Exkurze začala půlhodinovým propagačním filmem. Po něm následovala přednáška RNDr. Jany Suzové, ekoložky společnosti SAKO, která spalovnu vlastní a provozuje. Přednáška byla velmi zajímavá a podrobná, trvala však hodinu a půl, což někteří účastníci považovali za poněkud dlouhé a únavné. Během přednášky jsme se pomocí faktů a věcných argumentů dozvěděli, jak neškodná pro životní prostředí vlastně spalovna je, a moje předsudky z předpokládaného množství jedů, které se valí z komína spalovny a zamořuje Líšeň, se rozplynuly. Vše toxické je totiž ze spalin odstraněno a z komína jdou již pro člověka víceméně neškodné plyny. To, co se neodstraní, je hluboce pod stanovenými limity a jiné zdroje toho vypouštějí do ovzduší nesrovnatelně více, takže nemá cenu se tím zabývat. Nicméně jelikož každá pravda má několik tváří, zamířil jsem po návštěvě spalovny na web Hnutí Duha, které bylo paní doktorkou velmi kritizováno. Člověk se tam dozví, kolik toxického odpadu vlastně zbude po shoření odpadků. Že je ten odpad toxický a že je ho tolik, o tom se již paní doktorka nezmínila. Ovšem to je jen jedno z mála, co bych jí v pomyslném sporu s Duhou vytkl. Duha nabízí jako alternativu spalovnen třídění odpadu, které si nikdo z nás nedokáže představit. Třídění dle jejich představ by bylo naprosto neúnosné pro obyvatele anebo by bylo neúnosně drahé v případě, že by netřídili obyvatelé, ale zpracovatelé odpadu. Krásné ideály, ale zcela odtržené od reality. Výsledkem je, že místo spalování se odpad skládkuje, což je ta největší zátěž pro životní prostředí a využití odpadu je přitom nulové. Nicméně nerad bych dělal soudce. Přijde mi však, že Hnutí Duha publikuje mnohem více polopravd a zavádějících srovnání, než jich uvedla paní doktorka Suzová.
A jak se tedy vlastně odpad v brněnské spalovně likviduje? Všechno, co se odhodí do směsného odpadu, se spálí. Tak, jak to je, bez jakékoli kontroly a separace. Výjimkou je kontrola na jaderný odpad – u brány je zařízení, které snímá stupeň záření, a když je o 5 % nad obvyklým přirozeným zářením v Líšni, spustí se alarm. Pro srovnání – jeden tampon se zbytky jódu tento alarm rozhouká také. Po projetí branou se odpad vysype do zásobníku a odtud se bagrem nakládá do kotle. Říkám si, co by se asi stalo, kdyby nějaký blbec vhodil do kontejneru např. granát… V kotli se při vysoké teplotě všechno spálí a spaliny projdou množstvím odlučovačů a filtrů. Z vysokého komína vychází prakticky čistý oxid uhličitý. Zbudou dva produkty: teplo, které se buď přeměňuje na elektřinu (v klasické parní turbíně a generátoru), nebo se dodává do městské teplárny, a škvára + látky zachycené na filtrech a odlučovačích. Škvára se vytřídí podle hrubosti a uloží. Po několika letech se prodá jako stavební materiál. To však není vše. Magneticky se ze škváry vytřídí železo a hliník. Takže pokud v Brně vyhodíte do koše plechovku od piva, dostane se (po průchodu ohněm kotle) nakonec do recyklace. Toto všechno jsme viděli při prohlídce provozu, která následovala po přednášce. Na závěr jsme si prohlédli dotřiďovací linku na separovaný odpad. Pracují na ní obvykle vězni, kteří vše oddělují ručně. Během naší exkurze se dotřiďoval papír. Vše, co bylo v kontejneru na papír, se vysypávalo na pás a vězni z toho vybírali papír vhodný k recyklaci. Zbytek pokračoval po pásu dále a skončil nakonec opět v kotli. Pokud třídí plasty, vybírají z nich jen PET lahve konkrétních barev a polyetylén. Zbytek se k recyklaci nehodí a končí rovněž v kotli. Zajímalo by mě, jak se dotřiďuje sklo, které obsahuje velké množství střepů.
Velký dík patří kromě firmy SAKO zejména Janě Votrubové, která exkurzi vymyslela a zařídila.