Tímto chci napovědět, že nebudu opakovat, co napsali jiní účastníci, ale chtěla bych spíš zprostředkovat svůj dojem z cesty s Mensou do Francie v r. 2011, a to nejen z Paříže.
Orléans nás přivítal památníkem Panny orleánské – nápis hovoří o tom, jak tam na ni všude vzpomínají a opravdu jsme se s připomínkou jejího hrdinství setkali na mnoha místech, Jeanne d’Arc najdete i na obraze v pařížském Pantheonu.
Putování po pohádkových zámcích na Loiře (řeka překvapivě příjemná i na osvěžení) jsme ukončili v Nantes – město jsme prohlíželi potmě, takže jsme mohli obdivovat zámek nasvícený i s okénky, zvenku na něj vrhaly reflektory nepravidelně červené pruhy a i strom měl díky reflektoru úplně umělecký stín.
V Carnacu jsme se dozvěděli, že menhiry si stále drží své tajemství, protože dosud není jisté, který výklad jejich účelu odpovídá skutečnosti. A víte, co v bretonštině vlastně znamená menhir? Dlouhý kámen.
V Bretani mne zaujalo také Concarneau, kde švitořili racci mořští, dokonce i v krabičce jako suvenýr, anebo jste si mohli koupit jejich vajíčka v cukrové podobě.
Pláž u Plovanu s pěknými oblázky měla moře s nebezpečnými vlnami. A prý opravdu nebyla k plavání vybraná kvůli svému jménu. Tedy plavat tam nešlo, jen skákat s vlnami – a bylo to vydatné cvičení.
Nejzápadnější cíp Francie střeží Sémaphore de la Pointe du Raz – maják využívaný vojensky, meteorologicky i telekomunikačně. Kromě útesů a cesty lemované kvetoucími janovci tam byl k vidění u obchodů ve vitríně čokoládový maják vysoký jako člověk a nápis hlásal, že ho vyráběli dva cukráři přes 300 hodin a váží kolem 100 kg.
Atmosféra Bretaně s kamennými domy a drsnými námořníky je znát i v Brestu: tam jsme prohlíželi zvláštní strohý kostel, který měl několik vchodů a byl bez ozdob, jen barevná okna většinou vysoko u stropu a na schodech růžové lístky, patrně ze slavnosti, kterou jsme ale nezastihli. A Brest je rodištěm herce Pierra Brice.
V Dinanu měli u budovy městské policie na záhonku vystříhaný letopočet 2011.
Kdysi největší přístav Francie Saint-Malo nám nabídl romantický pohled na mnoho lodiček, úžasný výběr zmrzlin a procházku po pevnosti a historických uličkách. A také tu stál kolotoč, ale na rozdíl od kolotočů, které jsme viděli jinde, byl upravený k obchodním účelům.
Jeden z divů Francie, klášter Mont Saint Michel, jsme opustili včas, aby nám moře neodplavilo auta, a ještě jsme stihli povečeřet v pizzerii v Avranches. Tam jsme viděli i restauraci připomínající pojmenováním blízkost muzea rukopisů z Mont Saint-Michel.
Další místo k zamyšlení byly pláže, kde proběhlo vylodění roku 1944 – perfektně zpracované v muzeu v Bayeux, kde měli přehledný film, portréty velitelů – ale také si člověk mohl všimnout drobností jako skleněné miny, kterou nešlo zjistit a i potom v ráně rentgenem těžko, anebo naopak podložky pod knoflíky, aby je mohli leštit a nezničili látku – usoudili jsme, že taková činnost přispívala k pořádku a také k uklidnění. Teď jsou na plážích i hlídaná místa na koupání – na jedné písčité pláži jsme toho využili a nasbírali si i mušle. Kromě hlavního památníku historických událostí – vysokého kříže – tam byly i menší pomníky kanadským a britským jednotkám.
Kanál La Manche vyvolal otázku po významu slova – označuje také rukáv, případně rukojeť, asi průliv opravdu ten tvar připomíná.
Čas v Paříži jsem rozdělila mezi EMAG a toulky po městě (na ty zbylo dost prostoru, protože některé přednášky odpadly).
Místo pro EMAG – v paláci UNESCO – bylo velmi reprezentativní; využila jsem i speciální známky UNESCO, které se daly použít jen při podání zásilky do schránky přímo v budově. Nechtěně jsem podrobila poštu testu – vynechala jsem omylem zemi určení, ale dopisy se dostaly většinou správně do ČR. Výstava na plotě areálu UNESCO nám připomněla nejrůznější zajímavé kouty Země. Poblíž paláce UNESCO stojí budova ministerstva ekologie, udržitelného rozvoje, dopravy a bydlení a zřejmě i proto tam byly k vidění stojany s označením pro elektromobily.
Mensané jsou všude hraví. Na záložkách, které byly k dispozici, měli otázky – odpovědi se dozvědí zájemci, až když přijdou do Mensy. Dvě z otázek: Narodil jsem se 14. července roku 10 př. Kr. Kdy oslavím 20 let? Kolikrát napíšu 5 na seznam celých čísel od 1 do 100?
