Na stránkách Kariéry se vás pravidelně snažím seznamovat s hlavními trendy a novinkami na trhu práce, směřovat vás ke kariérnímu rozvoji a především rozšířit váš přehled. Zda se to daří naplňovat, to nechám čistě na vašem posouzení, nicméně po řadě článků, které pracovně označuji jako „chytré“ a které sama v časopisech čtu jen tehdy, když na ně mám speciální náladu, tedy ty články, které přinášejí čtenáři jednu radu za druhou, je načase, abych vás seznámila také s druhou stranou věci, tedy tím, jak vypadá práce personalisty.
I já se po čase práce v lidských zdrojích, které ovšem asi navždy zůstanou mou velkou vášní a koníčkem, rozhodla změnit povolání a tuto oblast odsunout na částečný úvazek. Proto nyní, s odstupem, vidím spíše pozitivní aspekty této práce, i když nenechte se mást, někdy to může být skutečná dřina. Především pak pracujete-li s různorodou škálou zaměstnanců.
Vždycky jsem se snažila vycházet zaměstnancům vstříc. Jsem přesvědčena o tom, že personalista je člověk, který je v organizaci pro lidi, pro zaměstnance, ne proto, aby si budoval kariérní postup škálou příkazů, zákazů, bezpečnostních nařízení, která se tváří bezpečnostně, ale ve skutečnosti jsou jen určitým zdůrazněním pseudoautority. Protože i já jsem absolvovala několik pohovorů, vím, že neexistuje určitý prototyp personalisty. Jsou to lidé tak různorodí, že není možné kromě otázek k pohovoru odhadnout, co od daného člověka očekávat. Nenacházím žádné standardní charakteristiky, žádný model, koncept, který nacházím u učitele, policisty, úředníka a dalších profesí.
Vychází-li personalista svým kolegům a podřízeným vstříc, vždy se mu to pozitivně vrátí v tom ohledu, že mu budou lidé důvěřovat. Proto se mnohdy dozví o zárodcích problémů před tím, než skutečný problém stihne propuknout, a dokáže s tím mnohé udělat. Navíc dokáže aktivně participovat na pozitivní atmosféře ve společnosti. Snadněji zjistí potřeby a touhy svých kolegů a v optimální míře je dokáže dostupnými prostředky zabezpečit. To přispívá k pozitivnějšímu prostředí, vyšší efektivitě práce, a tudíž uspokojivé konkurenční pozici organizace na trhu práce. Pamatujte, a to za každých okolností, že lidské zdroje jsou tím nejdůležitějším zdrojem, které organizace má k dispozici. Nikoli stroje, ale právě lidé dávají organizaci tvář, budují značku.
Jako personalista jsem měla nejraději vzdělávání zaměstnanců. Lidé se nechávají rádi vzdělávat, když jim to organizace uhradí, ideálně, aby ze školení dostali ještě nějaký certifikát, protože ten se jim bude jednou hodit, až si budou hledat nové místo. Budete se divit, ale i taková investice, tedy investice do „do budoucna ztraceného zaměstnance“ je strategicky výhodným rozhodnutím. V krátkodobém horizontu se totiž vždy vyplatí.
Vedle toho jsem přímo trpěla pohovory. Měla jsem vizi určitého uchazeče, upraveného, připraveného, tedy minimálně tak, aby věděl, do jaké společnosti se hlásí a co daná společnost produkuje, případně jaké služby poskytuje. Takový byl ovšem tak každý desátý. Někteří uchazeči přijdou pozdě, což je stejně nepříjemné, jako když přijdou o půl hodiny dříve, jiní přijdou na pohovor pro danou pozici velmi extravagantně oblečeni, některé dámy to přeženou s parfémem, a když kýcháte po dobu půlhodinového pohovoru v jejich přítomnosti, laskavě se vás otážou, zda nejste alergičtí na pyl, protože na stole vidí květinu, která se jim v danou chvíli možná jeví jako živá, nicméně je umělá a za okny je sníh, protože je polovina ledna. Alergie jako vyšitá! A potom je tu poslední kategorie, a to jsou ti uchazeči, kteří pro jistotu nepřijdou vůbec, pochopitelně bez omluvy. Jednou se mi jeden uchazeč snažil polichotit tím, že „ve vrátnici potkal velmi sympatickou mladou dámu, které jsem prý velice podobná, a jestli prý nejsme sestry“. Mladá dáma na vrátnici byla zaměstnankyně ostrahy o třicet let starší, než i já vypadám nenalíčená a po kocovině, a disponovala jen dvěma předními zuby horního patra. Proto si přece jen neodpustím jednu radu. Nelichoťte personalistům!
Ne všichni uchazeči byli ovšem tak hrozní. Byli dokonce i horší! Především pak, když jsem najímala zájemce o práci na sklad, u nichž bylo nutné prakticky ověřit, zda napočítají do deseti a umějí abecedu, což není nadsázka, ale skutečnost, protože materiál na skladě v logistických firmách je pochopitelně označován čísly a písmeny. Nejen že jsem se setkala s celou škálou trestných činů, které měli ozdobně vyvedené ve svých výpisech z rejstříku trestů, a vůbec jim nepřišlo divné přihlásit se na pozici, kde je vyžadován čistý trestní rejstřík (mimo jiné nejkurióznější byl uchazeč, který tam měl uvedeno „narušení vzdušného prostoru“ – neodvážila jsem se doptávat, co to znamená), ale vedle toho se mi v několika případech stalo a bylo mi vytčeno, že příklady jsou příliš těžké, že uchazeči nejsou žádní počtáři a že tak těžké příklady bych měla jistě problém sama spočítat.
Proto jsem byla vždy blahem bez sebe, když přišel na pohovor kandidát, který byl slušně oblečen, v rámci možností připraven, měl čistý trestní rejstřík, přišel relativně načas a v rámci pohovoru odpovídal na otázky celými větami, nikoli jen ano – ne.
Práce personalisty může být ovšem i nebezpečná, především pak, když dáváte zaměstnancům výpověď. Jednou jsem skončila na čtyři dny v nemocnici, když po mě odejitý zaměstnanec jako protiargument hodil násadu od lopaty, a ač jeho přesnost co se pracovních výsledků týče nikdy nebyla uspokojivá, tentokrát se trefil.
Toto jsou však pochopitelně ty vtipnější, řekněme kurióznější aspekty práce personalisty. Berete je s nadhledem jako určité odlehčení. Práce personalisty je práce jako každá jiná, jen s tím rozdílem, že se setkáváte s řadou lidí, kteří mají rozdílné povahy, rozdílné názory, rozdílné charakterové vlastnosti a rozdílný temperament. Jedinečnost lidí je úskalím, ale zároveň lákadlem této práce. Je velmi zajímavé lidi poznávat, formovat v rámci pracovního procesu. S každým se vám pracuje jinak a je fantastické hledat a především pak najít „cestu“ k onomu jednomu danému zaměstnanci. Mrzí mě, že personalisté, kteří neodpovídají na zasílané životopisy, kteří nereagují na žádosti o zaměstnání nebo slíbí, že „zavolají“, ale telefon nikdy nezvednou, kazí dobré jméno těch personalistů, kteří chtějí pro zaměstnance své organizace to nejlepší a svou práci dělají s chutí a nadšením. Přesto však věřte, že i takoví personalisté jsou, a já si dovolím tvrdit, že jich je většina.