozuměl. Děkovali jemu i Marušce a ostatním, kteří přijdou na pomoc ostatním lidem, kterým přišli vyrobit lék proti viru s následkem úplného vyhubení lidské rasy.
***
Za tři dny seděl Vojtěch u Richarda v chalupě a připravovali si bedýnky na první porod malých kulatých červených malvic. Přerušil je neočekávaný příchod doktora. Ten všechno viděl a poslal je oba na podrobné testy do Prahy.
„Nyní to nejde, až za čtrnáct dní.“
Lékař souhlasil, protože mu to všechno nešlo vůbec na rozum.
A přítomným dvěma starcům s mladou krví bylo jasné, že k žádnému zkoumání nedojde. Doktor se cestou zpět poškrábal o hlohy. Bože, ten nadával!
Kdyby jen věděl, že se tím zachránil dřív než přijde pohroma lidstva, naordinoval by jim litry vody, které denně museli vypít, aby bylo dostatek dokonalé výrobní látky v těle.