Organizátoři EMAG měli plné ruce práce, protože byla doba dovolených a nebylo moc dobrovolníků. Ti, co se nám věnovali, se snažili – jednou mne nechtěli pustit strážní do brány budovy, když jsem si zapomněla visačku – náhodou se tam objevil francouzský mensan, který se za mne zaručil. A ještě jedna náhoda mi pomohla, když jsem hledala naši skupinu pro odchod na večeři – jedna z organizátorek mne pozvala, že mne tam doveze – zrovna pršelo, jen se lilo, tak jsem byla moc ráda. Cestou jsme probraly, jak je ráda, že si zopakuje na EMAG angličtinu, že pracuje na univerzitě v Lyonu, že to typicky proměnlivé počasí v Paříži je určitě odlišné od našeho českého vnitrozemského. Podle očekávání jsem se na EMAG setkala se zajímavými mensany; místo francouzštiny jsem si v Café Dernier Métro procvičila angličtinu s francouzským mensanem, který pracuje hodně v zahraničí. Musím se také aspoň stručně zmínit o inspirativní prohlídce pasáží – do té doby mne nenapadlo, že to jsou vlastně předchůdci obchodních domů.
V Paříži jsem šla také kolem památníku objevitelů chininu – pánové Pelletier a Caventou chinin extrahovali r. 1820 a dostali za to ocenění jako dobrodinci lidstva.
V Pantheonu mne kromě Francouzi často uctívaných velikánů zaujala Marie Curie a také cestovatel Bougainville – zahradníci už vědí, že podle něj jsou pojmenované krásně kvetoucí keře bougainvillie.
Place des Vosges je klidné místo, jak slibuje průvodce, s krásnými obchůdky, kde se můžete pokochat i vystavenými obrazy – třeba inspirativní zátiší s vinnými zátkami. Je tam také dům, kde bydlel Victor Hugo, a kavárna Hugo. Té jsem neodolala a dala jsem si tam víno. Číšníci tam byli veselí a tak hezky se mne zeptali, ne třeba „Co si dáte?“, ale: „Co by vám udělalo radost?“
K Pont des Arts se lidé díky zámkům určitě zase vrátí.
Při večerním poklusu Paříží jsme zhlédli i kousek filmu na plátně letního kina na Montmartru a u Moulin Rouge jsme viděli frontu na divadlo Dvou oslů.
Zaujalo mne, že i v Paříži, podobně jako v Praze, byla reklama J. C. Décaux jako nepřemožitelné firmy. Cestou v metru jsme jednou jeli ve špičce a přitom jsem zblízka pozorovala, jak jeden Francouz vyskakoval jako kohout, aby mu ten druhý nedržel ruku před nosem – ale ten se v té situaci taky musel držet a nebylo moc kde jinde, taky mu to řekl, že má právo se držet – byl jako hodně dalších tmavší pleti. Ovšem zas na tmavé dítě v kočárku, které si hrálo, jako že telefonuje, se všichni usmívali. A opravdové mobily klidně fungovaly i v metru a Francouzi toho pilně využívali.
Bydleli jsme v Gennevilliers, kde jsem vyfotila ohrádku pro venčení pejsků.
Ve Versailles jsem kromě moderních skulptur, které byly nápadné i na parkovišti před vchodem do zámku, tentokrát prohlížela krátce i městečko. Našla jsem tam pekárničku, kde mi zabalili zboží do papíru, na kterém měli uvedené zákony Antoina Augustina vypracované v 18. století A. A. Parmentierem, které si upravili na dnešní dobu. Prvý zákon byl např. o obilí, které dodává ovocnou chuť a při kuchařské úpravě nakonec dostane chléb chuť oříškovou, podle druhého zákona se dává soli „vždy tak právě podle potřeby“. A kousek od toho dobrého pekařství jsem se s těmi dobrotami posadila na lavičku v parčíku, který dal upravit jeden z versailleských starostů.
Po návštěvě památníku u Verdunu už vím, proč se říká – dopadli jako u Verdunu …
Kříže s keříky drobných růžiček byly nízké, takže když jste si chtěli přečíst jméno padlého vojáka, museli jste se poklonit. Zimostráz po stranách schodiště byl zastřižený do tvaru dělových koulí. Mezi velkými oddíly polí s kříži byla vedle tisů políčka chrp – byly modré jako oči těch mladých vojáků, kteří zde skončili své životy.
Závěrem ještě několik dalších dojmů. Co mne trochu zklamalo, nebo spíš překvapilo? Suvenýr – hrneček s nápisem I was in Paris, to by mne jako frankofila nepotěšilo. A v Bretani jsem si koupila pěkně typicky pruhovaný batůžek s bretaňským nápisem a pak jsem zjistila, že byl vyroben – kde myslíte? P.R.C.! Aspoň snad design nenechali na Číňanech.
K celkově příjemnému dojmu z výletu bych přidala takovou drobnost: vyvěšené oznámení o využívání obnovitelné energie v obchodě McDonald – jejich spolehlivou pohostinnost jsme jako obvykle využívali v přestávkách jízdy.
Přístup jednotlivých členů naší výpravy se dost lišil právě podle toho, jestli byli nebo nebyli obeznámeni s francouzštinou a francouzským přístupem – a podléhal zajímavému vývoji během cestování. Všichni se o místa, která jsme navštívili, živě zajímali, trochu taky o francouzštinu – i ti, co nejsou zrovna frankofilové, se dokázali několika slovy nakonec domluvit, z toho jsem měla velkou radost.
A poznala jsem zas o trošku víc Francii – některá další místa z jejího rozsáhlého repertoáru.
Ilustrační fotografie pocházejí z Wikimedia.